Lunapark

Stál jsem tam, v ruce dřímal nějaký nástroj a netušil, jaký význam to má. „Vítejte v nejkrásnějším a nelepším lunaparku na celém světě. Zažijte nezapomenutelné zážitky na našich skvělých atrakcích. Vyzkoušejte například divokou řeku,...“ hlásal příjemný mužský hlas z reproduktorů kolem nás. Neustále svou řeč opakoval. Šel jsem zkusit tu divokou řeku. Chtěl jsem - ten chlap říkal, že je fajn. Vyšel jsem ze svého místa. Kolem mě se radovaly děti a lidé jásali. Všichni byli šťastní a užívali si krásný letní den v lunaparku. Vystoupal jsem po schůdkách nahoru na věž a nastoupil do lodičky ve tvaru klády. Sjel jsem do bazénku s krásnou čirou vodou. A proud mě táhnul dál po atrakci. Byl jsem šťastný, jelikož mi to hlas z reproduktoru říkal.

Dokončil jsem proces atrakce a vrátil se opět na své výchozí místo. Chvíli jsem nehnutě stál a zíral. V tom se něco stalo. Něco nečekaného. Můstek divoké řeky se utrhnul. Voda se začala vylévat do okolí. Lidi padali dolů. Hlas z reproduktoru utichl. Najednou jsem viděl něco úplně jiného. Stáli jsme ve velké hale. Místo čiré vody proudily splašky na divoké řece. Lidé umírali pod tíhou můstku, který se na ně svalil, a splašky je zaplavovaly. Ostatní byli zmatení, stejně tak jako já. Netušil jsem co se stalo. Celý svět přede mnou se najednou změnil. Pohlédl jsem skrz zaprášená okna haly a zahlédl trosky nějakého města. Po ruinách jezdili roboti a v poklidu odklízeli suť. Lidé kolem mě zmateně pobíhali, ale já stál na místě a koukal ven z okna. Nechápal jsem, co to znamená. Do haly zalité smradlavými splašky vrhli nějací strážci a začali mlátit do pomatených lidí.

V tom se hlas opět zpustil a ostatní se zklidnili. Strážci je postupně odváděli na jejich místa. I mě pošoupli kousek na mou výchozí pozici. Rozhlížel jsem se kolem. Z ostatních se stali zombíci. Měli nepřítomné pohledy a němě naslouchali hlasu. Pomalu se ploužili po špinavé hale. Chtěl jsem zjistit, o co tady jde. Počkal jsem, až strážci zalezou. Zraněné a mrtvé nebožáky nechali ležet pod zřícenou atrakcí. Chytl jsem nejbližšího člověka za ramena a cloumal s ním. „Co? Co je, co se to děje?“ mumlal zmateně. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale nemohl jsem najít ta správná slova. Sám jsem nevěděl, co se to děje. Museli jsme se dostat někam dál, abychom to zjistili.

Pomalu jsme se připlížili k východu z haly. Stráže chodili po určité trase tam a zpátky. V jeden moment stáli všichni zády k východu a dveřím do další místnosti. Toho jsme využili. Ocitli jsme se v dlouhé chodbě. Vydali jsme se kolem nespočtu dveří někam do neznáma. Nevěděli jsme, jestli se máme radovat z toho, že jsme svobodní. Nejspíš na tom nebylo nic radostného, ale chtěli jsme to předat dál. Chtěli jsme zjistit, kdo to celé řídí.

Jedny dveře téměř na konci chodby byly otevřené. Nakoukli jsme dovnitř. Sedělo tam asi třicet studentů a před nimi na vyvýšeném stupínku stála učitelka. „Jsme svobodní.“ předříkávala. „Jsme svobodní.“ opakovalo osazenstvo jednohlasně. Vešli jsme opatrně do třídy. Nikdo si nás nevšiml. Studenti hleděli upřeně na vyučující. Ta je hypnotizovala svým nepřítomným pohledem. „To je ono, můžeš je zkusit upoutat hudbou!“ namítl můj nový přítel a ukázal do kouta na kytaru. „Jak víš, že na to umim hrát? Ani já to nevim. Nikdy jsem neměl příležitost.“ snažil jsem se z toho vyvlíknout. „No tak, aspoň to zkus!“ vybízel mě. Vzal jasem tedy do ruky kytaru a začal hrát. Libozvučné tóny vycházeli z kytary snad samy od sebe. „Nejste svobodní, jen vám to vnucují. My jsme ti nevhodní, co davy burcují...“ padala mi slova z úst, aniž bych nad nimi přemýšlel. Nejspíš to ani nedávalo ani smysl, ale u několika studentů to zabralo. Pár z nich vážně zvedlo hlavy a přestalo sledovat učitelku. S většinou to ale ani nehnulo. Protancoval jsem se až vyvýšenému stupínku. Jakmile jsem na něj stoupl, vyučující se po mě začala sápat. Snažila se mě ze stupínku vyhnat. Strčil jsem do ní. Zaklopýtala a spadla ze stupínku. V tom všichni studenti přerušili kontakt s učitelkou a začali se probírat. Nechápali, co se děje. Slezl jsem dolu ze stupínku a vysvětlil jim vše, co jsem do teď zaregistroval.

„Kamarádi, společně můžeme všem pomoct se probudit a postavit se těm, co to tady vedou.“ křikl můj kamarád. Studenti začali jásat. Společně jsme s bojovým křikem vyběhli na chodbu a otevírali dveře dalších tříd. Postupně jsme probouzeli další a další studenty. Na konci chodby už na nás čekali strážci s obušky. Chvíli jsme se zastavili a čekali, co se bude dít. Byli jsme v převaze. První řada do toho šla s tím, že určitě schytá dost ran obuškem a třeba to ani nepřežije, ale obětovali se za ostatní a rozeběhli se proti strážcům. Stál jsem ve druhé řádě, která byla neméně bita, jako ta první. Podařilo se nám ukrást strážcům pár obušků a ti zadní, kteří ještě měli, síly vyhnali strážce z chodby. Seskupili jsme se a ošetřili zranění. Určili jsme hlídky, které měly za úkol varovat před strážci.

Po tom, co jsme se zotavili, jsme se rozhodli vyjít z chodby ven. Proti nám stálo jen několik málo strážců. Jakmile jsme se objevili, utekli za roh. Vydali jsme se za nimi. Jakmile dorazila první skupinka studentů za roh, chtěli se vrátit, ale ostatní natěšení studenti jim to neumožnili. Prodral jsem se davem, abych se podíval co se děje. Za rohem už na nás čekala velká převaha strážců. Otočil jsem se a za námi už se také srocovali. Mela začala. Proti takové skupině jsme neměli šanci. Mezi strážci jsem zahlédl i pár známých tváří. Udělali z lidí z falešného lunaparku strážce, kteří nás surově mlátí. Studenti křičeli. Snažili se alespoň z té mely nějak dostat, ale to nebylo možné.

Schytal jsem ránu do hlavy a skácel se k zemi. Nevěděl jsem o sobě. Probral jsem se, až když mě strážci táhli ve svěrací kazajce přes nějakou bílou halu. Přivedli mě do místnosti, kde stál jen stůl, židle a zubařské křeslo. Vzpouzel jsem se, ale bylo to marné. Posadili mě na zubařské křeslo a ještě mě k němu připoutali koženými pásky. Poté odešli. Nějakou dobu jsem zůstal v místnosti sám.

„Ale, náš buřič.“ vešel do místnosti obtloustlý chlapík v županu a posadil se na židli. „Kdo jsi?“ vykřikl jsem.

„Já jsem ochránce.“

„Co to je za píčovinu?“

„Nebuďme hned vulgární. Domluvíme se, že povedeme rozhovor na úrovni. Vždyť k sobě máme tak blízko.

„Jak blízko?“

„No oba dva jsme chtěli ovládnout dav. Jen mě se to podařilo.“

„Ty tohle celý svinstvo řídíš?“

„Ale kdepak svinstvo,“ vstal a došel k malému okýnku, jedinému v místnosti, „já vám pomáhám. Určitě jsi viděl ten svět tam venku. Zničili ho lidi - válkou. Pokud jsou všichni pod kontrolou, nic takového už nenastane. Jasně, občas jim nějakou válku předhodíme, aby měli trochu strach. Strach je důležitej. A taky jim vnutíme, že jsou svobodní, protože by jinak mohli něco tušit. Lidi to přijmou - jsou potom správní a jsou za to odměněni. Ale pak jsi tu ty. Vlastně bych tě považoval za takový vadný výrobek. A víš, co se dělá v továrně s vadným výrobkem? - Odstraní se.“

„Takže mě teď zabijete? No, jen si poslužte. Co se vlastně stalo s ostatníma?“

„O ostatní neměj strach, vrátili se zpět na své pozice. A s tebou? Pokud tě dokážeme opravit, tak třeba přežiješ.“

„Nemluvte o mně jako o nějakym stroji! Vždyť když víte o všem, co se tu děje, tak jste přece musel vědět i o mně od začátku. Všechny ovládáte, tak i kdybych byl já výjimečný, ostatní dokážete ihned vrátit.“

„Jsi vážně chytrý, to není dobré. K tomu se raději nevyjádřím. Měl bys teď vybírat slova, rozhoduje se o tvém osudu.“

„Je mi to jedno. Do smrti budu křičet za svobodu, jednou přijde den, kdy tvoje totalita skončí a lidi se volně nadechnou.“

„Nechápu, že mě máš neustále za nějakého zlého člověka. Já lidi chráním. Kdybych byl takový padouch, jak si myslíš, tak tě nechám zabít na místě. Jenže já tě chci nechat žít. Nerad zabíjí své lidstvo. V tak těžké době je potřeba, aby se rozmnožovalo. Jen ty jsi pro systém už moc nebezpečný a mohl bys ho narušit. Inteligentní lidé do něj nepatří.“

„Děkuju za lichotku, ale stejně vim, že skončim někde s kulkou v hlavě.“

„Jestli si to myslíš, tak dobrá. Asi už jsem na to přišel. Strážci!“ křikl a do místnosti ihned vešli dva muži s obušky u pasu. Něco jim pošeptal, nedokázal jsem zaslechnout ani jediné srozumitelné slovo. Muži mě odpoutali od křesla, čapli za kazajku a odvedli pryč z místnosti. Netušil jsem, jaký mě čeká osud.