debatní sebevražda

Koukala střídavě do lampičky a na něj - ale skrz něj. Poslouchala spíš na půl ucha, nevěděla, o čem mluví, jen vnímala jeho magicky uklidňující tón hlasu a měla chuť zavřít oči a rozplynout se na malinkatý částečky a prostě jen tak... nebejt. Bytí je složitá věc a ona neměla na složitý věci náladu. Chtěla se vznášet na vlnách toho hlasu a nic jinýho nevnímat. V jeho očích četla jak v otevřený knížce, kterou by nejradši zaklapla a sáhla po nějakej veselejší, v tej knížce se střídal strach a zmatek smíšenej s chtíčem a bolestí a dalšíma pocitama, který se tak těžko popisujou. Hledat slova pro pocit je zbytečný... Nemožný. Měla rozpraskaný koutky a klepaly se jí ruce. Čokoláda chutnala jinak, než jak si ji pamatovala, a šlehačka hořkla na jazyku. Pořád nevěděla, jak mu to má říct, pořád hledala ty správný slova, jenomže zbytečně, protože pro to, co měla na srdci, nic jako správný slova neexistuje. Chvilku bylo ticho.
"Teď sem asi zabil náš rozhovor..."
"Nezabil," zavrtěla hlavou. "Za to nemůžeš... To se zabilo samo."
A pak začali rozvíjet šílený sebevražedný teorie. Smála se, ale bylo jí do breku. Věděla, že teď už musí s pravdou ven, že už to nejde dál oddalovat. Hrála si s prstýnkem, kterej jí on pojmenoval, a snažila se překřičet tlukot svýho srdce. A když se mu tak koukala do očí a do hlavy a do duše, trochu vyděšeně si uvědomila, že to, co mu vypráví, není lež překřtěná na pracovní pravdu, kterou předhazovala všem a kterej už sama málem začínala věřit, ale opravdická pravda a nic než pravda. Dlouho byla odhodlaná raději si useknout ruku, než komukoliv přiznat, jak se věci doopravdy maj, a teď tu najednou seděla před ním (clean... the cleanest i´ve been) a čekala, kdy se z jejího nitra konečně odvalí kámen pravdy, ale nic se nedělo. Úleva nepřicházela a zřejmě se ani nechystá. Pak ji doprovodil domů a tam na ni spadnul meteorit. A měsíc v céčku se tomu smál.