A toho dne jsme všechno ztratili

Nikdy jsem nebyl moc společenský, praktický ani šťastný člověk. Rodiče říkávali, že mám jen přebytek fantazie uměleckého ducha - tak mou povahu nazývali, ale já byl přesvědčen, že jsem se, stejně jako mnozí z nás, jen narodil nešťastný.
Stalo se to na svatého Mikuláše - v den, který pro mne dříve tolik znamenal. Nešlo o dárky, šlo o kouzlo, které se tenkrát zdálo skutečným - kouzlo, které měnilo hvězdy v rolničky a prostým lidem přikouzlilo křídla. Ten den jako bych se stával nesmrtelným. Ale už jsem nebyl dítě. Stál jsem na kovovém mostě vedoucím přes dálnici a díval se do dálky. Řada železných strojů se pomalu táhla po vymezené trase jako jakýsi nedobrovolný smuteční průvod. Pozoroval jsem auta, jak v mechanickém rozestupu mizí za obzorem a vzpomněl si na záběry tanků z druhé světové války. Bylo to město plné lidí, ale žádné jsem neviděl - jen ta auta a asfalt. Jak má člověk v tomhle světě najít anděla?
Rozsvěcelo se pouliční osvětlení a začínalo pršet. Déšť mi zhášel zbytek nedohořelé cigarety. Zaposlouchal jsem se do jeho rytmu a začínala mi být zima, když do mně vrazila starší paní v modrém kabátě. Utíkala před deštěm. Co se to s námi jen děje? Kdy nastává ten zvláštní zlom? Jako děti jsme se nestarali o oblečení, o vlasy, o cenu našich věcí, ani o to, kdo z nás má nejbohatší rodiče. A to byly dny, kdy jsme byli šťastní. Usmívali jsme se s pusou od zmrzliny a s rozbitými koleny, byli jsme princové a princezny, jen ty masky nám chyběly a těch je teď všude plno. Zlo pro nás neexistovalo, cítili jsme se nesmrtelní a lentilky byly lepší než peníze, protože jsou barevné, daly se sníst, nevedou se kvůli nim války a nezabíjí se lidi. Pokud jsou peníze synonymem pro lidské štěstí, měl jsem vše, co jsem potřeboval - pár tisíc korun. Rozhodl jsem se stát se andělem.
Doma jsem se stavil jen na okamžik, abych odložil tašku a ve skříni našel papírová křídla polepená bílým peřím. Mezi zaprášenými perutěmi se třpytily stříbrné nitky. Přibouchl jsem dveře bytu a cestou po chodbě uvažoval, kam své kroky povedu. Nejlepší by asi bylo obdarovat ty, co nemají nic. Nebo ty, které jejich chudoba vede k těm nejzoufalejším činům. Ano, měla by to být nějaká pouliční prostitutka, ty bývají pod všemi těmi líčidly nejsmutnější.
Když jsem vyšel do ulice, byla už tma. Déšť mlhavě zastíral světla lamp a zvolna zkrápěl má papírová křídla, ale byly to mé slzy, co toho večera tekly silnicí s bouřlivostí rozvodněné řeky. Rozhodl jsem se, že půjdu na nábřeží. Jeho světla jsem viděl už z dálky a je tak snadné si představit anděla vznášejícího se nad Vltavou, že jsem skoro doufal, že ho opravdu uvidím. Ale když jsem došel k jejímu břehu, neviděl jsem nic. Stál jsem na Karlově mostě a pode mnou byla tma. Opíral jsem se o kamennou zídku a díval se do vody. Míjel jsem lidi vracející se z práce, tuláky i pouliční prodavače - všichni se tvářili nešťastně. Bylo pátého prosince a na obou březích Vltavy bylo smutno. Procházel jsem pomalým krokem osvětlenou ulicí a lidé se za mnou otáčeli. Byl jsem promoklý na kost, dlouhé vlasy mi padaly do obličeje a z papírových křídel kapala voda. Těžké boty, špinavé džíny ani flanelová košile o několik čísel větší než bylo třeba, můj vzhled také zřejmě nijak neoživovala. Ale kdo vlastně ví, jak takový anděl vypadá?
Pomalu jsem kráčel Starým městem směrem k Petřínu. Minul jsem dlouhou ulici vedoucí ke starému kostelu, prošlel kolem promáčeného lešení rozestavěného obchodu a ocitl se na malém náměstí. Dlouhá řada domů se táhla do dálky v pravidelném rozestupu jako bloky nemocničních areálů, v hustém dešti se jevily téměř přízračně. Temnota prázdných oken odrážela zlatavé odlesky lamp na druhé straně chodníku. Zdálky jsem zahlédl tmavé siluety lidí čekající na tramvaj. Prázdné výrazy jejich tváří mě skoro děsily. Vždycky jsem míval pocit, že jdou bez cíle. Že jednají podle určitých pravidel, aniž by se sami sebe zeptali, co vlastně chtějí. Pro mně byli pod tím vším drahým oblečením šediví a prázdní, jakoby vyrobení přes jakousi bizarní šablonu moderního člověka. Stál jsem s nimi na setmělé zastávce a předstíral čekání. Mezi lhostenými tvářemi dospělých jsem zahlédl malou holčičku. Smála se, poskakovala v dešti a v rukou držela adventní kalendář. Přemýšlel jsem o tom, kolik času minulo od těch dob, kdy jsem sám běhal bos rozblácenými ulicemi a věřil, že tam někde za duhou existuje dokonalý svět, ve kterém na každého z nás někdo čeká. Svět, do kterého se dá vejít a zase odejít v jediné odpoledne a vrátit se domů s hlavou plnou zážitků jakoby vystřižených z dobrodružných románů. Vyrostl jsem. Nevěděl jsem kdy ani proč se to stalo a skoro se mi zdálo, jako bych u toho nebyl. Jednou bude pozdě na všechno. Je k neuvěření, co všechno jsou lidé schopni udělat pro to, aby byli nešťastní. Dál jsem chodil po ulicích, míjel lidi jdoucí z práce domů a předstíral, že jsem jeden z nich. Šel jsem bez cíle, lidé mě přehlíželi s každodenní lhostejností a já si na okamžik nepřipadal jako někdo, kdo vede svou vlastní válku.
A pak jsem ji uviděl. Stála na rohu jedné ulice u otevřených dveří do domu a kouřila levnou cigaretu. Pomalu jsem procházel kolem a všiml si jejího pohledu. Pozorovala, jak ji míjím s lhostejným výrazem znuděného člověka. Její oči se zastavily upřené na má křídla a mně se v hlavě vybavily vzpomínky na hororové příběhy. Byl to ten typ příběhů, kdy člověk vyjde z domu a potká smrt. Ani neví, kam jde, doma vstane ze židle a mlčky vyjde na ulici jen proto, aby zemřel. Ale já neměl kosu přes rameno a dvě zlaté mince nebyly to, co žádala má natažená dlaň. Chtěl jsem, aby vyprávěla. Chtěl jsem mít jistotu, že je skutečně tak nešťastná, jak jsem si myslel, že takoví lidé bývají. Chtěl jsem se ujistit, že si opravdu zaslouží, aby ji navštívil anděl. Vyprávěla. Její modré oči se vpíjely do těch mých s výrazem postřelené srny, rukou s darovanými penězi mávala okolo jak šermíř na kolbišti. Uhnula pohledem, příběh byl u konce. Stál jsem mlčky a snažil se urovnat myšlenky. Nebyla nešťastná - nikdy. Peněz měla dost, bydlela v domku se zahradou, s manželem a dětmi. Jen chtěla mít nějaké peníze sama pro sebe, tak mi to říkala. Snad otázka štěstí není tak jednoznačná, jak jsem myslel. Snad smutné oči nutně neznačí nešťastného člověka. Usmála se na mně, schovala peníze do kapsy rudého kabátku a z rukou jí vypadl zmuchlaný kus papíru. Zvedl jsem ho. Byl to špinavý kapesník - tvářenka a slzy.
Přeci jen byla nešťastná, ale větší neštěstí, než to životní jí způsobovala má lítost. Snad je těžké sám sobě přiznat, že se z nás stalo to, čeho jsme se vždy nejvíc báli. Že nic není tak, jak bychom chtěli, že jsme jen jeden z těch smutných lidí v davu. Snažím se jí porozumět, ale nikdy ji nepochopím. Sebelítost se rodí z přeměny štěstí v neštěstí, ale já nikdy nebyl šťastný člověk. Jsem přesvědčen, že jsem se stejně, jako mnozí z nás, prostě nešťastný narodil.