Hřbitov

Seděla na lavičce a pozorovala lidi.Mírný větřík si pohrával s jejími vlasy.Černými vlasy.Oči,ze kterých před chvílí tekly slané slzy,sklouzávaly pohledem z jednoho člověka na dalšího.Každý někam spěchal.Každý jako by měl málo času.
Zrovna šla okolo jedna paní s kočárkem.Dlouho se za ní dívala.Až jí zmizela z dohledu,hořce se usmála.
Slunce se už pomalu schovávalo a nechalo se nahradit měsícem a hvězdami.
Vstala z lavičky,ze které část dne pozorovala lidi,a vydala se neznámo kam.
Šla parkem,kde byly staré stromy,lavičky,bezdomovci na lavičkách a taky kašna.Zastavila se u kašny a dívala se na vodu,jak klidně tam leží.Celý den si jenom klidně leží.Občas její klid někdo naruší vhozením mince,ale jinak má klid.Nikdo si jí nevšimne.Všimnou si kašny,ale ne vody.Dívka ji politovala.Věděla jaké to je být přehlížena.Během malé chvilky se smíchala sladká voda se slanými slzami.Dívka narušila klid vody svými slzami.Lehce se dotkla hladiny vody,jako by ji chtěla pohladit a šla zamyšleně dál.
Šla lesem,který teď když se stmívalo působil docela strašidelně.Přesto se nebála a šla dál.Kam vlastně šla?Nikam.Pozorně si prohlížela stromy,které vrhali různé stíny.Sem tam přeskočila nějaká veverka ze stromu na strom,přeletěl nějaký ptáček,ale jinak tady byl klid.Na chvíli se zastavila a poslouchala ten klid.Poslouchala jak je tady ticho.Pomalu se zase rozešla.Šla opravdu pomalu.Možná se jí odtud nechtělo.
Šla loukou,která byla posetá nejrůznějšími květinami,které měli své květy teď na večer zavřené.Sedla si do zelené trávy a dívala se okolo sebe.Po chvíli si lehla.Zavřela oči a vzpomínala.Pod zavřenými víčky se jí odehrávalo patnáct let jejího života.Chvílemi se usmívala,chvílemi plakala.
Když se dostala až k dnešnímu dnu,otevřela očí a pozorovala oblohu.Oblohu na které teď už byli hvězdy a měsíc.Nepřítomným pohledem se dívala na ty zářící hvězdy,na měsíc a usmívala se.
Nevěděla,jak dlouho tam ležela,ale nevadilo jí to.Ona nikam nespěchala.Měla dost času.Teď už měla.
Šla uprostřed silnice a dívala se z jedné strany na druhou.Na každé straně byli domy.Domy,ve kterých byli šťastné rodiny.
Díky měsíčnímu světlu se teď její slzy leskly jako perly.Ale jí nevadilo,že opět pláče.Chtěla se ze všeho vyplakat.Bezmocně si sedla na lavičku a plakala.Seděla tam jako hromádka neštěstí.
Najednou se v domě naproti rozsvítilo a otevřelo se okno.Přestala plakat a dívala se co bude dál.Někdo se díval z okna.Že by ji někdo slyšel a slitoval se nad ní?Ne.Nikdo ji nemohl slyšet,teď už ne.A ona to věděla.Ale stále doufala.Doufala,že se najde někdo,kdo se slituje.Doufala,že ještě není pozdě.Přála si,aby nebylo pozdě!Naproti se okno zase zavřelo a zhaslo se.Znovu ukáplo pár slaných slz.Zvedla se z lavičky a vydala se dál.
Šla temnou uličkou aniž by věděla,kam se dostane.Ale nebloudila.Najednou uviděla na konci uličky třepotavé světlo.Bludička?Zvědavě šla temnou uličkou.Na konci se zastavila a zvědavě se rozhlížela.Stála před hřbitovem.Beze strachu se vydala na hřbitov.
Šla mezi hroby a četla si,kde kdo leží.Nad nějakými hroby se zastavila a prohlížela si je.Okolo nějakých jenom prošla beze zájmu.
Jako tělo bez duše procházela hřbitovem sem a tam dokud nenarazila na jeden hrob,který ji velice zaujal.Byl plný květin,svíček a vypadal nově.Klekla si a prohlížela si jej.Opravdu byl nový.Svíčky,které zářily do tmy,byly taky nové.A květiny tu také dlouho nebyli.
I když věděla,co bude na náhrobním kameni napsané,podívala se na něj.Na náhrobním kameni bylo napsané jméno dívky,které před pár dny opustila tento svět a to dobrovolně.Bylo to jméno mladé dívky.Bylo to Její jméno!Hořce se usmála,vstala a šla dál.