U třináctého pokoje jsem prožíval velmi silné stavy sebe-uzavřenosti. Práce probíhala rutinně, jako za sklem. Nebyl jsem schopný plně vnímat tragédie a radosti oněch lidí. Celá minulá situace se mě dotkla tak, že mě uvrhla do jisté izolovanosti, proto třináctý pokoj je daleko víc než o člověku ze třináctky o mém vnitřním stavu. Zkusil jsem své myšlenky moc necenzurovat.
Seděl jsem, díval jsem se. Žádný boj, žádné přemáhání. Nechtěl jsem nikoho vidět, nikoho slyšet, nijak reagovat. Byl jsem absolutně bez energie. A bylo mi dobře. Už jsem nic nemusel. Byl jsem po směně. Pokoj třináct. Místo obličeje měl pán velký popraskaný nádor, býval prý docent nebo profesor nebo snad rektor? Zničený člověk. Už ne. Už je toho na mě moc.
Teď jsem ve svém městě, sedím, dívám se, jsem. Okolo mě prošla partnerská dvojice, křičeli na sebe, tak to už tedy není partnerská dvojice, spíš panteří dvojice. Panteři žijí sami a sejdou se jen k páření. Nebo jsou to tygři? Koupil jsem si redbull??? Ajo vlastně, čtvrt hodiny nazpět. Smrt. Ne! Už dost. Jsem, dívám se, protože nechci myslet na to, že blázním, nebo spíš, že nevím, jestli vůbec je něco jako já. Nebo je jen souhrn vlastností, které mě definují a jinak jen prázdno. Nečekal jsem, že mě to dostane až sem.
Už zase myslím na ty nádory a na paní co mi zmodrala pod rukama. Je čas dát výpověď. Lžu si do kapsy, to nepomůže.
Jakou mají nádory vlastně konzistenci, když o ně omylem zavadím zadjí se tuhé. Takové myšlenky jsou proti veškeré etice i příčetnosti. Jsou měkké a teplé. Co to je kruci za myšlenky?
Výpověď? Teď? To nepomůže, pokud uteču teď, zešílím nebo budu utíkat po zbytek života. Rozehrál jsem hru, musím jí dohrát, i když se teď moje karty zdaj slabý.
Jsou bílý a špinavý od stroupků a hnisu, obalený plastikovým pytlíkem. Jak je možný, že vyrostly zrovna na těle, který celej život sportovalo, mělo skvělou fyzičku, jedlo zdravě, nekouřilo, pilo jen trochu? Proč se ptám? Vždyť to vím. Spravedlivá odpověď není. Svět se neřídí lidskou spravedlností.
Zešílím? Přijdu o paměť? Musí to tak být.
Dobře.
Už nemám sílu chtít to jinak, tak dobře. Bude se dít, co se musí dít a já s tím nic neudělám. Už nemám sílu vzdorovat.
Ze slepáku, ty vole, ze slepáku, ten prej operuje i vrátnej na interně!
Sms, kdy přijdu domů.
Domů... Slepák, rakovina, bolest, smrt.
A co smysl? Začínal jsem jako sobecký člověk. Chtěl jsem být obdivovaný, druhé jsem bral spíš jako objekty, které je třeba přesvědčit o své hodnotě. Patřil mi svět. A teď tu jsem, zjišťujíc, že za touhou po obdivu je jen snaha být výjimečný, protože běžní lidé umírají a trpí. Teď bych si přál, namísto něčeho zvláštního, obyčejnej život. Chtěl bych pomáhat životu, být jeho součástí, pracovat, klidně bez velkého ocenění, jen pracovat a být tou složkou co pomáhá celku existovat. Přál bych si být jednou buňkou z mnoha, co pomáhají organismu fungovat správně ne rakovinou.
Je deset a hvězdy tu nejsou kvůli smogu vidět, tohle město smrdí, přesto ho mám rád. Dám si ten energiťák a pojedu "domů" za "milující" ženou, co by nejradši abych odtamtud co nejrychleji zmizel a vůbec nerozumí tomu, proč to dělám? Není to ironie?! Dojdeme tak daleko, vidíme a zažijeme tolik bolestivých věcí, a to vše jen proto, abychom zbořili svůj vlastní piedestal?
nemůžu napsat, že necítím nic. cítím všechno. vlastní děti mít nemůžu, mám kočky. dvanáctiletý Matýsek mi zemřel v náručí poté, co do něj napíchali injekce, rakovina kostí, strašně naříkal. v jeho pozdějším věku jsme měli vztah spíš opatrný, ale když odcházel, sám mě vyhledával. lehal si mi na břicho a díval se mi hluboko do očí, čekal, hledal, doufal, že mu pomůžu. kéž bych měla tu moc. zase jsem umřela, pokolikáté už. bezmoc. zoufalství. a Tomíček měl maligní progresivní lymfom. a chronické selhání ledvin. můj miláček. chtěla jsem, aby bojoval. a on to pro mě udělal. chtěla jsem v jeho nádherných očích vidět život. kéž by tak mohl mluvit. kéž by tak mohl říct, už nemůžu, nech mě odejít. pamatuju si, že po operaci, když mu odstranili květák z jazyka a on se probral z narkózy, byl tak šťastný, že to zvládl a je tady. věřili jsme, doufali, že to zase bude fajn. můj miláček. bojoval dlouho a statečně. nechala jsem ho odejít. vzdychnul si tichounce jako ptáček. a věřím, že byl šťastný, že už je konec. objímám Tě. jsem Ti vděčná, že tohle píšeš. děkuji moc. přeji Ti krásný den. :-))
16.08.2021 02:34:55 | Iva Husárková
Není to jednoduché. Některé noci je to horší a já se velice bojím. Já o nic nepřišel, ale viděl jsem tolik lidí přijít o tolik. Někteří přišli o rozum, někteří o ty nejbližší. Je to už 7 let. A ten strach nepolevuje. Nevím jaké je to přijít o syna. Mám zdravého syna a bojím se o něj. Mám rodinu a bojím se o ní. Bojím se i o sebe. Někdy jsem z toho všeho přespříliš unavený. To pak přijde panická ataka a já mám pocit, že umírám. Tělo se zblázní a hraje mi divadlo, abych měl pocit, že skutečně umírám až do odeznění nebo omdlení. Je to občas jediný způsob, jak mě paradoxně zase uklidnit. Protože tyhle setkání se smrtí oslabují můj momentální, přebujelý strach z ní. Ukazují mi, jaké by to mohlo být a že se to dá zvládnout. Jakoby strach otrávil všechno co na světě bylo krásné a sám se dosadil na místo těch krásných věcí. Maligní lymfom. Pokud se nepletu je to rakovina mízních uzlin. Jak může člověk pokračovat po takové ráně? Může ještě cítit štěstí a radost?
17.08.2021 00:05:39 | Rébusek
Rébusku, mám radost, že se mnou nespíš... totiž je mi moc líto, že nespíš, zrovna jsem byla na dvanátce u paní V a do komentu napsala "nádherné", jenže pak mi to přišlo nepatřičné, tak jsem to hned smazala, jak někdo může komentovat něčí strašný konec takovými slovy... jenže pak mi to zase nedalo a říkám si, "nádherné" patřilo té paní a patřilo to i Tobě, ona - překrásný člověk, který Tě tak obdaroval a Ty, který jsi jí byl nablízku... asi plácám nesmysly, těžko říct, zda je člověk v této hodině příčetný... viděl jsi věci, které jsi vidět neměl, tak mladý, jenže jestli jsem četla dobře, sám sis prošel podobnou zkušeností, zlou nemocí, nedokážu vyjádřit jak moc Tě obdivuji za Tvoji odvahu, za Tvůj úmysl nastoupit do hospicu a provázet lidi na jejich poslední cestě. je to tak strašné, že se to prostě stane, nejde vrátit, změnit, zmítáme se mezi vírou a nevírou... musím pohladit Miu, má dost neodbytnou tlapku... marně hledáme nějaký smysl. dneska jsem se usnesla, že je to cesta. přijde mi to lepší a míň náročné na myšlení, než "proč" a "za co"? je úžasné potkávat lidi, kteří vnesou do Tvého života světlo. toho bychom se měli držet a všechno smutné a zlé zahodit. taky se moc bojím a taky mám panické ataky. nikdo si tohle nevybral a nikdo za to nemůže. až přijde čas, bude všechno malicherné. takže to, že sis se mnou povídal je ten smysl, proč tu jsem. obdaroval jsi mě a já jsem Ti za to moc vděčná. děkuji Ti z celého srdce. krásné sny a krásný den. :-))
17.08.2021 00:22:53 | Iva Husárková
Život je tvrdý a ty máš diamant,
nejtvrdší život a přitom jsi největší skvost.
Smekám před vámi pane
13.08.2018 03:41:18 | Eru Alonnar