Den D

Dneska přišel den D. Den, kdy to konečně udělám - skoncuju se svým životem!

Není to tak smutné nebo depresivní, jak by se mohlo zdát. Plánuju to už dlouho, ale dnes cítím, že přišel ten správný čas. Konečně! Volný!

Nejdřív ráno vstanu, jako vždycky. Udělám si lehkou snídani, vezmu svačinu a jedu do práce. Nic neobvyklého. Cestou koukám na lidi, na auta, na oblohu, na všechno kolem a vím, že je to naposledy. Naplňuje mě to nostalgií. Ale usmívám se, je to spíš veselá nostalgie, což je vlastně trochu protimluv. Dřív by mě už ta samotná cesta zbavila veškeré radosti a energie. Ale dnes ne. Cítím se tak lehce, že se na lidi v metru usmívám. Někteří z nich se dokonce usmějí nazpátek. Je to krásný den.

Dorazím do práce, která je vlastně docela fajn, když se to vezme kolem a kolem. Práce jako taková je zajímavá asi jako čtení telefonního seznamu, ale jsou tam docela bezvadní lidi. Díky nim je to tam snesitelné. Mám svoje kolegy rád. Pokud je jeden aspekt mého života, který je v pořádku, pak je to asi práce. Doufám že na mě budou vzpomínat v dobrém.

Protože vím, že jsem dnes v práci naposled, zhošťuji se jí s neobvyklým zápalem. Chci mít všechno takříkajíc hotové - aby měli kolegové co nejmíň práce. Kdo říká, že musí být sebevrah nutně sobecký?
Na obědě jsem neobvykle společenský a vstřícný. Jindy se kontaktům s ostatními na obědě vyhýbám - mám ty lidi rád, ale to neznamená, že s nimi musím být i na obědě. Obědvám rád sám. Ale dneska ne. Ano, protože je to naposledy.

Jestli si kolegové všimli, že jsem dnes oproti jiným dnům plný energie a hovorný, nedali to nijak najevo. No, zítra jim to možná dojde. Nebo budou zmatení. Poslední dobou byl tak v pohodě... proč by něco takového dělal? Možná bych měl napsat dopis na rozloučenou. To prý moc sebevrahů nedělá. Je to vlastně logické - kdyby měli komu psát, možná by nemuseli páchat sebevraždu.

Po práci, když se s většinou kolegů srdečně rozloučím, jdu do tělocvičny. Chodím tam rád, většinou se veškerý kontakt s ostatními omezuje na nějaký zdvořilostní "small talk". To mi vyhovuje. Kdysi jsem tam začal chodit s vidinou toho, že se tam seznámím s nějakou mladou milou dívkou, se kterou potom prožiju zbytek života. To bylo už dávno. Tahle naděje už dávno umřela, ale zvyk pořádně si zacvičit zůstal. Fyzická aktivita zlepšuje náladu, jak já vždycky říkám. To je taky jeden z důvodů, proč je tak příjemný sex. I když, co já o takových věcech vím.

V tělocvičně zjišťuju, že mi vypršela platnost permanentky. Slečna za barem se mě ptá, jestli ji chci prodloužit. Jistě, proč ne? Policistům tím asi trochu zamotám hlavu. V práci jsem veselý a prodloužím si permici do fitka. Proč bych něco takového dělal, když se chci večer zabít? Myslím že něco podobného bylo v jednom dílu Colomba. Hm. Možná nakonec nějaký dopis napíšu. Bude v něm "Protože jsem hrozně spontánní!" Hehe.

Po cvičení si jdu ještě nakoupit nějaké jídlo na večeři. Protože je to naposled, nebudu na sobě šetřit. Když už mám odejít, budu aspoň najezený dobrého a kvalitního jídla! Jindy by mě nákup vystresoval - všude plno lidí, nepříjemní důchodci, fronty u pokladen... ale dnes ne. Na prodavačku, která mi markuje nákup, jsem tak milý, že mi popřeje krásný zbytek dne - dvakrát.

Doma si udělám v klidu večeři. Není kam spěchat. Potom umyju nádobí a chvíli se dívám na televizi. Nejsem příznivec gaučového povalování, ale tentokrát udělám výjimku. Jsem rozvalený na gauči, zabalený v dece, piju teplé kakao a koukám na sitcomy. Překvapivě mě to docela baví, užívám si to.
Pak hraju počítačové hry. Hry z mého mládí, kdy byl můj život ještě jakž takž v pořádku. Cítím ještě větší nostalgii než kdy dřív.

Ještě si chvíli zachatuju s kamarády. Většina z nich bydlí v různých částech republiky, takže je internet nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak s nimi udržet kontakt. Píšu jim, že se mám skvěle a řeším s nimi jejich problémy. Doufám že nebudou moc smutní, až se to během několika dní dozví. Přemýšlím, jestli nezůstane někdo, kdo by se to nedozvěděl. Není tomu tak - každý je nějakým způsobem napojený na lidi z mého bezprostředního okolí. Dozví se to každý. Nikdo se nebude divit, proč mu už nikdy nenapíšu.

Tak už nastal čas. Vyrážím do sklepa pro potřebné náčiní. Dlouho jsem přemýšlel nad vhodnou metodou. Chtěl jsem pochopitelně něco, co by nebolelo, co by neudělalo moc nepořádku a co by bylo takříkajíc "jisté". Nechtěl jsem se pokusit o sebevraždu, jako některé náctileté holky, které spolykají půlku lékárničky a dosáhnou maximálně toho, že si odvaří játra. Nechci na sebe upozorňovat. Chci tu sebevraždu vážně spáchat. Zároveň nechci nikoho brát s sebou, nechci se světu mstít, nebo tak něco. Můj život mi prostě nevyšel, to se stává. Nebyla to vina ani tak okolního světa, jako moje vlastní. Následky musím nést sám.

Ve sklepě nasávám ten chladný vzduch plný odéru z veškeré staré veteše, které jsou tam uložené. Já tam potřebuju vlastně jen několik metrů dlouhou hadici. Zbytek věcí mám doma - nůžky, lepicí pásku, a to je vlastně všechno. Všechno to naložím do auta. Předtím ještě zkontroluju, jestli jsem zamkl byt (nechci přece, aby mě někdo vykradl) a vyměním vodu své krajtě. Doufám, že se jí někdo z mých příbuzných ujme.

Cestou na místo poslouchám svoje oblíbené CD a přemýšlím. Několik lidí, hlavně mých příbuzných, bude asi nějakou dobu smutných, ale já už prostě dál nemůžu. Když jsem si vyhledával návody na bezpečnou a bezbolestnou metodu, u každého článku bylo napsáno, že sebevražda je permanentní řešení dočasných problémů. U mě to bylo jinak. Pro mě žádná naděje není. Žádný dočasný problém Roky jsem na sobě pracoval a snažil se to změnit. Neúspěšně. Nemělo to smysl. Můj problém byl můj život, a ten se dal vyřešit jenom jediným způsobem. A že už se neukážu na každoroční vánoční rodinné sešlosti a srazu kolegů ze školy... no, budou si muset zvyknout. Přežijou to. ONI to přežijou. Hehe!

Zastavím kousek od místního lesoparku. Ve městě by si mě někdo mohl všimnout, a to nechci. Chci mít soukromí a jistotu, že to budu moct dotáhnout do konce.
Vystoupím z auta a hadici pečlivě nasadím na výfuk. Pak ji důkladně omotám páskou. Otevřu okýnko a hadici prostrčím dovnitř. Vzniklou mezeru zalepím lepicí páskou. Zalepím ještě několik míst, přesně podle těch článků na internetu. Plyn tak zůstane v autě. Netrvá to dlouho, sotva pár minut.

Pak už je všechno připraveno. Stačí jenom nastartovat a nechat výfukové plyny, aby udělaly svoji práci. Mozek nedokáže rozpoznat látky, které jsou v nich obsažené, takže vlastně není nic cítit, člověk se nezačne dusit, nic. Jenom pomalu usne. Ideální. Proto je na to potřeba trochu delší čas, a proto je důležité, aby mě nikdo neviděl.
Chvíli se ještě ohlížím za celým dosavadním životem. Znechuceně si odfrknu a rozhodnu se, že si naposledy pustím svoji oblíbenou písničku. Nastavím ji na přehrávači a hlasitost nastavím jen lehce doprava.

We get it almost every night
When that moon is big and bright
Začínám klepat nohou do rytmu.
It's a supernatural delight
Everybody's dancing in the moonlight
Začínám zpívat.
Everybody here is out of sight
They don't bark and they don't bite
Začínám rukama imitovat hraní na hudební nástroje.
They keep things loose they keep it tight
Everybody's dancing in the moonlight
A už zpívám úplně naplno.
Dancing in the moonlight
Everybody's feeling warm and bright
Otáčím volume fest doprava.
It's such a fine and natural sight
Everybody's dancing in the moonlight
...
A jako tolikrát předtím mě i dnes ta touha ukončit sebe sama pomalu opouští. Muzikoterapie v praxi. Odtěsním auto, hadici strčím do kufru a odjíždím směrem domů. Celou cestou si pouštím tu písničku znovu a znovu, na plné pecky, okýnka mám stažená a zpívám, co mi hrdlo stačí. A chce se mi žít. Opravdu žít. Někteří lidé se za mnou ohlížejí, někteří mi dokonce mávají. Mávám jim nazpátek.

Dorazím domů. Nastavím si budík, abych ráno nezaspal do práce. Pan Godot dnes nepřijde, ale určitě prý zítra. Tak zítra. Ještě jeden den to vydržím. A zítra už určitě...

Žiju každý den tak, jakoby byl můj poslední.