Dům který opouštíme

Jsou to už tři roky, co jsem opustil hospic. Odejít bylo zvláštní. Vzal jsem si boty a vyhodil smetí ze dna skřínky, zavřel za sebou dveře od šatny a vyšel ven před budovu. Najednou jsem měl před sebou celý svůj život. Bylo to matoucí. Věděl jsem, co mám dělat při zástavě dechu, jak správně dopomáhat při jídle nebo jak vypustit urinální sáček, to byl můj svět. Opravdový svět. Bylo pro mě obtížné pokračovat někam dál. Ale pokračovat v hospici už nešlo, přistihl jsem se, že si pomalu vybírám, který pokoj by se mi líbil. Kamarádi mi začali přezdívat smrťáčku a bratr si ze mě dělal legraci, že kdykoli se vrátím na chvíli domů, začne pršet, sněžit nebo alespoň spadne pár krup, aby se neřeklo.

 Připadal jsem si jako nějaký přízrak svého bývalého já. Mnohokrát jsem zatoužil se k němu vrátit. Ale ono mě dovedlo až sem, takže tyhle myšlenky jsou nepatřičné. Věci jsou prostě takové, jaké jsou. Vrátil jsem se do bývalé práce. Napadaly mě v té době různé myšlenky, nejčastěji mě však trápila absence vlastního smyslu. Nedokázal jsem si najít důvod, proč ještě existovat. Nebyla v tom myšlenka na sebevraždu, jen vědomí toho, že od věcí, které jsem tam viděl, mě dělí jen velice relativní čas. A nenacházel jsem nic, čím bych ho naplnil tak, aby to vyvážilo to, co mě čeká. Žádná činnost, která by měla takovou váhu jako smrt. Jako by v porovnání s konečností všechno ztrácelo svou důležitost. A když nic není důležité, o co usilovat? Zkusil jsem alespoň nějaký zástupný cíl. Falešný smysl. Po hospicu už nic nebyl problém, mohl jsem klidně jít studovat a najít si dobře placenou práci.

V průběhu studia umřel L a mě došlo, že i když jsem opustil hospic, neopustil jsem bytí naživu. Pomalu se do mě znovu začal vkrádat strach, který jsem zaháněl prací. Čím víc jsem se snažil tomu všemu utéct, tím víc mě to dohánělo, až mě to dohnalo v podobě panických atak. Je to zvláštní stav, který bych nejlíp popsal jako náhlý, bezdůvodný děs. Mívám to někdy i v situacích, kdy se to vůbec nehodí. Třeba na poradě v práci nebo v autobuse. Dokonce jsem jednu dostal i na záchodě. Nechtěl jsem aby mě našli mrtvého na záchodě. Vždycky, když se to stane, jsem přesvědčený, že v ten okamžik umřu. Klepávám se z toho jako ratlík, bývá to potupné, ale taková je prostě moje současná realita. 

  Tolkienův Gandalf by řekl, že to je prostě jen další cesta kterou musíme jít, já to tak výstižně a jemně říct neumím, proto používám tolik slov. Víte, viděl jsem hodně lidí trpět a to včetně nejbližších a sebe. Každý z nás nejspíš viděl, nebo uvidí. Setkáváme se s utrpením v nejrozličnějších podobách. Někdy od něj můžeme odhlédnout, jindy nám to není dovoleno. Po našich cestách bývá hodně smutku a hrůzy. Ovšem je tu i něco navíc.

   I když jsem pracoval v hospicu a vídal lidi na pokraji, nebylo to někde vně, byla to součást života. Zní to morbidně, ale byla to součást větší symfonie. Občas skrz prosklenou stěnu předsálí zasvítilo slunce, na piano, na které hrával pán, kterému na pokoji č. 11 zemřela jeho paní. Chodíval hrát, pravidelně, nikdy nevynechal. Chodil hrát pro ní. Sešel se vždy celý hospic. I lidé co už nemohli chodit byli vyvezeni na lůžkách. Všichni jsme poslouchali.

   Víte, v tom je asi jediný klíč a úleva, možná pravý smysl smrti. V tom, že i napříč vší té hrůze, můžete být přítomni něčemu takovému. Že vidíte krásu i na takovýchto místech. Když je i zde, kde by už nebyla? Je to součást toho všeho, čemu pro nedostatek slov říkáme svět. Ta krása tam je. Když odchází někdo nám blízký, moc to bolí. Když odcházíme my a vše se hroutí, moc to bolí. Nikdo nemá právo to zpochybnit. Ale zároveň to i znamená, že máme někoho rádi, žijeme náš život a plníme jeho účel. Každý moment, každá interakce, každý malý projev laskavosti, vše se slévá v jednu melodii.

  S tím, že umřeme, nebo budem přítomni smrti a utrpení jiných, nic neuděláme. Možná vědci za spoustu let, možná bude možné žít až do okamžiku rozpadu vesmíru, ale tím že skladbu natáhnete nemusíte ji nutně vylepšit. Tím že bude život delší nejspíš z něj nezmizí nepříjemné věci. Jediná cesta vede skrz ně a nakonec s nimi. Došlo mi to, když jsem se zeptal mého dědy, jestli mu chybí babička. Řekl, že každý den. Zvláštní na tom ale je, že když s ní žil, někdy ho dost štvala, dokonce přiváděla k šílenství. A to můžu potvrdit, bylo to oboustranné mučení. Ale časem, po její smrti, z ní zbyla jen láska. Myslím, že stejné je to s tím pánem, co k nám chodil hrát, časem se z jeho paní stala jemnost v konečcích jeho prstů, když hrál. Něco víc než jen samoúčelná bolest.