Otec roku

Blíží se termín odevzdání výsledků a to je důvod, proč cítím nervozitu. Jsem nerad, když mi někdo vytýká špatnou práci. Teď ale vážně nevím, kde začít. "Otec roku", debilní téma do novin...dobře slyším, co by mi řekl šéf, kdybych se přišel poradit: "Hledejte, Janso, hledejte. Všichni musíme hledat, že ano..."

"Miluš, ty bys mi s tím nepomohla?" obracím se prosebně na Milušku.

"Otec roku? Něco bych měla," řekne a já ji miluju.

"Jmenuje se Mirek, otec legenda, jestli mi rozumíš. Lepšího nenajdeš."

"Miluš, do smrti u tvých nohou. Kde ho seženu?" a potom přitvrdím: "Ty bys tam nejela se mnou?"

"Proč ne, nejspíš bude na chatě u Sázavy a tam já pojedu ráda. Kamarádka tam má taky chatu. Znám tam lidi."

Všechno je o poznání veselejší, dýchá se mi lehčeji. Naši bližní jsou kolem nás proto, aby nám dávali důvod k vděčnosti. Ještě toho dne vyjíždíme.

Auto necháme na plácku, pokrytém oblázky. Hned vedle je odbočka z asfaltky, taková polňačka s pruhem trávy uprostřed. Dáme se po ní pěšky.

"Tak asi deset minut, víc ne," řekne Miluška. Potom se cesta stáčí doleva, projdeme mezi nějakými keři a před námi je vstup do osady.

"To je ono," praví Miluš. Na každé straně cesty stojí pestrobarevný totem, těsně za nimi pak brána ze smrkových kmenů, na příčném trámu zavěšená dřevěná cedule s vypáleným nápisem: Parta Sázava. Kus za branou cesta padá do dolíku, potom chvíli rovně, pak mírně nahoru, znovu husté křoví a za ním hnízdo chat.

Hned na kraji je živo. Hoří tu oheň, kolem na špalcích sedí místní chataři - kamarádi. Pohled mi uvízne na jednom z nich; postarší, šedivý, statný muž, silný krk, vyhrnuté rukávy kostkované košile dávají spatřit svalnaté, rovnoměrně ochlupené ruce. Kytaru drží s lehkostí celoživotního muzikanta. Zatím jen ladí. Miluš do mne šťouchne loktem a řekne: "Mirek". Ani nemusela.

Opodál je stůl, dva chlapci mastí pingpong. Na jednom stromu je zavěšená houpačka. Kolem pobíhá několik malých psů. Je tu také jakási konstrukce z planěk, na které se suší plavky a lehátka.

"Dobrý den," pozdravím.

"Ahoj," odpoví hlubokým, zvučným hlasem a pokývne.

"Ahoj," následují ho ostatní kamarádi.

"Máte na čem sedět? Támhle jsou volný špalky. Zazpívejte si s námi."

Nedá nám čas na odpověď, přimhouří oči a procítěně začne zpívat: "Mraky černé táhnou dál a dál a v chatě mé nezní už smích. Proč pak bych se tvojí lásky bál a očí tvých tak mámivých..."

Kamarádi se přidají, všichni zpívají s přimhouřenýma očima a z přemíry citu vrtí ob akord hlavou. Normovaná chvilka s kytarou a partou kamarádů. Čekám, až dozpívají a začnou zase vnímat. Mirek dohraje a zdvihne hlavu. Nadechnu se.

"Zkusme Odešel kamarád," hodí do placu než stačím zformovat první slabiku.

"Do osady přišla dívka, slzy v černých očích má, podává nám lístek bílý, třesoucíma rukama..."

Musím přetrpět další chvíli s cituplně přimhouřenýma očima a rozněžněle účastným sborem. Kdo někdy pozoroval táborákové muzikanty, jistě si všiml, že během hraní přestávají být lidmi. Stávají se z nich démoni s nepřítomným pohledem, čím blbější texty, tím dál odlétá jejich duše, jejich zapařený smysl pro dobro a krásu se dere na povrch a vydává kolem sebe ohavný puch zpěvníkové pospolitosti. Je mi úzko. Konečně dozpívají. Chci se představit a sdělit důvod návštěvy.

"Mami, mám něco v noze!" přiběhne malé, nahaté dítě za jednou zpěvačkou.

"Tak ukaž," začne zkušená matka pečovat. Teď se nehodí rušit. Sotva dopečuje, vyzve Mirek k další písni: "Co kdybychom si dali Píseň plání?" Ačkoliv je to otázka, která zdánlivě vyzývá k debatě a hlasování, začne ihned zpívat: "Kdo slyšel tu píseň plání, co nocí zaznívá, ten musel bez ustání na ni vzpomínat..."

"Kluci, co kdybyste si to zkusili trochu vylepšit?" obrací se hned po písni Mirek na stolní tenisty. Všichni se začnou usmívat. Asi znají báječné Mirkovy nápady, tak mi to připadá.

A Mirek vstane, je vysoký a štíhlý, nohy v šortkách dokazují nevšední sportovní život. Rozhlédne se a přikročí ke konstrukci, postavené zde k sušení.

"Tohle se dá krásně usušit na trávě," prohlásí a shodí plavky a ručníky na zem. Rozbourá konstrukci a vybere si několik dlouhých planěk. Každou rozlomí na půl.

"Tak," řekne spokojeně a přinese materiál ke stolu. "Takhle si uděláte takovou mřížku," vysvětluje s úsměvem a zároveň vyskládává z planěk na stole jakési chlívečky, na každé půlce čtyři.

"A teď, kdo se trefí do pravého dolního, má čtyři body. Levý dolní jsou tři body. Pravý hned za síťkou dva body, levý je za jeden bod. Kdo trefí přímo plaňku, tak má mínus dva body. Až bude mít někdo přes padesát bodů, tak to bude obráceně, místo plusových bodů jsou mínusové a místo mínusových se bude přičítat. Takhle to bude daleko zajímavější než si jen tak pinkat." A s úsměvem si zase bere kytaru. Všichni kolem ohně se smějí, neboť Mirek to s dětmi umí. Kluci si rozpačitě pinkají a pracně přemýšlí, který chlívek je za kolik bodů.

Potom přijíždí nějaké auto. Z něj vystupuje manželka. Totiž, abych to popsal úplně přesně, je to žena, u které je nemožné, aby to nebyla manželka. Je jedno čí. Prostě manželka. Každá žena má tenhle stav vypálený do obličeje. To soustředěné vybírání salámu v supermarketu, přemýšlení, čím posypat vařené těstoviny, jakou šťávu udělat dětem, jestli je doma dost piva manželovi, jaký výlet v sobotu, ke které matce na návštěvu v neděli, všechna tahle bída člověka se pak zakousne do tváře jako neštovice.Tahle je navíc uplakaná.  

„To je Leona,“ zašeptá Miluška.

„Aha,“ odpovím, a abych sám sebe pobavil, podivím se, že jsem na to nepřišel sám. Uplakaná manželka dojde k ohni a posadí se. Dívá se před sebe a zadržuje slzy.

„Leono?“ otáže se jedna z žen. Leona zavrtí hlavou. Nějaké společné drama, řekl bych. Všichni to nejspíš prožívají. Nehodlám se v tom vrtat, jsem tu dočasný.

„Leonko, vyber si písničku,“ pobídne ji Mirek a přitahuje kolíkem E. Na zkoušku zabrnká, znovu přitáhne, zabrnká, přitáhne…

„Nebudu zpívat, dneska ne,“ řekne Leona s pohledem upřeným do trávy.

„To je škoda. Všichni se tu snažíme nějak přispět. Když jsme parta, tak bychom to měli nějak dávat znát,“ řekne Mirek a já si poprvé uvědomím, že se jeho tón vůbec nemění, bez ohledu na obsah sdělení. Ucítím mírné zamrazení.

„Já se hrozně omlouvám, nezlobte se, ale dneska opravdu nemůžu,“ polohlasně zanaříká Leona.

„Nevadí. Nepotřebuješ nás, nestojíme ti za to, my se s tím zkusíme vyrovnat,“ sdělí jí Mirek a žena ztrácí jakýkoliv jeho další zájem. Éčko stále potřebuje vyladit.

„Řeka hučí!“ oznámí další píseň. Mezi chatami se rozlehne odkaz dalšího z dlouhé řady infantilních anonymů, kteří nejspíš většinu života předstírali, že jsou někým jiným. A já cítím, jak je Leona svým odmítnutím pro tento den vyobcovaná. Je mi jí líto. Nějak ztrácím motivaci k rozhovoru. Nehledě na to, že bych nejspíš musel k otázkám dodat i akordy. Najednou se ve mně něco zlomí.

„Pojďme pryč,“ obracím se k Milušce naléhavě. Překvapeně zdvihne obočí, ale neříká nic. Zdviháme se ze špalků. Zpěv pokračuje, parta je tak potřísněná sounáležitostí, že náš odchod neregistruje.

Jsme už u brány a Miluška se konečně zeptá. „Co je ti?“

„A co je jim?“ opáčím a pootočím hlavou zpět, abych naznačil, koho tím myslím.

„Zase ty tvoje názory. Nejsi trochu rigidní? Mirek to možná bere trochu šmahem, ale kdybys viděl, jak se věnuje svým holkám. Fakt táta!“ oponuje Miluška. A teprve teď mi došla podstatná věc.

„Holky? Vlastně jo. Kde vlastně jsou ty jeho děti?“ Miluška se zarazí a hledí do země. Očividně ji otázka vehnala do rozpaků.

„No… víš… ty holky… otoč se…“

Obrátím se a po zádech mi přeběhne mráz. Ty totemy… To přeci nejsou postavy, vyřezané ze dřeva. Pane bože, vždyť to jsou dvě živé dívky, stojící nehnutě u vjezdu do osady, každá na jedné straně cesty, oblečené do indiánského úboru a pomalované ve tváři jakousi hlinkou. Stojí a upřeně se dívají vpřed.

Přistoupím k nim blíž. Mají prázdné oči, nelidské, bez výrazu, ty oči, děsí mě…

„Děvčata! Děvčata, holky, co je s vámi, co je to s vámi!“ Volám na ně, křičím. Nahání mi to strach. A pak se stane něco, co bych snad mohl čekat v hororu a ne pod bránou s cedulí Parta Sázava.

Jedna z dívek začne odříkávat: „Jsme celé šťastné. Máme pestrý život, plný dobrodružství. Náš taťka je nejlepší na světě!“

Zatímco tato dívka pronáší svou podivnou říkanku, druhá se předkloní a zvrací. Když skončí, napřímí se, po bradě jí stékají zvratky a kapou na zem. A začne odříkávat stejnou mantru: „Jsme celé šťastné. Máme pestrý život, plný dobrodružství. Náš taťka je nejlepší na světě.“ První dívka se mezitím také předkloní a rovněž zvrací do prachu. A celé hrůzné divadlo se opakuje.

„Ne, to ne!“ vykřiknu. Ale dívky pokračují v představení. Vždy jedna opakuje to o nejlepším taťkovi a druhá zvrací. A znovu a znovu. Co se to děje? Jak je tohle možné?

„Kdo vám to udělal?“ křičím. Neslyší mě. Na smrkových kmenech těsně za nimi jsou vodorovné vrypy nožem. Začínají někde sotva metr nad zemí. Poslední vryp je přesně ve výšce jejich temene…