Probouzení do zoufalého rána..

Jako obvykle se probouzela do dalšího zoufalého rána. Už si na to zvykla. Co jiného ji taky zbývalo?? Nic.. jen otevřít ospalé oči. Zase. Zase ten hrozný úzký pocit, co ji dobrovází už několik měsíců.. Pořád jí bodá do duše. Pocit, který vzniká při pozdření, že den je horší než sen. Tolik kdysi milovala rána. Kdy se ještě ospalé slunce procházelo zahradou, kdy se mohla schoulit do horké a roztoužené náruče a nyní ji noc pomáhá svým černým pláštěm, pod který schová každou svou bolest. Každé své utrpení. Kolik je na světě lidí, s podobným pocitem, se stejným strachem a úzkostí?! Jsou všichni pohromadě a přitom každý sám?! Sám ve své bolesti.. Každý si tím musí projít, i když nikdo nechce.. Jak bývá své soucitné přítelkyni noci vděčná. Vděčná? Ano, za každý milosrdný sen, ve kterém může každý prožít ten svůj. Podívala se, sevřela oči a zadržela slzy. Tolik si přála být opět tou malou holčičkou, která je bezstrarostí. Nikdo ji neubližuje, každý ji miluje. Tou holčičkou v zástěrce, těšící se z ranního slunce a probouzející se nedočkavostí, co dalšího přinese jí den. Zachumlala se do své deky.. Neměla žádnou chut, opouštět tento sen. Nevěděla co je horší. Jestli samota nebo kamarádky povídající si o svých manželích. Každá znich držící své dítě v náručí.. A co ona?? Co její náruč?? Byla prázdná. Tak prázdná, jako její srdce. Tolik si přála milovat a být milována, jako každá žena. Líbat a být líbána, mít se ke komu schovat do náručí a mít opět důvod k radosti, ke štěstí, k smíchu. A mít opět důvod milovat ty krásná rána. S takovou láskou a trpělivostí by na někoho tak ráda čekala. Mít tu moc, ten dar, dívat se na dvě malá očka, hladit malé tvářičky a svírat dvě malé ručky, které by se kní stahovaly s bezmeznou důvěrou. Ležela v peřinách měla opět ten pocit úzkosti, že je jí něco nedopřáno, odpíráno, že na ni je zapomenuto. Probouzela se do dalšího zoufalého rána..