La regina Caterina - první

1. část

První polovina 16. století, Francie, francouzský královský dvůr

 

Bylo to jen pár let od jejich svatby. Pamatovala si na ten den. To překrásné dopoledne, kdy byli oddáni. Dalším z jejích životních zážitků se stal den korunovace, kdy se stala královnou Francie po boku svého manžela, který bude později nazýván jako francouzský král Jindřich, toho jména druhý. Často pracoval pozdě do noci, po smrti svého otce se na něj upíralo mnoho zraků a sledovalo, jestli bude úspěšný stejně jako zesnulý král, převzal rozsáhlou agendu, ano, měl své poradce, ale o důležitých skutečnostech musí rozhodnout sám král. Ráda na něj čekávala v jejich ložnici, i když se jim stále nepodařilo počít potomka, syna nejlépe, ani jeden se nechtěl vzdát. Král potřeboval dědice pro zachování rodu a královna pro svou ochranu. Kdyby potomka nezplodili, její život by mohl být v ohrožení. Někdy si představovala, že žije v jiné době, kdy úděl ženy není jen porodit potomka. Doma ve Florencii vídala mladé velmi chudé ženy, jejichž život byl důležitý jen z tohoto důvodu. Snad ji tento osud jako královnu nikdy nepotká. Této myšlenky se bude držet, ať se děje cokoliv.

Přikryla se vyšívanou dekou a začetla se do Sofoklovy Antigony. Její rodná Itálie jakoby znovu ožila starými řeckými autory. Touhle dobou už tu Jindřich dávno býval. Rozhodla se, že ho navštíví v jeho pracovně. Nikdy to nedělala, ale dnes po něm toužila obzvlášť silně. Oblékla se do svého vínového saténového županu. Strážím před svými komnatami přikázala ji nenásledovat. Potemnělá studená chodba jí nevadila, takových nocí zažila v paláci své rodiny bezpočet. A ještě více poté, co její rodiče zemřeli, byla zajata a strávila léta v zajetí, než ji osvobodil s pomocí vojska její strýc papež Klement VII. Nechtěla na ty dlouhé florentské dny a ještě delší noci vzpomínat. Otřásla se pod náporem vzpomínek. Naštěstí teď měla naději na nový život na francouzském dvoře. Nový začátek jako La regina Caterina, královna Kateřina, jak vznešeně to zní. Došla ke komnatám mladého krále. Přišlo jí divné, že zde nestojí stráž, která vždy hlídala členy královské rodiny. Zaklepala. Chvíli bylo ticho a nikdo se neozýval. Nestalo se snad něco Jindřichovi? Nebo ji nechce vidět? Je vůbec uvnitř? Ale poté se ozvalo několik vzdechů - někdo ubližuje králi – a ženský smích. Ztuhla. Později toho bude určitě litovat, ale otevřela dveře a rázným krokem vešla dovnitř. To, co uviděla, ji ranilo. Král seděl za svým velkým dřevěným pracovním stolem a na klíně byla posazená bývalá dvorní dáma jeho matky, Diane z Poitiers, příliš krásná na svůj věk, která se o mladého dauphina starala, když Jindřich a jeho starší bratr putovali v dětství do zajetí výměnou za propuštění jejich otce Františka I., který byl zajat po prohrané bitvě u Pavie španělským králem Karlem V. Určitě musela být alespoň o deset let starší než král.

„Jindřichu!“ zakryla si rukou ústa, do očí se jí draly slzy a do srdce se jí zabodl osten smutku, zrady a závisti. Ublížil jí. Otočila se na podpatku a s pláčem utekla do jejich komnat. Zhroutila se do hromady polštářů na posteli a nechala se obklopit svým smutkem. Za pár okamžiků k ní přišel její manžel, sedl si vedle ní na postel a dotkl se jejích zad. Okamžitě uhnula. „Nesahej na mě,“ zavzlykala do polštářů. „Jak si mi to mohl udělat! To pro tebe manželský slib nic neznamená?“

„Kateřino... To není tak, jak si myslíš.“

„Ne? A jak to tedy je? Můžete mi to vysvětlit, vaše veličenstvo, protože já jsem jen mladá naivní a hloupá královna!“ Znovu se od něj odtáhla, když ji chtěl obejmout. „Jak se opovažuješ mě ještě dotýkat, Jindřichu?!“

„Omlouvám se, lásko, slibuji, že už se to nestane. Lady Diana z Poitiers mi je od dětství velmi blízká. To ona mi pomáhala v těžkých dobách, když jsme byli s bratrem zajati.“

„Neslibuj. Před chvílí si jeden slib už porušil.“

„Promiň mi to, prosím.“ Podívala se na něj uplakanýma očima. Zdálo se, že je mu to opravdu líto. Ale to, co právě zjistila, nepůjde jen tak vyřešit omluvou. Tak snadno ona nezapomíná.

„Už to nikdy neuděláš?“ Mohla to přikládat jeho mládí. Ale i ona byla mladá, a už se měla vyrovnávat s nevěrou manžela? Strýčku Klemente, do jakého manželství jsi mě to uvrhl?

„Už nikdy, moje královno, slibuji!“ Posadila se a studovala jeho výraz, zdál se jí být upřímný. Bylo mu to též líto. „Pojď sem, Caterino, questa è casa tua.“ Oslovil ji italskou formou jejího jména. Toto je tvůj domov.

„Ano, je, ale slíbil jsi mi, že se postaráš o to, abych se tu cítila dobře, a že budeš mě navždy chránit. A teď jsi to všechno pokazil!“

„Budu tě chránit. A nejen před ohrožením života s mečem v ruce, ale i před posměchem.“ Narážel na dobu, když přijela na francouzský dvůr a šlechtici si z ní utahovali kvůli jejímu neurozenému původu. Velmi ji to bolelo. Spolkla uštěpačnou poznámku, že právě teď může být terčem posměchu. Královna, která ještě nedala králi dědice, a tak si král nachází útěchu u jiné.

„Dobře,“ utřela si slzy. „Věřím ti,“ pokusila se usmát. Znatelně se mu ulevilo. „Ale opovaž se mě ještě někdy zklamat!“ neodpustila si malou výhružku. Objal ji a s tichým nikdy líbal, dokud neusnula. Když ji ráno probudily sluneční paprsky, byl tam, ležel vedle ní. Znovu ji objal, stejně jako v noci, právě ve chvíli, kdy na tváři ucítila doteky ranního svitu a obrátila se na bok.

„Buongiorno, amore mio,“ zašeptal do jejího ucha. Usmála se. „Co si dáš k snídani? Nechám někoho zavolat, aby nám ji přinesl.“

„Teď mě jen drž v náruči, per favore.“ Objal ji pevněji.

Tak šly dny dále. Jindřich se snažil, aby zapomněla na bolestné myšlenky. Dařilo se mu to. Po několika měsících se jim narodil syn, dali mu jméno František, po Jindřichově otci. Kateřina byla šťastná. Nemohla se na malého Francesca vynadívat. Tak krásné dítě bude ochraňovat do konce svého života. Její vymodlený vysněný syn. Během let se jim narodilo dalších devět dětí, které se dožily dospělosti. Byla vděčná, po prvních deseti letech, než se narodil František, pozdější král František II., zažívala obrovská muka a bála se, že ji Jindřich zavrhne.

Jednoho večera šla za svými menšími dětmi, o které se stále staraly chůvy. Z vedlejší chodby uslyšela tiché vzdechy a smích. Nemravné služebnictvo! Prošla kolem bez zájmu o choutky svých poddaných, když však za sebou uslyšela potěšeně: „Můj králi!“, prudce se otočila.

„Co tu děláš, Kateřino!“ vydal ze sebe její manžel překvapeně.

„Ty znáš ještě mé jméno?“ ušklíbla se a střelila po jeho dlouholeté milence pohledem. Pár se ani nezačal upravovat. Bylo jim nejspíš jedno, že je viděla. „Že se nestydíš, Jindřichu! Tak blízko, kde spí naše děti!“ Sjela Diane přísným pohledem: „Měla jsem tě dávno otrávit!“ Otočila se a zmizela v místnosti před ní. Marně za ní král volal.

„Vypadněte!“ utrhla se na chůvy a jednu služku. Zabouchla dveře. Objala své malé syny a dceru. „Nebojte se, lásky moje, já vás nikdy neopustím. Vždycky budete pro mě nejdůležitější na světě.“

Za okamžik uslyšela klepání na dveře. „Kateřino, otevři.“

„Běž od těch dveří pryč! Za tou tvojí... padrona!“ Když byla rozzlobená nebo rozrušená, automaticky začínala mluvit italsky. Ale milenka bylo příliš slušné slovo.

„Otevři a pusť mě k našim dětem, prosím tě.“

„Teď ti na nich záleží?! Ale jejich matka je nikdy nezklame. Vždy bude stát při nich, když je jejich otec tak... indaffarato!“ Zaneprázdněný rozepínáním korzetu Diane z Poitiers.

Jeho klepání se proměnilo v mlácení. „Kateřino! Okamžitě mě pusť dovnitř!“

„Řekla jsem – ne!“ trvala si na svém, jak to uměla jen ona.

„Nebo ty dveře vyrazím!“ I hlasitost jeho naléhání se zvyšovala.

„Jen to zkus!“ Počítala s tím, že ty dřevěné dveře s železným kováním něco vydrží.

„Stráže, vyrazte ty dveře, hned!“ Slyšela příkazy na dveřmi. Ozvaly se rány způsobené něčím tupým. Karel a Klaudie se rozplakali.

„Šššš. Nebojte se, nic se vám nestane, děti moje. Maminka je tady.“ Objala je, aby je ochránila před hněvem jejich otce. Anebo možná sama sebe? V tu chvíli stráž vyrazila dveře, Kateřina vyjekla. Jindřich vtrhl dovnitř, odtáhl ji od dětí, které plakaly, a nařídil chůvám, aby je utišily.

„To si odpykáš!“ cedil mezi zuby do Kateřinina obličeje. „Moje děti mi nevezmeš!“

„Naše děti nech na pokoji. Se mnou si udělej, co chceš, ale nečekej, že se mnou ještě kdy nějaké děti budeš mít!“ Výhružku myslela vážně. Zákaz sdílení lože. Hrubě ji chytil za loket a táhl ji pryč z místnosti. „Pusť, Jindřichu! Bolí to,“ snažila se mu vykroutit. Marně. Sevření bylo příliš silné.  Byli sezdáni v mladém věku, ale od té doby uplynulo mnoho času. Jindřichovy paže zesílily, postava zmohutněla. Jak příjemné bylo ležet a nechat se kolébat v té pevné bezpečné náruči...

Dotáhl ji až do jejich společných komnat a hodil s ní na postel. Než se stačila zvednout, držel ji za ramena a třásl s ní.

„Takhle se chová ke králi?! Odporuje se mu?! To tě tvůj otec Lorenzo nenaučil správnému chování?“

„Zemřel jednadvacet dní po mém narození. Nepoznala jsem ho. To moc dobře víš! Matka onemocněla a zemřela několik dní před mým otcem!“

Francouzský panovník dělal, jakoby ji neslyšel. „Tak tě naučím já! Jsem tvůj manžel a ty mě budeš poslouchat na slovo!“ Kateřina se zamračila, dávala tím najevo svůj vzdor, i přesto, že to nebylo slušné. Ale i přes svůj vzdor se začínala třást strachy. „A neopovažuj se mi odporovat, nebo mi čistou náhodou přilít do vína některý z tvých jedů. Jinak tě obviním z královraždy a nechám popravit za velezradu! Pamatuj na manželku anglického krále Jindřicha, Kateřinu Aragonskou, nebo na jeho další ženy.“

„Ty bys měl být odsouzen za cizoložnictví!“

„Jen to zkus,“ vysmál se jí. „Řeknu, že to v hlavě nemáš v pořádku. Komu myslíš, že budou věřit? Svému králi, anebo bláznivé královně, kterou už její strýc papež neochrání?“ Znovu s ní prudce zatřásl. To už se jí začaly dělat mžitky před očima.

„Jindřichu, prosím tě, pro všechno na světě, co je ti milé, nechej mě! Vytřeseš ze mě duši!“ Ušklíbl se, ale ruce z jejích ramen zmizely. Nechal ji tam ležet a odkráčel. Posadila se. Chytila si hlavu do dlaní, aby zastavila to nesnesitelné točení světa okolo.

Od této chvíle jeden druhému nedůvěřovali a takhle to zůstalo až do Jindřichovy smrti v roce 1559. Kateřinu i její děti toto manželství negativně poznamenalo. Královna se naučila být odtažitá, mstivá, sarkastická a úskočná, nedůvěřivá, politicky velmi úspěšná, využívající všech možností, jak dosáhnout svého cíle. Uměla dokonale zmanipulovat druhé, aby ji nevědomky ochraňovali a pokládali rozhodnutí, která udělali, za svá, i když byla přesně tím, co chtěla Kateřina.

V tu chvíli, kdy chránila své děti a Jindřich se dobýval dovnitř, si uvědomila, že její moc, síla a ochrana plyne z jejích dětí. Dokud bude rod Valois žít a ona bude mít vliv na své potomky, kteří budou vládnout Francii, bude v bezpečí. Zapřísáhla se, že pokud by na ničem jiném nemělo záležet a vše mělo být ztraceno, na tomto jediném bude stále trvat a především o to se starat.