La regina Caterina - druhá

2. polovina 16. století

O 15 let později

 

Zastavil se těsně před trůnním sálem na rohu křížové chodby. Věděl, že královna jedná se španělskou diplomatickou misí. Nechtěl ji vyrušovat. Právě se vrátil z Anglie ze své osobní cesty, aby pomstil smrt své ženy Loly. I na dvoře královny Alžběty se šířily zvěsti o španělské touze po ovládnutí Francie. Z myšlenek ho vytrhl zvuk královských trubek, který dával všem na vědomí, že královna-matka odchází a jednání je ukončeno. Za okamžik uslyšel klapot nízkých podpatků po kamenné chodbě. Hrad byl jinak tichý až na odcházející španělskou delegaci z trůnního sálu, hlasy diplomatů vyslaných králem Filipem pomalu utichaly, až se ztratily v druhém křídle královského hradu. Královna nebyla potěšena, že bude muset ještě nějakou dobu snášet přítomnost Španělů u dvora a hostit je. Požadavky španělského krále a zároveň manžela její dcery Alžběty nebyly dvakrát příjemné pro francouzský majestát a velmi rychle se mohly obrátit k vojenskému napadení.

I přes viditelnou únavu na sobě nedala nic znát, její chůze byla jistá, pravidelná. Královna se zastavila zhruba dva kroky před ním. Slušná vzdálenost na to, aby poddaní nešířili fámy o příliš dlouhých rozhovorech královny a lorda kancléře.

„Lorde kancléři,“ pronesla Kateřina, původně Medicejská, naoko překvapeně. Rozhodně už musela vědět o jeho návratu zpět k francouzskému dvoru.

Uklonil se. „Vaše veličenstvo.“ Očima sjel od jejích očí po královnině postavě až dolů. Byla oblečena v barvy Francie – modrou a zlatou. Okraj látky na límci brokátových šatů zdobila stříbrná výšivka. Její vlasy jako vždy vyčesané do pevného účesu zdobila koruna královny. Dlouhé granátové náušnice dokreslovaly tvar jejího obličeje. Lord kancléř měl možnost vidět dřívější královniny portréty v královské obrazárně. Pokaždé musel uznat umělcův malířský um a věrné zachycení královniných půvabů, které se od jejího mládí příliš nezměnily.

Všimla si jeho pohledu a kdovíkde bloudících myšlenek. „Bylo vaše jednání v Anglii úspěšné?“

Pousmál se nad slovem jednání. Sama moc dobře věděla, že nešlo pouze o politické jednání. „Ano, vaše veličenstvo, podle očekávání. Španělská delegace odjíždí spokojena, smím-li se zeptat?“

Koutky jí lehce poskočily do téměř nepostřehnutelného úšklebku. Byla si vědoma toho, že jeho otázka je naprosto zbytečná. Kancléř, tedy něco jako hlava Královské rady, věděl, že jednání s králem Filipem naprosto selhávají. Přijatelné francouzsko-španělské vztahy po smrti krále Jindřicha II. byly dávno pryč a doby, kdy královnin syn František II. držel tyto otěže vztahů mezi dvěma zeměmi pevně v rukou, odešly s jeho smrtí. Nyní seděl na trůně další Kateřinin syn, Karel. Jeho vláda byla slabá, král trpěl častými neurózami a Královna-matka a Lord kancléř se urputně starali o to, aby ho sílící protestanská opozice nesvrhla a aby si i nadále zajistil podporu katolické šlechty. Karel chtěl jít, ať už vědomě či nevědomě, ve stopách svého staršího bratra Františka a držet rovnováhu mezi oběma znepřátelenými stranami, tolerovat katolíky i protestanty. To však již bylo v rozporu s politikou jeho matky a Lorda kancléře, kteří se spoléhali na podporu katolické části světa a především jeho centra – Vatikánu.

„Nanejvýše spokojena,“ odpověděla královna ironicky. Oba věděli, že je to lež. Bylo tak osvobozující mluvit o složitých politických rozhodnutích s vědomím, že ten druhý s nimi souhlasí, nemusíte mu nic vysvětlovat a rozumí prostředkům, jakými jste k vaší politické vůli došli.

Chvílí se díval do jejích očí, jeho pohled ztvrdl. Všimla si té změny a zamračila se. „Rozhodl jsem se, že budu abdikovat. Skládám úřad do Vašich rukou. Jak nejdříve to půjde, podepíšu abdikační protokol.“

Vráska na jejím čele se ještě prohloubila. Překonala vzdálenost mezi nimi a chytila ho za paži a odvedla ho do bezpečné vzdálenosti křížové chodby od Trůnního sálu.

„A mohu znát vaše důvody, lorde Narcissi? Proč zrovna nyní?“

„Z osobních důvodů,“ řekl rozhodně. „Je to moje právo – abdikovat.“

„Zrovna teď, když se nám Francie rozpadá před očima! To nemůže myslet vážně, lorde.“ Její řeč byla ostrá jako nabroušená dýka.

„Se vší úctou, vaše výsosti, nehodlám o tom diskutovat. Ztráta lady Loly je příliš velké břemeno, které musím nést.“

„Přijďte večer do mých komnat,“ ztišila hlas kvůli procházejícím dvorním dámám. „Promluvíme si.“

„Nevidím žádný důvod, veličenstvo. Nepotřebuji o tom diskutovat.“

„Jsem STÁLE vaší královnou a tohle je můj příkaz!“

„Nařizujete mi, abych přišel do vašich komnat?“ Ušklíbl se. „Až sem vaše pravomoc nesahá. Ani jako královny.“

Přitáhla si ho za límec blíž a stoupla si na špičky, aby překonala rozdíl jejich výšky a zašeptala: „Jako královna vám to přikazuji, ale ve skutečnosti je to mé přání. Jako ženy,“ vydechla. Letmo se rty dotkla lalůčku jeho ucha. Pustila ho a otočila se k odchodu. Věnovala mu letmý úsměv. Dlouho se za ní díval. Nejen kvůli tomu, že ho opět zaskočilo královnino dokonalé umění - které nezkušený politik nemá šanci zachytit - přejít z politického nátlaku své pozice k dosažení vlastního cíle do flirtu. Pokud neprosadíte svou vůli silnými argumenty (a lord Narcisse se sám na sobě již mnohokrát přesvědčil, že královniny argumentační schopnosti a síla její autority byly většinou velmi pádné), ke svému politickému cíli (a nemusel to být jen ten) dojdete i jinak. Tak, jak to umí jen ženy. Ženské zbraně jsou často výbušnější než kanóny a ostřejší než meče. Muži lehce podlehnou. Každý král i šlechtic je jen obyčejným mužem, který má své slabiny. Královna si toho byla vědoma. Narcisse si znovu všiml její, i na svůj věk, pěkné postavy rýsující se pod šaty.

Aby byl k sobě upřímný, nevěděl, proč se nakonec rozhodl přijít do královniných komnat. Chtěl obhájit a stvrdit své rozhodnutí vzdát se funkce Nejvyššího kancléře Francouzského království? Chtěl si znovu dokázat, že dokáže královnu přebít argumenty? Nebo se chtěl jen utěšit po měsících v anglickém zajetí, po smrti své ženy? A Kateřina to uměla, daleko dřív, než poznal lásku svého života – Lolu. Ale nyní tyto myšlenky vnímal jako zradu své manželky. Ne, vysvětlí královně svou situaci a hrdě odkráčí. Jejich vzájemná blízkost už je dávno pryč.

Zaklepal a po neutrálním: „Vstupte!“ vešel dovnitř. V místnosti bylo příjemné teplo. Královna seděla zády k němu ve své noční róbě, přes kterou měla oblečený saténový župan. V jedné ruce tušil sklenku červeného vína, na klíně měla položenou rozečtenou knihu. Na chvíli jeho zrak zaujaly královniny rozpuštěné vlasy, jejichž část, aby jí nepadaly do očí, byla sepnuta zlatou sponou, volně splývaly na ramena. Oheň plápolající v krbu dával jejím světle oříškovým vlasům odlesky rezavé.

„Dobrý večer, vaše veličenstvo. Chtěla jste mne vidět?“

„Ano.“ odpověděla prostě.

Čekal, že bude pokračovat, ale ani se na něj neotočila, pohled stále upřený ke žhavým uhlíkům v krbu. Rozhodl se tedy, že svůj monolog pronese rázně a rychle a bude to považovat za dostatečné vysvětlení svých důvodů. „Znovu opakuji, že setrvávám ve svém rozhodnutí. Do konce tohoto týdne abdikuji na funkci Nejvyššího kancléře a králova poradce v Královské radě. Moje důvody jsou, mimo jiné, stesk po smrti mé ženy a...“

Přerušila ho: „...jsou tyto důvody důležitější než dobro království? A kam byste šel?“

„Ano, vaše výsosti. Odstěhoval bych se do zámečku na své panství.“

„To od vás slyším poprvé, nikdy jste...“

Teď přerušil zase on ji: „...a jsou to mé osobní důvody, které vám nemusím vysvětlovat. Koneckonců vám do nich nic není a ani vás nezajímají, jak jste mi dala už dříve najevo.“ Konečně k němu otočila hlavu. Její výraz ho zaskočil, čekal její odhodlaný, rozhodný, diskuzi nepřipouštějící pohled, kdy jí oči žhnuly jako ty uhlíky v krbu.

„Podívej se na nás,“ přešla automaticky do tykání. Byla až tak rozrušená? „Čím vším jsme si prošli, koho a co všechno jsme ztratili? A stále tu jsme. Bráníme rozpadající se francouzské království.“ Odložila knihu na stolek, zvedla se z křesla, obešla ho a na stolku za ním do vybroušeného poháru nalila víno a se slovy „z královských vinic“ ho lordu Narcissovi podala. Napil se několika dlouhými loky. Nalila mu další pohár a sama upila ze svého. Pomalu se usadila zpátky do pohodlného křesla.

„Rozumím vašim důvodům, chápu vás. Vím, jaké to je – být sám. V manželství s Jindřichem jsem byla sama pořád, vlastně jsme žili vedle sebe, ne spolu. A ta jeho... Diane z Poitiers. Škoda mluvit. Takže po jeho smrti to nebyla taková změna. Když zemřel můj syn František, cítila jsem, že už své srdce nikdy neposkládám dohromady. Ale od té doby jste tu vy,“ přešla k němu rychlými kroky a dotkla se jeho rukou. „Stephane, nechci tě ztratit. Teď, když si Španělsko dělá nároky na Francii, Karel není dostatečně silný na to, aby výpady krále Filipa odrazil, království se otřásá kvůli začínajícím náboženským bojům a ještě financujeme část naší armády bojující ve Skotsku. Královská pokladna je dnem ode dne prázdnější.“

„Já vím, Kateřino. Budete si muset najít nového kancléře, kterého by Rada zvolila.“

Zavrtěla se na křesle, až jí spadl saténový župan z ramene. „I já jsem tu měla velmi těžké chvíle, Stephane. Prosím vás, pro dobro Francie, neabdikujte.“

Došel k ní, prohlížel si ji shora. Její síla spočívala i ve faktu, že ze začátku byla všemi podceňována... ta medicejská dcera florentských kupců bez kapky královské krve... poté královna Francie, regentka Francie a nyní královna-matka. Velice rychle se naučila tuto její zdánlivou zranitelnost využívat pro vlastní prospěch. Zadíval se na odkryté rameno.

Pro dobro Francie, ušklíbl se. Už v rukou neměla nic, čím by ho přesvědčila. Věděla, že nyní by mu mohlo jít o jediné – o dobro jeho země. Jako mu vždycky šlo.

„Nebudu prosit znovu, Stephane,“ dívala se na něj zpod dlouhých řas, „a nemám nic, co bych vám mohla nabídnout. Zlato si můžete opatřit sám, finanční prostředky těžíte kromě své funkce z vašich pozemků, můžete si koupit, co jen chcete. A nikdy nepřestanete milovat lady Lolu, takže já už jsem mimo váš zájem. K čemu by vám taky stárnoucí královna-matka byla, že.“ V tu chvíli ho zasáhla její upřímnost, protože ona vždy kalkulovala v různých situacích tak, aby zůstala nedotknutelná, aby jejímu postavení u dvora a jí samotné nic neublížilo. A v tomto vyjednávání byla velmi tvrdá. To, že se mu v podstatě nabídla za to, aby zůstal ve funkci Nejvyššího kancléře, ho překvapilo. Klekl si k jejímu křeslu.

„Proč tohle říkáte?“

„Protože tě potřebuju, Stephane. A nejen, abych podepřela Karlovu slabou vládu. Nemůžu o tebe přijít.“ Čekal všechno, že mu bude vyhrožovat, hrozit vším možným, že bude křičet, ale ona prosila. Královna Francie ho prosila. A vůbec jí nevadilo, že mu v podstatě dává najevo, že on má nyní nad ní moc, kterou může okamžitě využít proti ní. „Mám strach. Je toho už příliš.“ Otočila se od něj přesně ve chvíli, kdy se jí zatřásl hlas. Chvíli nevěděl, jestli to na něj jen nehraje. Předstírání jí šlo až příliš dobře. Něco v jejích očích mu však napovědělo, že tentokrát tomu tak není. Objal ji.

„Teď mě dobře poslouchejte. Neztratíte mě a nejste sama. Pokud tedy chcete, zůstanu dál Nejvyšším kancléřem, ale bude to pro mě náročné.“ Královna se otočila zpět k němu a pozorovala ho, natáhla ruku a chtěla ho pohladit po neoholené tváři. Uhnul.

„To je další věc, které se bojím.“

„Věc?“

„Bojím se, že zradím památku Loly.“ Když si znovu začneme, jakoby dodal. Hledal v jejím výrazu okamžitý výsměch, ale místo toho našel pochopení. Pustila ho ze svého sevření a vstala.

„Potom vám tedy popřeji dobrou noc, lorde kancléři,“ přešla znovu do vykání. Poodešla k posteli a přes župan si přehodila ještě teplou deku.

Ale lord Narcisse se k odchodu neměl. „To je vše?“

„Co myslíte?“ Její chladný tón ho překvapil. „Respektuji vaše obavy o zrazení odkazu vaší ženy.“ Ještě před chvílí si myslel, že ho chce Kateřina svést, že mu otevřela své srdce a on jí to svoje, aby ho získala, a tím přetáhla na svou stranu – tedy přesvědčila o setrvání v úřadu. Ale nyní se přesvědčil, že to myslí vážně. „Dobrou noc, lorde kancléři,“ zopakovala stejně neústupně.

„Ještě okamžik, vaše veličenstvo.“ Otočila k němu tázavý pohled s pozvednutým obočím. „Těch několik měsíců, které jsem strávil v Anglii, mi nebylo zřejmé, proč se francouzská Královská rada nesnažila přivést mne zpět. Jsem si vědom toho, že zpočátku to nešlo vzhledem k mým povinnostem a Alžbětiným rozmarům, ale posledních pár měsíců už šlo vše zařídit diplomatickou cestou.“ Ptal se čistě ze zvědavosti, ani mu tak nezáleželo na tom, co královna-matka odpoví, ale spíše ho zajímalo, jakým způsobem onu pravdu, nebo lež podá.

„Francie byla v té době potápějící se lodí a já byla regentkou, která se jako kapitán té lodi snaží držet kormidla a směřovat kolíbající se vrak z největších vln. Snažila jsem se chytat poslední lana ještě jakž takž přivázaná ke stěžni,“ odmlčela se, aby se napila vína. „Ale pak jsem napsala královně Alžbětě osobně. Jak je vidět, díky vašemu politickému umu jste se o svůj návrat do vlasti postaral bez sebemenších obtíží sám.“

„Jako vždy,“ dodal tiše. „Dobrou noc.“ Odebral se do svých komnat a dlouho do pozdních hodin přemýšlel, co tento večerní rozhovor znamenal. Rozhodl se, že funkci Kancléře si ponechá, ale bude si dávat na královnino chování pozor. Zatím totiž nepřišel na to, co tím vším skrývá a co zamýšlí. Věděl jediné – zůstávali i nadále přáteli.