Černá oblaka

Kéž bych někdy viděla samu sebe takovou, jaká skutečně jsem, ale nemůžu, protože den co den bez jediné pauzy stále před sebou vidím někoho jiného. Nikdy nemám jako většina lidí čas zapřemýšlet, co chci a jaké mám v životě cíle. Není to moje chyba. Můj osud jste mi dávno předurčili vy a já s tím nemohu nic udělat. Musím dělat to, co jste mi nařídili, přestože mě to někdy neuvěřitelně bolí a zároveň vyhovuje. Nikdy se nemusím o nic starat a všechno mi snadno prochází skrz prsty, ačkoliv to, co dělám, je ve skutečném světě zatracované. To už je vaše věc, čím jste mě stvořili, i když taková doopravdy nejsem. Anebo jsem? Výjimečně se stane, že mě má práce uspokojí. Zvláště, pokud se ke mně dostane nějaký narušený neřád. Nejhorší na tom je, když k sobě musím vzít nějaké nevinné stvoření.
Jsem Smrt.
Každý den cestuji z místa na místo bez jediné přestávky. Jsem nikým neviděna, nikým nevyslyšena, zcela sama. Zužuje mě to. Ráda bych si s někým otevřeně promluvila o mých problémech, ale nikdo mě neslyší, ať křičím sebevíc. Všichni mě ignorují a zároveň pomlouvají, ačkoliv se zároveň celou dobu snažím na sebe neupozorňovat. Bojím se zrady. Samozřejmě, že se mohu ukázat v jasném světle, ale proč zbytečně plýtvat silami, když si myslíte, kdo jsem.
Jsem Smrt.