Údržba

Údržba.

         V době, kdy ještě nebyl zřízen úřad ombudsmana, veřejného ochránce práv, byla možnost, hojně využívaná, podat na určená místa stížnost v různé formě, od písemné, telefonické až po osobní návštěvu. Označení míst, kde bylo možné stížnosti podávat, bylo většinou v prostorech určených ke styku s veřejností. Někde byly k dispozici i Knihy stížností a připomínek. Na jednom takovém místě jsem s šikovnou kolegyní pracoval. Zpravidla se řešilo zpoždění, teplota, nečistota, chování průvodčího, informace, špatné značení, přípoje vlaků, dvojáky, místenky, souhrnně řečeno kultura cestování na železnici.

          Toho dne však přišla návštěva, která svým problémem, věcným obsahem, řešením patřila spíše policii, nebo manželské poradně. Možná z neznalosti, nebo protože se jednalo o bývalého pracovníka stanice, signalistu, obrátila se paní na Kancelář stížností provozního útvaru ČSD.

         Starší žena, skromně, pěkně a čistě oblečená, trochu vystrašená trémou, že se dokázala svěřit úřadu. Chvíli stála nerozhodně u dveří, zdálo se dokonce, že chce odejít. Po pozdravech a nabídce k posazení a prvním sdělení na dotaz, co jí trápí, přišla blíže a beze slova vysypala na okraj stolu z obálky bílý prášek.

         „Co to je?“ podivili jsme se překvapeně s kolegyní. Dívali jsme se na prášek, připomínající cukr zvědavě a čekali na odpověď.

         „Sklo!“ odpověděla paní stručně.

         „Sklo?“ vyhrkli jsme oba nedůvěřivě. Podívali jsme se na sebe a pomysleli jsme, že je to jasné, bude problém. Mívali jsme občas návštěvy, které patřily spíše do psychiatrické ambulance, ale tato návštěvnice svým projevem na psychopatickou osobnost nevypadala. Jenže to hned nepoznáte. Také jsme věděli, že těmto lidem se nemá odporovat. Když se nás jednou ptal stěžovatel, jestli slyšíme to hlášení staničního rozhlasu, že má prasklé trenýrky, přikývli jsme a přiznali, že jsou červené.

         „Manžel se mě snaží zbavit,“ pokračovala a její úzké sevřené rty se třásly, když dopověděla, „ a sype mi to do čaje.“

         „Proboha, to je hrozné,“ zděsila se kolegyně, „proč by to dělal?“

         Začal jsem nejistě vysypaný prášek zkoumat. Opatrně jsem malá, lesklá zrníčka růžkem papíru posouval a musel jsem přisvědčit, že na pohled to opravdu vypadalo na rozmělněné sklo. Pátravě jsem se na ni zadíval a snažil jsem se odhadnout, jestli je skutečně pravda co nám říká, nebo jde o nějakou její schizofrenickou představu.

         „Prosím vás, jak jste přišla na to, že vám sklo sype do čaje. A proč se vás chce zbavit tak odporným způsobem,“ dožadoval jsem se bližšího vysvětlení.

         „Našla jsem to na dně hrnku, když jsem ucítila, že mi něco skřípe mezi zuby. Tohle jsem nasbírala postupně. Víte, já mám z něho strach, ale žijeme spolu již více jak čtyřicet let, máme hezký byt, zahrádku s chatou v Černošicích. Připravovali jsme se na to, jak půjdeme do důchodu a užijeme si to. Místo toho se jen hádáme jako nikdy předtím. Není to jeho první pokus mi ublížit.“

         „Paní, proč to trpíte,“ starostlivě se ptala kolegyně, „proč si to necháte líbit, nebo proč od něj neodejdete. Tak přece nemůžete ve strachu žít.“

         „Kam bych šla?“ třaslavým hlasem odpověděla, „v těchto letech se těžko někde začíná. Jeho z bytu nedostanu, nezbavím se ho. Možná se mně opravdu stane něco špatného.“

         „Já vám rozumím, my jsme s manželem také již skoro čtyřicet let a někdy bychom se sežrali, jak se říká. Je to všechno ve vztahu. Kdybychom se nerespektovali a nestarali jeden o druhého, museli bysme se zbláznit,“ snažila se kolegyně mírnit její problémy.

         „Jo, na to je potřeba taková stálá vztahová údržba,“ vskočil jsem patrně trochu nevhodnou poznámkou do hovoru, „říká se tomu ponorka, ponorková nemoc.“

         „Jestli je to nemoc, to nevím, ale je to s ním čím dál horší. Už se ani nebojí, že ho udám.“

         „Proč byste ho proboha udávala?“ snažila se kolegyně pochopit její situaci.

         „Předávkoval mě práškama. Nasypal mi do čaje diazepam. Byla jsem jako mátoha, motala jsem se. Když jsme šli Na Újezdě na tramvaj, spadla jsem z chodníku na cestu před auto. Říkali pak, že auto, jak se mi vyhýbalo, nabouralo do sloupu, z kterého se kus odštípl a uhodil jednoho pána do hlavy. Probudila jsem se v nemocnici. Ptali se mě, proč jsem užila tolik prášků. Nevěděla jsem co jim říct. Dokonce mysleli, že jsem chtěla spáchat sebevraždu a převezli mě na psychiatrii. Začala jsem tušit, že v tom má prsty. Sám ten diazepam užíval.“

         Po návratu z psychiatrie se jí přiznal. Ona si jeho přiznání vynutila písemně. Vytáhla z kabelky pomačkaný linkovaný papír a dala nám ho přečíst. Velké písmo, psané inkoustovou tužkou, působilo jako dětské, nemotorné, psané přes linky, neobratné, roztřesené, psané jako ve spěchu.

         Naprosto jsem nechápal, jak se mohl někdo takhle vědomě přiznat k pokusu o zbavení manželky. Bylo to úplné, podepsané přiznání úmyslného činu, trestného činu. Na dotaz, proč to neohlásila na policii, řekla, že tím přiznáním ho vlastně chtěla přimět k poslušnosti, aby se ho nemusela bát, a přitom ho nemusela ztratit.

         Po přečtení dopisu jsem jí vysvětlil, že pokusy o zmaření jejího života a vztahy s manželem, nemůžeme jakkoliv řešit a prošetřovat, že nám to nepřísluší, ať se obrátí na nějakou manželskou poradnu, ale především na policii.

         Můj návrh však zamítala. Stačí se ohlídat a dává si prý pozor. Také nechce, abychom se tímto problémem zabývali. Potřebovala si o tom jen s někým popovídat a poprosit o pomoc.

         Když jsem se zeptal, s čím k nám tedy přišla, v čem jí mimo ty jeho pokusy můžeme pomoci, rozvyprávěla se o manželovi více.

          „Teď, co je v důchodu, má dost času. Chodí na nádraží, na své bývalé místo. Pracoval tam několik let a zná se s hodně lidma. Ví, kam má zajít a za kým, s kým si popovídat. Jenže v poslední době tam chodí za mladou lampářkou, která ho nalákala, potvora jedna.  Vždyť si to představte, ona by mohla být jeho vnučka.“ Sklonila hlavu, jakoby se za něho styděla.

         „Nejhorší je,“ pokračovala smutně, „že on se rozhodl na ni přepsat naši chatu, když mu bude po vůli. Slíbila mu to a rafinovaně si ho tak udržuje. Úplně ho zblbla. Také jí půjčuje peníze, kupuje jí dárky, platí jí chlast. Zaplatil za ní nějaké dluhy. Je to hrozné.“ Chvíli se odmlčela.

         Bylo vidět, že jí vyprávění deprimuje, unavuje. Kolegyně jí uvařila kávu a pronášela přitom jadrné výrazy o chlípnících a děvkách.

         Zeptal jsem se paní, co tedy od nás potřebuje.

         Konečně jsem se dozvěděl, v čem jí můžeme pomoci. Chtěla, abychom manželovi zakázali vstup do služebních prostor nádraží, aby se s ní nemohl stýkat. Na mou námitku, že se mohou setkávat i jinde řekla, že ona by se s ním jinde neukazovala. Na to byla opatrná. Sedět někde se starým,  plešatým pupkáčem by se jí nehodilo. Slíbil jsem jí, že mu zkusíme zamezit vstup do zakázaných prostor, když už není zaměstnancem, ale záruky jí dát nemůžeme.

          Při jednání s náčelníkem stanice vyšlo najevo, že se o milou lampářku zajímá policie, na stanici má výpověď z pracovního poměru. Náčelník se rozvyprávěl, že manžel té paní, není její první případ, že takhle využila i tady na stanici několik chlapů, z nichž z různých podvodných důvodů vylákala značné částky peněz a cennosti. Typická podvodnice zlatokopka. Byla stíhána i pro jiné různé delikty, včetně drog. Vždy se zaměřovala na starší, finančně dobře situované muže, které pronásledovala sliby a dovedně je využívala.

         Napsali jsme jí v dopise, že manžel má výslovný zákaz vstupu do vyhrazených prostor na stanici, dozorčí přepravy a pracovníci jsou o zákazu vyrozuměni. Lampářka již na stanici nepracuje. K tomu jsme jí znovu připomněli, aby zvážila svoji bezpečnost a aby chování manžela oznámila policii.

         Za nějaký čas jsme dostali odpověď, že se vše podařilo vyřešit. Přece jen se s manželem rozvedla, žije u své vnučky, která se o ni stará a manžel skončil zaslouženě, jak jsme předpokládali. Na konci dopisu u poděkování za pomoc, byly dvě skvrnky. Jako stopa po slzách.

         Četli jsme její dopis s určitým zadostiučiněním, že jsme přispěli té ženě ke spokojenějšímu prožívání stáří, bez strachu o život a ztráty životních jistot.  Na tom, aby se manželství po dlouhých létech nestalo soužitím dvou jedinců, kteří si nemají co říct, anebo se snažili dokonce druhého nějak zbavit, je třeba stále pracovat.

         „Jo, to je právě ono. Potřeba takové stálé vztahové údržby,“ pronesl jsem důležitě své vyčtené mínění.