Nekonečno

Seděla v parku na lavičce. Hruď se jí svírala pod nesnesitelným pocitem, že okamžik, na který se dlouho připravovala je tady.

Necítila ani kousek svého těla.
Jen svoji levou ruku, jak křečovitě svírá jeho dlaň.

Už to nemůže dál oddalovat.

Srdce jí začalo zběsile bušit.
Naprázdno polkla.
Nadechla se.
Vydechla.
Nadechla se.
Vydechla.
Nadechla se...pustila jeho dlaň a klekla si před něj na kolena.
Vydechla.
Nadechla se. Podívala se nahoru do propadlých očí. Kdyby nebyly modré, nazvala by je bílými.
Tak bílé a čisté.
Tak ubohé a hezké.
Tak bílé a čisté…
Najednou se v jejich útrobách zvedla tak obrovská vlna lásky, že měla pocit, že se pozvrací. Chtělo se jí křičet. Naprosto hystericky křičet, že v životě nic lepšího neviděla!
„Vezmeš si mě?“ vyhrkla a nečekala žádnou odpověď, dál se utápěla v té nekonečné modré.

A pak; se z ničeho nic začala usmívat, cítila, jak se k ní blíží štěstí. A někde v dálce zaslechla: „Vezmu.“