Ulice vypráví...

Z očí se jí náhle vyplavily dvě slzy...a pak další...plakala...plakala tiše...a nikdo si jí nevšímal. Stála tam uprostřed rušné ulice...ale nenašel se nikdo, kdo by za ní přišel a projevil trochu soucitu...zeptal se jí, co se jí stalo, jestli něco nepotřebuje...nikdo....davy proudily kolem ní, ale ona byla jako neviditelná...dívala se někde do dálky... takovým tím nezúčastněným pohledem...jako by tam svým pohledem pronikla přes všechny ty obchodní centra a domy...a tam někde na tom konci viděla něco úžasného...něco, co nevidí jen tak někdo...jakoby tam viděla už jiný svět....světlo...a za ním jakoby cítila něco úžasného...
Stála tam takhle už hodně dlouho...vlastně od té doby, kdy naposled uviděla zablikat modré světlo sanitky...než jí zmizelo docela...zůstala tam pak nakonec takhle sama stát...a všichni čumilové, co doposud zvědavě okukovali cizí neštěstí, se vytratili....nechali ji tam samotnou v šoku, bezmoci...
Proč jí nikdo nenabídl ruku? Proč se někdo nezeptal, jestli nechce zavést domů? Proč ji tam po tom všem, co se odehrálo nechali samotnou?
Nemůže se z toho vzpamatovat....vždyť....byla tak šťastná! Není to přece tak dávno, co držela za ruku svého milého...byli tak šťastní...a dnes měli přece výročí! Už to bylo rok, co začala jejich láska...šli spolu slavit...ale byli tak zaujati sami sebou, že nedávali ani pořádně pozor, co se děje kolem...a pak to šlo jen ráz naráz...skřípění brzd, tupý náraz...jen si uvědomila, že je náhle její ruka volná...koukne se na zem...a tam vidí...panebože...co to vidí...její oči se zúží hrůzou...srdce se zastaví a hlas se zadrhne....pořád se na něj dívala...a jakoby stále nemohla uvěřit...prostě jen stála a dívala se...a nevnímala nic jiného...nevnímala hlasy lidí, nevšímala si lékařů...dívala se jen do těch jeho očí....bylo v nich vše....byl v nich úlek, strach, bolest...a byla v nich láska...pak jej náhle naložili do sanitky a odjeli....ji tam nechali....dav ji odstrčil na chodník a tak tam teď stojí a dívá se do té dálky...byla s tím druhým natolik spojená, že cítila, že umírá...a ona nebyla schopna nic dělat...viděla, jak její milovaný kráčí k tomu světlu...a tu jakoby se její tělo probralo ze své strnulosti....udělala jeden, dva, tři kroky...už byla zase jen krůček od vozovky....tady se to stalo...tady šla s ním...a teď půjde taky...nechce jít bez něj...natahuje nohu....brzdy škřípějí...
A náhle ji někdo chytá do náručí a stahuje zpět ze silnice...podívá se svým nepřítomným pohledem, kdože to udělal...i přes slzy poznává svého kamaráda...nic jí neřekl...asi o všem věděl...
Vzal ji do náručí a beze slova ji odnášel pryč...měla hlavu opřenou o jeho rameno...ještě viděla to světlo, pomalu zhasínalo...zmenšovalo se...a pak uviděla obrys postavy...jí tak známé postavy...postava stála u světla...pak zamávala a ztratila se...i se světlem...a dívka konečně procitla a začala už naplno plakat...náhle se v ní všechno probudilo...chtěla kříčet, řvát, plakat...byla bezmocná...
Její kamarád...všechno chápal...položil ji na zem a objal ji...to bylo jediné, co teď pro ni mohl udělat...slova byla zbytečná...a tak tam teď stojí....dva objímající se lidi...neštastní...a oba pláčou...
A lidi chodí kolem a nikdo si jich nevšímá...