Podivuhodné setkání doktora Hejdy

Podivuhodné setkání doktora Hejdy
Mladý lékař Ivan Hejda vyšel z pokoje pacientky Novotné s úsměvem na rtech. Její zdravotní stav byl uspokojivý. Velmi si oblíbil tu starou dámu, snad proto, že mu připomínala milovanou babičku.
„Kolego, na slovíčko,“ ozvalo se za ním.
Hejda se zastavil a několika pohyby mimických svalů zbavil tvář spokojeného výrazu.
„Jak to vypadá s tou Novotnou?“ zeptal se Vladimír Kvasnička, takto primář interního oddělení .
Ivan se nadechl: „Pacientka je dva dny po vyjmutí žlučníku. Pooperační jizva se hojí sice pomalu, vzhledem k pokročilému věku, ale jinak je stav paní Novotné stabilizován …“
„Na to se neptám, soudruhu, “ zvýšil hlas primář, „mě zajímá, jestli je pořád vidí.“
Jeho podřízený zahanbeně  přikývl. „ Pořád je vidí a …,“ trochu zaváhal a pak dodal: „dneska s nimi dokonce mluvila.“
„Tak už s nimi i mluví,“ vrčel primář, „jak tohle chcete řešit?“
Doktor Hejda pokrčil rameny. Jak mám tohle řešit, pomyslil si. A proč vlastně?
Rozpačitě si odkašlal : „ Nezlobte se, ale já myslím, že bychom to neměli paní Novotné vymlouvat. Ona je tak šťastná, když je vidí. Jsem přesvědčen, že jí to pomáhá, jenom díky jim se cítí lépe.“
„Soudruhu Hejdo, co mi to tu vykládáte? Uvědomujete si vůbec závažnost celé situace?“ Uchopil mladého doktora za klopy pláště a prskal mu do tváře: „Vy nevíte, že zítra přijde inspekce z ministerstva? Jak jim mám asi vysvětlit, že se tady pohybují andělé? V našem socialistickém zdravotnictví?“
„Ale my přece oba víme, že tu žádní nejsou,“ namítl Hejda, „ti andělé jsou jenom v hlavě paní Novotné. Nikdo jiný je nevidí.“
„Tak jí je z té hlavy vyžeňte. Umíte si představit, co by tomu řekli ti soudruzi, pokud jim začala vykládat takové bludy? Kampak bychom došli, kdyby si každý pacient představoval, co se mu zlíbí. Na mém oddělení andělé zkrátka nebudou a basta.“
Když uviděl na tváři Ivana Hejdy záblesk nesouhlasu, změnil taktiku. Vzal ho otcovsky kolem ramen: „Podívejte, hochu, vy byste rád zůstal v Praze, že? Já mohu samozřejmě zařídit, abyste pracoval u mě na oddělení. Jste šikovný lékař o tom nemám pochybnosti, jenže,“ zdvihl varovně ukazováček, „také můžete dostat umístěnku do nějaké zapadlé vísky jako obyčejný obvoďák. To přece nechcete.“
To mladý lékař opravdu nechtěl. Bylo mu sice silně proti mysli vzít paní Novotné anděly, nicméně s povzdechem souhlasil: „Tak já s ní promluvím.“
Bělovlasá droboučká stařenka ležela na kovové nemocniční posteli a bezhlesně pohybovala rty. Jakmile vešel, její tvář se rozzářila.
„Ivánku, to jste hodný, mám hned lepší náladu, když vás vidím. “ Všimla si, že je v civilu a dodala vyčítavě: „Ale měl byste být někde na schůzce s děvčetem a ne u staré báby.“
Říká mi Ivánku, jako kdysi babička, zaradoval se doktor Hejda a vzal její povadlou ruku do své.
„Jak se vám daří, paní Boženko,“ zeptal se, když usedl na kraj jejího lůžka.
Povzdechla si: „Pořád to bolí.“
„To přejde, uvidíte. Musíte být trpělivá. Ale zítra budete mít návštěvu. Přijdou moc důležití páni z ministerstva.“
Než stačil otevřít ožehavé téma andělů, vpochodovala dovnitř sestra Macháčková, mohutná podmračená osoba. Přejela oba nevlídným pohledem a spustila lamentaci: „Doktore, vy snad nevíte, že je zakázáno sedět na posteli pacientů?“
Hejda se provinile přemístil na rozviklanou židli.
Stařenka položila prst na rty: „Ne tak hlasitě, sestro, andělé nemají rádi, když se křičí. Polekají se a odletí.“
Macháčková rozezněla svůj nepříjemný hlas ještě pronikavěji: „Paní Novotná, kolikrát vám máme říkat, že tady žádní andělé nejsou.“
Usmála se: „Ale ovšem, že tu jsou. Právě tady mezi trpícími je jich nejvíc potřeba.“
„Nejsou ani tady ani nikde jinde, prostě neexistují. “
Paní Boženka zcela ignorovala její zlobné štěkání a pokračovala: „Přilétají, aby nám sdělili vůli našeho Pána. Když usednou k nohám, máme naději na uzdravení.. Ovšem pokud poletují nad hlavou, musíme se připravit na poslední cestu. Jako paní Fialová, co ležela tady vedle. Celou noc se nebeský posel třepetal nad její tváří. A ráno už byla v nebi. Měla krásnou klidnou smrt.“
„Nesmysl,“ zaječela sestra. „Paní Fialová umřela na zápal plic. Byl u ní doktor Vanický, který měl noční službu. Kdyby viděl takového nějakého, jak vy říkáte, neprodleně by o tom informoval soudruha primáře. Takže buď lžete nebo jste blázen. “
Ivan cítil, jak se mu zvedá tlak. Tak tohle jsi přehnala ty Machno, oslovil v duchu sestru Macháčkovou přezdívkou, kterou si vysloužila pro svou neforemnou postavu. Pomalu s důrazem na každé slabice prohlásil: „Pokud paní Novotná vidí anděly, můžete jí to jenom závidět. To se totiž každému nepodaří.“
Machna otevřela ústa, ale než stačila cokoliv říci, Hejda dodal: „Ostatně jeden teď sedí tady,“ poklepal rukou na pokrývku. “Ale vy ho spatřit nemůžete. Pro zlé lidi jsou totiž neviditelní.“
Prásk. Dveře se hlučně zabouchly a on si uvědomil, že pokud ta ženská poletí žalovat primářovi – a to ona určitě udělá – bude z toho malér. A také byl. Primář, informovaný sestrou Macháčkovou si ho zavolal na kobereček. Chodil rázně po své čtvercové pracovně a chrlil na Hejdu vodopád ostrých výtek: „Byl jste pověřen důležitým úkolem, kolego. A jak to dopadlo? Nejen, že jste nedokázal vymluvit Novotné ty pošetilé představy, ale ještě jí v oněch bludech podporoval. Proč?“
„Aby měla radost,“ řekl Hejda po pravdě a v duchu dodal: „A taky jsem chtěl naštvat Machnu.“
„Ježiš Maria, on jí chtěl udělat radost,“ zaúpěl primář a pokřižoval se. Ihned si však uvědomil, že to není právě nejvhodnější gesto pro člena strany a vyhlásil důležitě: „Tak abych to zkrátil – soudružce Macháčkové se omluvíte a z pokoje číslo 154 vymetete veškeré to nebeské neřádstvo.“
Zdviženou rukou umlčel případné námitky a ukázal směrem ke dveřím.
Mladý lékař uzavřel s paní Boženkou spikleneckou dohodu – andělé budou jejich společné tajemství.
„Jen vy a já,“ souhlasila a šibalsky na něho mrkla, přesně jako to dělávala babička.
Inspekce z ministerstva zdravotnictví probíhala hladce, personál kmital, pacienti si pochvalovali vlídné zacházení a chutnou stravu. Když vcházeli do pokoje k paní Novotné, vrhl primář na Hejdu varovný pohled.
Pak se naklonil nad lůžko paní Novotné a bodře zahlaholil: „Tak jak se nám dneska daří?“
„Inu, jak Pánbůh dá,“ povzdechla si. „Všechno je na jeho vůli.“
Vzduch v místnosti viditelně zhoustl. Kvasnička si nervózně odkašlal.
„Je tu nějak dusno,“ podotkl Hejda. Přistoupil k oknu a otevřel ho dokořán.
A pak se stalo něco neuvěřitelného. Zcela zřetelně uviděl průsvitnou bytost , která ladnými pohyby bělostných křídel vplula do pokoje. Na okamžik jakoby váhala, kam se usadit, pak ale neúprosně zamířila k přední pelesti Boženčiny postele.
„Já ho vidím,“ hlesl a cítil, že se mu podlamují kolena. “Vidím anděla.“
Nikdo mu však nevěnoval pozornost, soudruzi z ministerstva odcházeli v družném hovoru do zasedací místnosti k bohatému pohoštění .
„Já vidím anděla,“ zopakoval.
„Ovšemže, můj milý,“ usmála se stařenka. „Přišel mi oznámit, abych se připravila.“
Přistoupil k jejímu lůžku a vzal jí za ruku. Tep měla slaboučký a těžce dýchala.
„Jděte pryč, chlapče,“ zašeptala „přece víte, že když létá anděl nad hlavou, nezmůže nic ani doktor. Jen jděte, my už si tu nějak poradíme.“
Ivan Hejda potichu zavřel dveře. Pak se rozběhl dlouhou chodbou, aby přivolal pomoc. Než přišel kolega Vanický, byla paní Boženka v nebi. A s ní odešli z jedné velké pražské nemocnice i andělé.