Nájemný vrah

Ten muž se jmenoval Martin Barbig a pocházel z Mnichova. Do města přijel coby zástupce cechu kovářského a pod touto záminkou byl rovněž vpuštěn do brány. Ihned za soumraku dne, kdy do Ykkhó dorazil, zamířil do předměstského šenku neblahé pověsti, nesl název U Zlatého jablka, místní mu však říkali jeho francouzským pojmenováním.

Posadil se, na stole sfoukl svíci a objednal si rovnou čtyři džbánky piva. Věděl, že ho čeká delší rozhovor, a u toho si zvykl pít. Navíc při rozhovoru bývají účastníci dva, a nemohl přeci nechat svého společníka žíznit.

Šenkýřka s neslušně hlubokým výstřihem, který odhaloval dokonce okraje jejích bradavek, pivo přinesla a optala se, zda si bude host přát ještě něco a zda bude platit hned. Němec odvětil, že zaplatí při odchodu, významně dívku upozornil, že na noc se tu zdržovat nehodlá, a poručil si horký vývar a chléb. Byl vyhládlý po cestě a těšil se, až se ohřeje, poněvadž venku byla mlha a notně sychravo, Martin měl ruce celé prokřehlé.

Jakmile holka jídlo přinesla, vstoupil do místnosti muž v měšťanském oděvu s třírohým kloboukem na hlavě. Aniž by co řekl, odhrnul plášť ze svého ramene a odhalil cejch na levé lopatce. Když se otočil, Martin ho gestem ruky přivolal k sobě.

„Martin Barbig, předpokládám,“ pronesl tiše muž, když přistoupil. Přikývl. Posadil se naproti němu a vzal z ošatky krajíc černého chleba, bez optání jej nechal nasáknout vodou z vývaru a zakousl se do něj.

„Děkuju,“ podotkl plnými ústy.

„Jistě,“ zabručel on. Nerad vyhazoval peníze za jiné a umínil si, že svému společníkovi předhodí, aby zaplatil on, ostatně Martin sem byl jen pozván. „Vy račte být…“

„Vikomt d’Elzzbierppe,“ představil se jeho společník a teprve poté polkl. „Ten, který vás sem zavolal.“

Přikývnul. V duchu si ale pomyslel, že se jako šlechtic vikomt rozhodně nechová. „Prý pro mne máte práci, sliboval jste tučnou odměnu. Co bych měl vykonat?“

„Nazvěme to… vaší… temnější částí práce,“ řekl po chvíli uvažování vikomt.

Na tváři Martina Barbiga se mihl letmý úsměv.

„Tady můžeme mluvit otevřeně, pane Martine,“ pokračoval vikomt. Martin hypnotizoval jeho ruku, jako by se obával, že se natáhne po dalším krajíci chleba. „Potřebuji, abyste mne zbavil jednoho muže.“

Chvíli mlčel, aby si v hlavě přeložil všechny informace. „Umíte německy?“ otázal se vzápětí. „Mně francouzština nikdy nešla…“

„Co bych neuměl,“ opáčil vikomt v požadovaném jazyce. „Nevíte, jaké máte štěstí, protože i onen muž, kterého potřebuju vymazat ze svého života jednou provždy, německy mluví celkem slušně, pokud vím. Kdybyste byl Švéd…“

„Nejsem Švéd,“ upozornil on.

„Jistě, ale stejně, kdybyste byl…“ ušklíbl se pobaveně muž. „Víte co, máte pravdu, nejprve práce, potom zábava.“

„Pro mne je práce i zábava, pokud mohu někomu… pomoci jako vám,“ pronesl skoro tajemným tónem Martin. Měl hlas, který jako by byl přímo stvořen pro tyto okamžiky.

„Bezpochyby,“ souhlasil.

„Má ten muž jméno, jehož iniciály bych mohl vyrýt do zbraně jemu darované?“ zeptal se s významným pohledem na vikomta Martin.

„Kdo by neměl jméno?!“ podivil se on. „Jistěže se nějak jmenuje! Jeho jméno je dlouhé, vám bude stačit zkratka. Plukovník Pierre d’Agoulle.“

„Není to náhodou váš králevic?“ zajímal se Martin zmateně.

„Je,“ přitakal on. „Mění se tím něco?“

„Mnohé…“ odtušil. „Vesničana můžu zastřelit po cestě na pole, králevic ale, to je jiná… Myslím, že by se nehodilo, aby ho našli ležet někde v pšenici…“

„Mně je jedno, jak, ale zlikvidujte ho!“

„Rozkaz,“ téměř zavrněl Martin. Oči mu svítily a bylo vidět, že se nachází ve svém živlu. „Jsou ale tisíce způsobů, jak zabít člověka. Chcete-li zachovat jeho čest, zabiju ho v souboji, nebo taky můžu jeho tělo i jeho čest smýkat prachem, až ho přivážu ke koni a tryskem objedu hradby…“

„No tak, zase mi z něj nedělejte prince Hektora,“ zasmál se vikomt, ale přes své odmítnutí ho vidina králevice smýkaného koněm po prašné cestě notně pobavila. Záhy však opět zvážněl. „Nejsme v Illiadě. A nepřejte si, abychom byli, poněvadž tam by naším Achilleem byl právě d’Agoulle.“

„To jako ještě nebyl zraněn?“

„To zrovna ne, to vlastně naprosto vůbec ne!“ vyhrkl vikomt. „Je ale zván nejlepším šermířem království. Dříve jsem si myslel, že se jen tak chvástá, jako každý jeho druhu. Je ale jiný. A pověsti o něm jsou pravdivé. Nejste první, koho žádám o jeho likvidaci. Před vámi byly zástupy jiných, mistrů šermířů z celé Evropy. Všechny je zabil. Jen jeden unikl, ovšem zle postřelen…“

„Zase jsme odbočili,“ upozornil Martin Barbig. „Chápu, že se s ním nechcete utkat vy sám, jestli je opravdu tak dobrý, jak tvrdíte, ovšem proč posíláte na smrt mě? Nejsem žádný mistr šermíř.“

„Doufám, že nezemřete,“ udeřil ho málem přátelsky do ramene vikomt. A v duchu dodal: Anebo že zemřete oba dva. Pak nahlas pokračoval: „Jistě, vyčkal bych, až bude nemocný, slabý… Jenomže není čas. Myslíte si, že tu jsem dlouho? Kdepak, před třemi měsíci jsem uprchl z galejí na Sibiři, kam mne dal ten královský spratek spolu s carem Ruska poslat! Přijel jsem předevčírem, ale za tu dobu jsem už něco zvěděl.“

„Sibiř? To jste si musel užít,“ opáčil Martin Barbig. „Počítám, že by se i vaše utrpení mělo odrazit na smrti toho plukovníka…“

„Stonásobně,“ přikývl tvrdě vikomt. „Chci, aby trpěl jako nikdo! Zbavit mne titulu! Postaral bych se o to sám, ale jak říkám, není času – sám slábnu. Na Sibiři mne nepotkala jen těžká práce galejníka. Mám bílý mor.“

„A to mi říkáte až teď?!“ Martin se zděšeně zdvihl, až převrátil židli, ucouvl o několik kroků a začal si vytahovat košili přes ústa a nos.

„Vzal bych si roušku, ale… inu, špatně se s ní pije pivo!“ rozesmál se muž a zvedl džbánek. Martin na něj civěl s pootevřenými ústy a pomalu ucouvl ještě o krok. Muž vyprskl smíchy, až mu pivo steklo po bradě. „Martine!“ zvolal. „Martine, no tak! Nehrozí vám nákaza, pokud bych vám přímo do obličeje nevykašlal krev, a to bych musel udělat záměrně. Jenomže byste pak asi těžko zabil plukovníka, takže z toho vyplývá co?“

„Že… to neuděláte?“ zkusil to on.

„Správně!“ zvolal vikomt René d’Elzzbierppe. Váhavě, ale přeci si znova sedl nad vývar.

„Kolik mám času?“ vyzvídal. „A propos, jaká bude odměna?“

„Čekají na vás dvě truhly zlata, tolik peněz neutratíte, ani kdybyste žil třeba dvacet životů.“

„Moment,“ zarazil ho Martin, kterému pomalu začalo docházet, že na tom celém něco nehraje. „Říkal jste, že vás plukovník zbavil titulu, a teď mi nabízíte tuny zlata, ale kde byste jej vzal?“

„Jste chytrý,“ pousmál se vikomt d’Elzzbierppe. „Mám mnoho přátel, kteří také baží po plukovníkově smrti, věřte, nebo ne. Zbavíte mne tedy toho muže?“

„Za tolik zlata bych zabil snad i krále!“ vyhrkl Martin s neskrývanou radostí. Vzápětí se zase chvíli věnoval vývaru, jako by neplánoval něčí smrt, ale klábosil s vikomtem o tom, který z nich má lepšího koně. „Jen bych o své oběti nejprv rád něco zjistil. Tak například jak vypadá? Jistě chápete, nerad bych se spletl…“ Usmál se.

„Vysoký, velmi, nepřehlédnete ho. Tmavé vlasy a oči zelené jako dva smaragdy, nikdy jsem takové jinde neviděl. Je silnější, než vypadá, nikdy byste neřekl, že vůbec udrží rapír v ruce, jenže on se s ním dokáže i pěkně ohánět. Sám jsem s ním sice nikdy meč nezkřížil, ale ani po tom osobně netoužím.“

„Užitečné vědět,“ pronesl s úsměvem Martin. „Ale neodpověděl jste mi na otázku, kolik mám času na jeho vraždu.“

„Pravda,“ přikývl vikomt. „Mně mnoho času nezbývá, jak sám vidíte, nejsem na tom zdravotně nejlépe.“ Vzdychl. Záhy však odhodlaně pokračoval: „Do konce října ať je po smrti. Jinak jen půlka odměny. A nezahyne-li do konce roku, nedostanete ani ten poslední měďák.“

„Rozumím,“ řekl Martin Barbig.

„Vlastní panství Hulé poblíž městečka Agoulle na jihu země.  Mohu-li vám něco doporučit, dejte se tam do služby, poznejte jeho zvyky, uvidíte, jak ho nakonec zahubíte. Má manželku, není nejošklivější, moc dobře spolu nevycházejí.“

„To znamená, že bych jí mohl jemně naznačit, co mám v plánu?“ zajímal se Martin.

„Nedělal bych to,“ zavrtěl hlavou vikomt. „Jestli Germaine Sallová něco nechce, pak je to d’Agoulleova smrt, kdo ví, jestli na ni vůbec vzpomněl ve své závěti, osobně by mne nepřekvapilo, kdyby tam uvedená nebyla, ačkoliv o testamentu plukovníka nevím vůbec nic, já v něm pochopitelně uveden také nejsem…“

Zasmál se. „Ale jeho manželku bych nekontaktoval. Záleží na vás, jistě by ho chtěla potrápit, ale jeho smrt si hádám nepřeje, z koho by pak ždímala peníze, že. Dejte si taky pozor, před třemi lety si přivedl schovance, Švéda!“ A pohrdavě si odplivl. „Pěkný králevic, my proti Švédům bojujeme a on si jednoho přivede do svého domu! Ten chlapec je velmi ambiciózní, i když je mu teprve osmnáct. Navíc byl v armádě. Zběhl… o důvod víc, proč nechápu pohnutky Pierra d’Agoulle…“

„Co když se stane… nehoda?“ kousl se do rtu Martin Barbig a trochu ustrašeně blýskl po svém společníkovi očima.

„Myslíte jako když ho budete chtít otrávit a omylem otrávíte někoho jiného?“ pozdvihl obočí vikomt. Přikývnul. „No… Záleží, kdo to bude. Jestli se otráví služka z kuchyně, tak to asi moc zmatku nevyvolá, ale nedoporučoval bych, aby se ta nehoda stala plukovníkově manželce. Truchlit po ní sice asi nebude, ale vyvolá to obrovské vyšetřování, což ani jeden nepotřebujeme.“

„Dám pozor,“ slíbil Martin.

„To bych vám doporučoval,“ souhlasil vikomt. „Ještě jedna drobnost, momentálně ho na panství nezastihnete. Poslední tři měsíce objíždí západní Evropu, král ho poslal do Francie za Ludvíkem XIV. a také Bůh ví proč do Amsterodamu. Má se vrátit pozítří, ale můžou nastat komplikace. První týden v říjnu by měl určitě dorazit.“

Dopili pivo a René d’Elzzbierppe se s Martinem Barbigem rozloučil. Popřál mu úspěch a nájemný vrah se ho ještě otázal, zda chce být u splnění jeho úkolu.

„Kéž bych mohl,“ pousmál se on. „Budu rád, když se dožiju toho, abyste mi oznámil, že je králevic po smrti, ale u vykonání vašeho poslání přímo být nejspíš nebudu moci. Bohužel.“

„Počkat, a kdo bude platit?“ zastavil vikomta Reného krčmář.

„Hádej, idiote jeden, já se jen posadil k tamtomu pánovi.“

„Tak to pr!“ vykřikl Martin a zprudka vstal. „Vy jste mne pozval, a pak, z nás dvou jste tady ten bohatší!“

„Takže zaplatíme oba,“ rozhodl vikomt a optal se hospodského na sumu. Nebylo to mnoho. Šest stříbrňáků zaplatil vikomt, šest stříbrňáků zaplatil Martin Barbig. Když už byl vikomt René opravdu na odchodu, ještě ho Němec zdržel a prohlásil:

„Počkat, pane, mám ještě jednu otázku!“

Otočil se.

„Proč plukovníka nenakazíte tou svou nemocí?“

Koutky vikomtových rtů se zacukaly a on propukl v smích. Také Martin se usmál. Ti dva si skvěle porozuměli.