NIC - jen tak

Vím, tuším a nejspíše i trochu doufám, že si o mě mnoho lidí bude myslet, že jsem blázen a nebo něco tomu hrozně moc podobného. Človíček bez špetky všeho co je a co člověka dělá člověkem. Ale nemylte se. Kdo skutečně dokáže říci co je dobré a co špatné? Kdo se postaví na tu stranu řeky a ukáže „Ty jsi špatný.“ Kdo se tam postaví. Vedle toho zástupu známých. Kdo z těch neznámých a známých? Jistě, nejspíše mnoho, ale na druhém břehu budu stát já. A budu se jim smát. Tedy aspoň se o to pokusím. Ale do té doby je ještě daleko, teď jsem chtěl udělat něco jiného. Vlastně pořádně nevím co. Už nějakou dobu mám chuť prostě sednout si k počítači a něco napsat. Ale ne příběh a nebo nějakou báseň. V obojím už sebe jen vykrádám. Něco jiného. Když si vzpomenu na své malé začátky, když jsem psal povídky na dvě stránky. Povídky o lásce pro lásku. Jistě byl to dobrý impuls, abych začal psát, ale teď bych potřeboval něco podobného. Někoho, kdo by mi řekl: „Dělej piš“ a nebo jen „Těším se na tvůj další příběh, doufám, že bude stejně pěkný jako ten minulý.“ Nebo by i stačilo jen dětské „Jéé ten je pěkný“. Ale problém je v tom, že už nějakou dobu si všímám, že jsem děsně nedůvěřivý. A proto, když mi někdo řekne, že je to pěkný příběh a nebo básnička, tak o tom pochybuji. Pochybuji o tom díle, ale zároveň i o tom člověku jestli mi říká pravdu a nebo ne…Ale tohle všechno bych nechal na jindy. O tomhle jsem psát nechtěl. Vlastně pořádně nevím o čem jsem chtěl psát. Jen tak. Už vím…
Chtěl jsem psát jen tak. Nechat se unášet fantazií a psát to co mě zrovna napadne. Jistě o tom, že přemýšlím o tom, že budu psát jen tak pro nic tak tím pádem budu psát o tom jak píši nic. Ale i to nedá, tedy podle mě. Vždy se o něčem píše. I když jen člověk sedí, hledí do papíru a nebo do monitoru. V ruce se mu míchá pero a nebo prsty tančí svůj tanec na klávesnici. Co z toho všeho jen vznikne? Kdo to může říci? Myslím, že ani já, tedy ten kdo to píše a nebo prostě někdo jiný? To taky ne. Prostě mi jde jen o to, psát něco o čem se vůbec vlastně psát nedá. Psát o tom, že píši nic. Ale zároveň, když píši nic tak píši o ničem, takže ale pořád píši. Je to možná trochu zamotané, ale myslím, že to není zas tak moc hrozné. Mohlo by to být ještě horší. Ale stejně jako život tak psaní je o něčem. I jen o tom psaní, ale pořád se vlastně něco děje. Stejně jako v životě. Píši jen tak pro nic za nic. A zároveň vlastně i žiji jen tak, pro nic za nic. Jen pro okamžik, který snad jednou přijde a nebo pro okamžik, který už byl. Žiji pro minulost a to co se tam stalo. Jistě a nebo pro budoucnost a co se tam stane. A nebo jen pro ten jediný a nejdelší okamžik, který je právě teď. Ale když je teď, tak nemohl být před chvílí a nemůže být ani za chvíli. Takže vše je jen teď a neexistuje žádné bude a nebo bylo. Existuje jen teď, nic víc. A proto stojí nejvíce žít.
Popravdě, teď už nepíši o ničem, nechal jsem se trochu unést. Ale pořád píši jen o tom co se mi zrovna vyrojilo v hlavě. Píši to co se děje teď v moji hlavně. Nemá cenu popisovat co dělám. Protože skutečně nikdo nestojí o to, když budu psát: Teď mačkám M, teď A a teď opět M a pak zas A. To by bylo skutečně o ničem. Píši o tom co se mi honí hlavou. Jistě, opět se snažím udělat něco co se mi poslední dobou stává hrozně často. Myslím na něco co se stalo, tedy před tím teď, a dokáži se do toho úplně živě vcítit. Mnoho těch věcí co se stali si v duchu přeji změnit, ale ve skutečnosti je chci nechat tak jak jsou a tak jak se stali. Protože to je to nejlepší. Tak se to mělo stát a tak se i stalo. Určitě mnohé napadne, že narážím na boha a nebo na něco podobného, ale ne. Jen na tu niť, který vede skrz celý život a skrz celý čas. Niť, která z nás splétá dvojce. A nebo je opět rozplétá. Ta niť, která je všude a zároveň nikde.
Věřím v to, že si někdo řekne, že teď sedím a nebo seděl jsem, když jsem to psal, u klávesnice. Ale co když řeknu, že to není pravda? Kdo mi v to uvěří? Co když napíši, že zrovna stojím nad propastí. Nevidím na dno. A nevidím ani za sebe. Stojím na kraji té propasti a dívám se dolů, vidím jen tmu. Hlava se mi točí a vzpomínám si na všechno co jsem kdy prožil. Jasně není toho moc, když je mi teprve dvacet, ale něco to už je. A hlavně lítám. Lítám ve své fantazii. Můžu být všude a zároveň stále stojím nad tou temnou propastí. Nebojím se, že spadnu. Bojím se, že nepoletím.
Přemýšlím a vybavuji si všechny své lásky a že jich nebylo mnoho. Jen pár lidí mi skutečně uvízlo v srdci. A ty tam jsou ještě pořád. Někdo chvíli, jiný už několik let. A místo tam stále je. Mohl bych vést dlouhý rozhovor sám se sebou o tom, kdo mi ublížil a nebo komu jsem ublížil já. Ale to nechci. A ani nad tím nechci nějak přemýšlet. Dneska chci psát jen tak. Prostě o všem co mě tak ještě deset minut bude napadat. Protože potom už asi nebudu moci v kuse psát. Ale ještě to zkusím.
Vláčím své tělo skrz všechny ty světy, které jsem v myšlenkách prošel, ale nikde zatím není spokojeno. Ani na nejvyšší hoře či v nejhlubším moři. V nebi vedle andělů a nebo v pekle v hrncích s vařící vodou. Nikde není dokonale spokojeno. Začínám i dokonce pochybovat, že někde může být spokojeno. Ale v to nechci moc věřit, protože bych se musel asi zbláznit. Jdu stále dále…
Vidím sám sebe jak píši, vidím své oči. Dívám se do své tváře. Prsty na klávesnici vidím z pohledu písmenek. Všude okolo je tma. Jen těch pár písmenek a obrazovka na které se celý dnešní příběh odvíjí. Nestvořil jsem novou postavu, tahle už existuje. Jsem to já. Možná ano, možná ne. Ten kdo mě aspoň trochu zná, tak může říci, že jsem to já, ale někdo bude pochybovat. Co si o tom myslím já? No, popravdě řečeno nevím. Řekl bych, že je to trochu divný. Psát jen tak o ničem. Prostě jen o tom co mě zrovna napadne. Nechat své prsty tancovat po klávesnici a dívat se na monitor co z toho vznikne. A pořád píši o tom, že bych chtěl psát o ničem. A je to stále dokola. Myslím, že bych o tomto tématu dokázal psát a v myšlenkách hovořit celé dny, ale stále bych se opakoval. Stále bych psal, že se snažím psát o ničem a píši o všem. Jistě…život je už takový…
Tak jak dneska? Stál jsem nad propastí, díval jsem se dolů. Jak to dopadne? Otočím se a půjdu spát.
Toulal jsem se s tulačkou po svých myšlenkách a čekal kam mě zavede. Kam mě zavedla? K počítači a k tomuto textu.
Co ještě? Jo vlastně vím. Sedím u počítače a píši, píši tenhle příběh. Příběh? Spíše bych řekl Úvahu. Úvahu? Pochybuji…nějak nevím jak to nazvat. Prostě pro mě to bude NIC. Jen zabíjení času, které se chystám dát na Liter. Proč? Jen tak. Proč musí mýt všechno nějaký důvod?
Jistě najdou se někteří, kteří budou říkat, že jsem to mohl po sobě přečíst a opravit překlepy a hrubky a nebo interpunkci. Ale to není ono. Všechno vzniklo tak jak to vzniklo a nemá cenu to opravovat. A tohle psalo srdce v ruku v ruce s myšlenkami, a to se neodvážím opravovat. Jsem si vědom toho varování, že by se měly opravovat chyby. Ale jestli to bude fakt tak vadit, tak to smažu a nebo ať mi to klidně admin smaže. Vždyť je to stejně NIC, jen zabíjení času.
Jen píši o tom, že píši o ničem, takže píši o tom všem, že stále se snažím psát o ničem…

A těch všech bude jméno psáno na vodě…

Pro všechny blázny, básníky či přátele…i neznámé…