Udri ma prvý

     Na vojně jsem měl jediného kamaráda, který si zasloužil takové označení. Jmenoval se Jan Petras a jednou si při směně na operačním sále zapsal do notesu – jsme armádou obranného typu, proč máme útočné bodáky? Byla to hloupost, neboť službu operačního důstojníka držel ten den ukázkový blbec podplukovník Laučo, který navíc oplýval nepříjemnou vlastností, že opouštěl řídicí pult, aby kontroloval práci vojáků u vysílaček a telefonů.
     Zeptal se Petrase, co si to píše, vytrhl mu zápisník, a kromě zmíněného postřehu tam našel opsanou přísahu vojáka základní služby Československé lidové armády a pod ní dovětek – ani jsem nevěděl, kolik mám dobrých vlastností: jsem statečný, ukázněný, důsledný, iniciativní, svědomitý a jsem připravený nasadit svůj život. Laučo to pochopil v duchu svého založení, že je to znevažování armády i přísahy, zbrunátněl a zařval na Honzu, aby s ním šel do kanceláře.
     Než se tak stalo, ozval se vedle mě sedící desátník Kefka a informoval Lauča, že také já si cosi píšu, takže i mě podplukovník pohnal do kanclu. Tam na nás hulákal, že si to odskáčeme a skončíme u tankistů jako nabíječi. Petras odpověděl, že stejně nepočítal s lehkou vojnou. Mlčel jsem, protože jsem nechtěl poukazovat na to, že píšu jen neškodné povídky. Přišlo mi podlé vyzout se z průseru a nechat v něm kamaráda samotného. Navíc by to bylo zbytečné. Pro Lauča znamenalo každé psaní činnost nebezpečnou a nepřátelskou.
     Nejspíš jsem se ale nějak uculil, jelikož se mě podplukovník otázal, jestli je mi to k smíchu? Řekl jsem, že jsem si vzpomněl na vtip. Užasl, že teď myslím na fóry a chtěl ho slyšet. Začínal otázkou, proč se podplukovníci nevyrábějí ze dřeva? Tak jsem se na to Lauča zeptal. Odvětil, že neví, a já objasnil – protože dřevo pracuje. Navzdory tomu, že byl zelený mozek, co žere vojnu i komunistickou ideologii, se rozchechtal a řekl, že nám to pro tentokrát promine.
     Když jsme se vrátili na operačku, Kefka se poškleboval, jak nám to skrz Lauča zavařil, ale Honza ho zchladil, že z toho podplukovník nebude nic dělat, protože jsem mu vyprávěl vtip. Kefka, který se vlastně jmenoval Šťastný a přezdívku dostal od nás, jelikož měl pod nosem knírek jako štětiny kartáčku na zuby, jenž se slovensky nazývá kefka, usoudil, že Petras kecá, ale stejně civěl jako blbě vyřezaný svatý na humnech. Vtom vyšel z kanceláře Laučo a zavolal na mě, že ten fór musí říct Vánkovi, což byl jiný operační důstojník, s nímž se ustavičně popichoval. Kefkovi sklaplo, a kromě toho zřejmě nechápal, co se zrovna stalo.
     Honza se pak vztekal, co je Kefka za svini, prý by potřeboval nakládačku a divil se, že ho zrovna já chci nechat na pokoji, když právě on na mě podplukovníka upozornil. Řekl jsem, že vojna bude ještě dlouhá a na toho hajzla beztak dojde. Honza se ještě ptal, jak jsem věděl, že na Lauča vtip zabere. Řekl jsem, že mě vážně napadla jen ta anekdota, ale nevěděl jsem nic. Petras vyzvídal, jestli jsem se ji nebál Laučovi vyprávět? Já na to, že jsem o tom nepřemýšlel.
     Netušil jsem ale, že je Honza taková slepičí prdelka a bude příhodu s podplukovníkem vykládat na rotě kdekomu na potkání, a k tomu ji náležitě zveličí. Stal jsem se díky tomu na chvíli natolik slavným, že mě zastavil i řidič vejtřasky Laco Farkaš a páčil ze mě podrobnosti. Tvrdil jsem popravdě, že vlastně o nic nešlo a všechno se to seběhlo náhodou. Namítal – veď Laučo je pán podplukovník. Povzdech jsem – no tak vidíš, Laco, jakej jsem blb. Farkaš mě hájil přede mnou samým – to nie si, Radek. Přesvědčoval mě, že podle něj jsem naopak frajer a já si pomyslel, že mi tohle ještě scházelo.
     Laco Farkaš nebyl hloupý, ale zcela nedotčený věděním, měl postavu nadupaného boxera a jeho tvář na dálku vyzařovala takovou brutalitu, že kdyby ho člověk potkal v liduprázdné ulici za tmy, sám by mu dobrovolně odevzdal prachy a zdrhal by pryč. Před časem se mě Laco ptal, co je to za vesnice Ejn, přes níž jel vlakem, aby sem narukoval. Poměrně rychle mi došlo, že to může být jedině Karlštejn, ale v nápisu na zastávce svítila asi jen tři poslední písmena.
     Laco usoudil, že jsem nejchytřejší člověk, kterého zná, ale stejně se mu ani celý název Karlštejn moc nezdál. Vysvětlil jsem mu, že je to jméno hradu, který tam nechal postavit císař Karel IV., a jeho název je složený ze jména Karel, což se německy řekne Karl a slova štejn, a to je zase počeštěný německý výraz Stein označující kámen, přeneseně tvrz. To už bylo na něj moc, tak jen něco zamručel a zmizel.
     Při úplně prvním kontaktu s Farkašem mi však vážně šlo o hubu. Laco se vrátil z vycházky sežraný jak Karkulka bez košíku, řval po chodbě, nadával na zajebanou vojnu, třískal do plechových skříněk a střídal to s hlasitým vytím, ale nikdo se ho neodvážil umravnit. Prohlásil jsem, že ho ztiším, a i když mě všichni varovali, otevřel jsem dveře ložnice a řekl mírným hlasem, aby už zavřel tlamu a šel chrápat. Farkaš se napřed zarazil, protože s něčím takovým nepočítal a nevěřícně na mě koukal, jak jsem tam klidně stál a tvářil se lhostejně. Byla to však pouhá maska, kterou jsem si na vojně nacvičil, neboť se jevila jako účinný prostředek obrany. Ve skutečnosti ve mně byla malinká dušička.
     Vzdor své opilosti Laco vyhodnotil, že proti němu sice nemám šanci, ale ani se ho nebojím a navíc, že proti němu nehodlám nic podnikat, takže násilí nebude nutné. Kdybych byl blízko u něj, asi by mi nějakou natáhl. Měl to ke mně ale tři metry a než je překonal, lehce vychladl. Strčil svůj odporný ksicht k mému obličeji na pár centimetrů a pronesl výhrůžně – mám zavrieť tlamu, hovoříš!? Řekl jsem, že by to bylo dobré i pro něj, protože má devěťáka, tedy dozorčího útvaru major Mokrý, a to je parchant a má ve zvyku opatrně zapnout pindafon u dozorčího roty a šmírovat, co se tam děje. Farkaš řekl – veď už idem spať, Radek.

     Původ nepřátelství desátníka Šťastného vůči mně a Petrasovi vězel ve dvou příhodách, jež se týkaly Socialistického svazu mládeže. Kefka byl totiž místopředsedou této normalizační mládežnické organizace u zdejšího útvaru a snažil se přesvědčit Honzu a mě, abychom do ní také vstoupili. Honza mu za nás oba vysvětlil, že nejsme politicky na výši jako on a ani natolik ideologicky vyzrálí a jen bychom to ostatním kazili. Nasraný Šťastný odtáhl s nepořízenou.
     Druhá historka se udála, když se v hospodě ve městečku pod zámkem, jenž armáda léta devastovala, objevila nová servírka. Byla to hezká blonďatá holka, jmenovala se Hanka a obsluhovala v kraťoučké minisukni a v halence s hlubokým výstřihem. Já a Honza jsme ji v putyce zastihli jako jedni z prvních na rotě, a když jsme se vrátili z vycházky, barvitě jsme servírku líčili, jak je krásná, sexy a úžasná, přibájili jsme si, že je také hodně přítulná a nechá se i osahávat. Jako tak často jsme směsicí pravd, polopravd a lží nažhavili zájem nadržených vojáků, takže se na druhý den napsala na vycházky fůra lidí.
     K velké smůle členů SSM se toho dne konala také svazácká schůze a velitel roty jim všem vycházky zatrhl. A tak, zatímco jsme se Honza a já chystali vyrazit do hospody, Kefka poblíž dozorčího stolku vykřikoval, že ať jde celý SSM do píči, a že i on se chce podívat na tu šťabajznu. Bohužel pro něj vešel akorát v tom okamžiku na rotu její velitel a Kefkovy výroky okomentoval – soudruhu desátníku, takhle mluví svazácký místopředseda útvaru? Šťastný pak vyfasoval ještě nějaký postih a ze všeho vinil mě a Honzu.
     Pro Farkaše však SSM mohl znamenat spásu. Za to, že vstoupil do řad svazáků, se rozhodli poskytnout mu společenskou záruku, neboť Laco měl jít po vojně na dva a půl roku natvrdo do kriminálu pro těžké ublížení na zdraví. Zbývala maličkost – zformulovat odvolání. Svazáci se snažili nějaké sesmolit, ale nic kloudného z nich nevypadlo, a tak se neradi obrátili na mě. Po mé námitce, že nejsem svazák, mi začali mazat med kolem huby, že prý umím psát a že je to pro dobrou věc, protože Laco je sice prudká povaha, ale v jádru je dobrý chlap.
     Odporoval jsem, že prudká povaha je ve Farkašově případě nemístný eufemismus, a že na něj sedí spíš kvalifikace primitivní gauner a zabiják. Tvrdili, že na vojně mnohé pochopil, dal svému životu řád a zaslouží si druhou šanci. Řekl jsem, že o tom pochybuji, ale udělám pro Laca, co bude v mých silách.
     Odvolání nakonec vyšlo, společenská záruka zabrala, soud změnil Farkašovi trest na podmínku a on si uvědomil snad poprvé za dobu své existence na světě, že nejen hrubá síla vede k cíli. Zároveň mu došlo, že když se bude chtít v budoucnu porvat, nesmí začít on, ale musí se jen bránit útoku protivníka. V jeho pojetí to znamenalo, že jakmile se dostal s někým do sporu, vyzval ho – udri ma prvý. Jako samozřejmé přitom bral, že druhá až poslední rána bude v jeho režii.
     O mně si Laco začal myslet, že vládnu nějakou magickou silou, když stačilo, že jsem napsal soudu a on nebude muset do báně. Přišel za mnou a vykládal, jak mi je vděčný a že mě bude od teď před každým chránit. Bude prý stačit, abych ho zavolal, kdyby mi chtěl někdo škodit a Laco přijde a rozbije mu papulu. Nakonec se optal, jak to, že umím psát tak, že mě poslechne i soud? Řekl jsem, že je slovo silná zbraň a nechal ho při tom, že jsem cosi jako čaroděj. Měl jsem mu snad vysvětlovat, že to ve skutečnosti bylo jinak? Stejně by to nepochopil.
     Od té doby jsem měl osobní gorilu jako nějaký mafián. Pokud byl Farkaš poblíž, sledoval každý signál, že se někdo vůči mně chce chovat nepřátelsky, a jakmile ho zachytil, už byl tady a hrozivě se na něj obořil – čo ty sa serieš do môjho kamaráta!? Ale ani když nebyl v dosahu, nikdo si na mě netroufal, neboť si nebyl jistý, jestli se Lacovi o něm nezmíním. Vlastně to bylo výhodné vzájemně. Získal jsem ochranu a on se mohl ve volném čase věnovat tomu, co uměl nejlíp, a ještě s pocitem, že slouží správné věci.
     Jednou chybělo jen málo a Laco přizabil i Petrase. To jsme se s Honzou právě hádali jako psi. Byla to ale komedie, takové naše cvičení ve zvládání konfliktních situací, při kterém jsme zároveň sledovali reakce okolí. Vtom se přihnal Farkaš, chytil Honzu pod krkem a smýkl jím, až narazil hlavou na dvířka plechové skříňky. Netušil jsem, co zadunělo víc. Řekl jsem Lacovi, aby nebláznil, že jsme na sebe řvali jen ze srandy. Farkaš se zašklebil – viem, ja som s ním udrel taky len zo srandy. Nejspíš nelhal, neboť kdyby s Honzou flákl opravdu, kamarád by asi dopadl mnohem hůř.
     Měl jsem z incidentu nepříjemný pocit. Ne kvůli Honzovi, tomu se nic nestalo, ale kvůli sobě, protože mi Laco jako bodyguard začal vadit. Předvedl, že není mojí loutkou, jak jsem ho vnímal. Musel jsem se v duchu ptát, kdo koho vlastně ovládá? Když Farkaš odešel, Honza nahlas žasl, že v něm mám opravdu věrného osobního strážce. Řekl jsem, že si to nemyslím a že chci Lacovi rozmluvit, aby mě dál z vděčnosti chránil. Petras mínil, abych to nedělal, že by to bylo předčasné. Můžeme prý prostřednictvím Farkaše vytrestat Kefku.
     Neochotně jsem souhlasil. Ale byl jsem skeptický k našemu plánu i poté, co jsme s Honzou vytvořili scénář, jelikož jsem Lacovi nevěřil, ani co by se za nehet vešlo, že dokáže věrohodně spolupracovat na jeho realizaci, a že to hlavně nepřežene. Farkaš si měl vyčíhat, až se Kefka napíše na vycházku, napsat se také, zařídit, aby s ním šel z kasáren sám a cestou ho pomocí vyhrožování, strkání a drobných štulců vystrašit, až se z toho málem posere, a nakonec mu říct, že to má za všechny sviňárny, co dělá a kdyby s nimi nepřestal, že to příště bude horší.
     Příležitost se naskytla záhy a Laco zvládl svou roli skvěle. Den po vycházce vyhlížel Kefka vyděšeně a stáhl se do ústraní. Časem se zdálo, že se jeho stav spíš zhoršoval. Šťastný byl očividně nešťastný, až jsme se s Honzou obávali, co mu Farkaš provedl, že ho to ovlivnilo na tak dlouho. Chtěli jsme to z Laca dostat, ale než jsme ho sehnali, předběhla nás zpráva, že desátník Šťastný spáchal sebevraždu, když si někde v lese vrazil do srdce bodák od samopalu.
     Hodně mě to vzalo, neboť jsem si myslel, že za jeho zoufalý čin odpovídám i já. Ukázalo se však, že naše akce s Kefkovou tragickou smrtí asi nesouvisela. Našel se dopis na rozloučenou, v němž objasnil, že se zabil kvůli tomu, že se s ním rozešla jeho holka, s níž chodil od patnácti let a považoval ji za ženu svého života. Nové informace mi však nepřinesly úlevu, nýbrž jen beznaděj. Náhle se mi zdály mé a Honzovy spory se Šťastným malicherné. Fakt, že na mě Laučovi práskl mé psaní, aby mě dostal do potíží, mi nyní připadal jako nicotný důvod pro pomstu, když on prožíval takovou krizi. Nemohl jsem se zbavit pocitu viny, a kromě toho mi naháněla hrůzu představa, jak si mezi žebra vráží bajonet.
     Honza mě marně přesvědčoval, že byl Kefka nejspíš hodně nevyrovnaný, když si vzal život kvůli holce. Nezabíral na mě argument, že by se možná zabil stejně z jiného důvodu, pokud byl tak labilní. Udělal to, když byl dlouho odloučený od přítelkyně, určitě si ji idealizoval a ona mu zasadila krutou ránu. A právě v té chvíli jsme na něj poslali Farkaše. Nikdo mi nemohl vymluvit, že jsme k té tragédii přispěli.
     Nějak jsem pak ztratil náladu na srandičky, provokace a mystifikace, které jsme dřív často s Petrasem páchali. Tím pádem na nás jejich oběti neměly důvod být nasrané, takže jsem ani nevyužíval Farkašovy ochranářské služby. Skoro jsem se radoval, že Laco na svůj závazek vůči mně zapomněl, ale to jsem se mýlil.

     Vedl jsem rotu na večeři, a když už jsme stáli v jídelně frontu u výdejních oken, přihnal se odkudsi jakýsi obrovský mamlas a chtěl se nacpat před nás. Netušil jsem, kdo to je, postavou a vzhledem ale připomínal mohutného gorilího samce, tak jsem si ho pojmenoval Gorila. Řekl jsem, aby vysmahl a zařadil se až za nás. Obořil se na mě, ať zavřu držku, že se z mých dvou pecek na ramenou nepojebe. Vysvětlil jsem, že to si rozhodně nepřeji, ale ať vypadne, že teď jsme na řadě my. Gorila sice poslechl, ale vyhrožoval, že mi rozmlátí ciferník, až mě načapá někde samotného.
     Šance se dostavila brzy, když jsem šel na vycházku cestou lesem ze zámku do města. Gorila nezaútočil hned, ale kráčel vedle mě, barvitě líčil, co se mnou udělá, urážel mě, občas do mě strčil, zkrátka si mě připravoval a vychutnával. Nijak jsem na něj nereagoval, protože chtít se s ním prát by bylo stejně bláhové, jako se pouštět do křížku s buldozérem. Vzpomněl jsem si však na chudáka Kefku. Jak mu asi bylo, když mu to samé prováděl Laco? Řekl jsem si, že se Gorila stal nástrojem osudového trestu za to, co jsme na Šťastného zosnovali.
     Ačkoli jsem se hodně bál, že budu záhy zmasakrován, choval jsem se jako obyčejně klidně a tvářil se lhostejně. Gorilovi to neušlo a otázal se, jestli z něj opravdu nemám strach? Optal jsem se, zda by mi pomohlo, kdybych měl? Po malém zaváhání způsobeném nečekanou otázkou, uznal, že nepomohlo. Jenže ho to dost rozlítilo, zařval, že mě donutí se bát a strčil do mě tak silně, až jsem upadl.
     Mrzuté pro něj bylo, že to učinil v okamžiku, kdy jsme obešli mohutný keř a za ním na stráni seděl Farkaš pod statným bukem a kolem se válely flašky od piva. Vyskočil, bez váhání se hnal ke Gorilovi a hulákal – čo ty sa serieš do môjho kamaráta!? Vstal jsem a pozoroval, jak se před ním zastavil a zavrčel temně – udri ma prvý! Gorila se nerozpakoval ani zlomek vteřiny a napálil Laca do ksichtu tak silně, že kdybych podobnou ránu dostal já, byl to můj poslední zážitek v životě.    Farkaš se ale pouze otřepal a potom si udělal z toho obrovského chlapa boxovací pytel. Sledoval jsem jednostranný souboj a bylo mi Gorily líto.
     V příšerné scéně, která se přede mnou odehrávala, bylo však také cosi fascinujícího a přízračného. Nikdy před tím jsem se nesetkal s takovou esencí brutality. Došlo mi, že Laco zkrátka potřebuje rvačku k životu, takže dřív nebo později stejně skončí v base. V tom mu SSM ani všichni svatí nepomohou. A Gorila musí asi také občas někoho zmlátit. Proto mu jako záminka stačilo, že jsem ho coby kaprál momentálně v čele roty vyhnal na konec fronty. Jenže nemohl tušit, že mám za spojence Farkaše. Ti dva to možná ani tak nemysleli. Vlastně se hodně podobali mně a Honzovi, když jsme předváděli verbální konflikt a také to nebylo doopravdy. Zatímco však Laco má budoucnost jistou v podobě kriminálu, jak dopadnu já, bylo ve hvězdách.
     Později se zdálo, že má Gorila už dost. Laco ho přestal mlátit a otočil se k němu zády. On se však zázračně vzpamatoval, ale když se pokusil zaútočit, Farkaš mu z otočky zasadil pravý hák, který si nezadal s úderem kovářského kladiva. Po něm Gorila padl a už se radši nezvedal. Laco přišel ke mně a strachoval se, jestli jsem v pořádku. Připadalo mi to absurdní, když jsem vzal v úvahu, čeho jsem byl právě svědkem. Ujistil jsem ho ale, že se mi nestalo vůbec nic.
     Gorila se po chvíli postavil na nohy. Aniž jsme si cokoli řekli, vydali jsme se svorně na pivo. Cestou jsem dumal o tom, že tohle není a nikdy nebude můj svět, ostatně jako celá vojna. Její konec ale naštěstí nebyl daleko. Přesto se nabízela otázka, jestli bude můj svět ten po vojně. Těšil jsem se aspoň na to, že se pak už nikdy neuvidím s Farkašem, Gorilou, Laučem, Vánkem, Mokrým a vlastně ani s Honzou Petrasem, zkrátka s nikým z těch kluků a oficírů, s kterými jsem přišel o dva roky svého života.
     Neuvidím se ani s Kefkou, s tím tedy určitě ne. Nyní jsem ale myslel na to, že až dorazíme do hospody, mám naději, že tam bude servírka Hanka. Nepotřeboval jsem ani, aby byla přítulná. Stačilo mi, že ji budu pozorovat a moje vědomí se odstřihne od dvou rváčů, s nimiž budu chlastat.