Návštěvy

Jen stěží dohlédl na konec ulice tu a tam osvětlené mžourajícími paprsky pouličního osvětlení. Drobnými krůčky se šoural někde v její polovině. Její začátek již v nedohlednu za ním. Síly zatím stačily, ale stále jasněji cítil, že již budou jen a jen ubývat. Mlha kolem něj se stávala stále neprostupnější, teplota pozvolna klesala, dech mu mrzl jen kousíček před rozpraskanými rty. Kus cesty měl za sebou, většina na něj stále čekala. Snažil se, jak mohl, aby mu přinesla jen to, co od ní očekával. Dělal v té věci, co jen zmohl. Přesto jej čas od času něco překvapilo. Střep, na který v šeru šlápl. Louže. Bláto, skrývající se v díře rozbitého chodníku, v němž si řádně vymáchal děravou botu. Přesto nebylo jiné cesty. Neměl na výběr. I tak pokračoval v cestě tam někam směřuje ke vzdálenému cíli na konci klikatící se cesty. A že i přes nějakou tu nesnáz či svízel dovedl pokračovat dál bylo toho důkazem, že to byla cesta dobrá. Byla totiž jeho. A on o ni pečoval, usiloval, snažil se. Světelné linky se náhle zavlnily. Tam. Někde v dálce, před ním. Cosi narušilo jejich přímočarou dráhu. Cosi v dálce. Nepatrné, mlhavé, stěží okem zachytitelné, přesto však stále zřetelnější. Rýsovalo se na horizontu v mezích viditelnosti. Vystupovalo zvolna z mrazivého oparu, který skrýval jeho cestu. Hýbalo se to. Směrem k němu. Vzduch mezi nimi se vzrůstající silou protínaly zjitřeně vibrující vlny. I on se blížil. Postupoval vpřed. Krok. Sun. Krok. Nejistě, ale kurážně. S vírou a odhodláním. Ne. Již nebylo pochyb. Vstříc jemu z té neblahé tmy kolem vynořil se obrys postavy. Zatím nic víc nebylo jasné. Jen jediné. Blížila se. Pravidelným rovnoměrným pohybem. V protisměru. Přímo sem. Pokud neuhne. Bylo třeba se připravit. Ano. Potkají se.

Trvalo to. Dávalo si to na čas. Však dobré a prosté věci ho něco potřebují. Než vše uleží. Než se vše připraví. A zapadne na správné místo. Nežli nadejde ten správný okamžik. Ta pravá chvilka. Nežli uzraje to vše, co má na své místo zapadnout. A není tomu tak jen u přátelství. A není tomu tak u každého přátelství. Ale u tohoto tomu tak prostě bylo. Vhodné podmínky byly zkrátka připraveny tak nějak samy od sebe. Ani jeden z těch dvou na tom neměl zrnko podílu. Nesnažili se o to. Proč taky? Vždyť o sobě ani nevěděli. Neznali se. A proč usilovat o něco, co nám není známo? Čehož povaha a hodnota je nejasná? Snad i tím bolestněji pak něco takového ztrácíme. Je třeba mít se na pozoru. Chodili kolem sebe. Vedle sebe. V kruhu, či čtverci? Je to nedůležité. Podstatné však je, že během věcí, na které oni dva neměli pražádný vliv, se obrys onoho kruhu či čtverce začal zužovat a tak se jejich častějšími potkáními tyto tvary, ať jeden či druhý, stávaly prostorem jejich velkého přátelství. Ohraničovaly jej, trváním onoho zúžení posílen, obklopen jako hradbou, kterou přeci nemůže nikdy nic ohrozit, prolomit, zdolat, dobýt a zničit. Ani čas se nezdál být tak vytrvalým útočníkem. Co by je mohlo ohrozit? Vždyť byli oddání jeden druhému, aniž by vyřkli slova o tom všem. Nebylo to přeci potřeba. Však to známe. Tedy ani jejich vlastní nedokonalost nemohla ohrozit stavbu vzájemného vztahu, kterou vybudovala náhoda a oni zdědili k užívání a snad i věčné správě. Jak ideální něco takového mohlo být. Cosi, co tu nikdy nebylo, co dosud neexistovalo, přišlo na svět. Stvořilo se. A bylo stvořeno. Trvalo. S nimi, jimi a skrz ně do světa kolem nich, který výsledek onoho díla konečně zachytil. Spatřil, zahlédl, začal ho pozorovat, tak patrný a zjevný. Vážil si ho, obdivoval a snad by i s nimi o něj chtěl pečovat, protože si byl vědom, že něčeho podobného je mezi námi tak poskrovnu. Stejně jako to tak jistě věděli oni dva. Bylo třeba se o to vše, co z jejich nesmělé náklonnosti vzešlo, starat a obávat, podobně jako o malé bezbranné děcko. A stejně jako se obáváme, že je jednou ztratíme, pokud nepřijmeme, že každý vztah je třeba nechat plynout, následovat v jeho vývoji a o něj pečovat, i oni dva zřetelně cítili, o co vše by byli ochuzeni, pokud by vzácné pouto, které od jednoho k druhému vzájemně bylo zprvu nezáměrně upředeno, přestali zalévat. Bylo však něco takového v jejich silách? A tak se na dně jejich svazku pozvolna, avšak stále obtížně přehlédnutelným způsobem uhnízdilo semínko obav a pochyb o vlastních schopnostech a obecných možnostech, jak to vše mezi nimi uchovat. A nejlépe takové, jaké bylo a jaké přeci provždy mělo být. Ejhle! Jaký to blud a sebeklam! Jaký to paradox! Pohodlnost stagnace se střetla s nejistotou budoucnosti. Odvaha a vůle se spiknutím osudu.

A pak již nebyl sám. Smiřoval se s tou skutečností. Zvykal si na přítomnost toho kohosi tam v dálce, neznámého, téměř na konci křivolakého chodníku. Prostor mezi nimi se krůčky zmenšoval, houstnul, stlačoval a mlžná clona jako by se zvolna rozplývala. Ten pohyb měl zvuk. Vytvářel ho, nesen dusnou nicotou, kterou ono místo oplývalo. Od jednoho k druhému, jako ony lehké vlnky táhnoucí se a plující v prostoru, jenž byl oběma postavami vymezován, stal se tak druhým prostředkem bezděčného kontaktu těch dvou šourajících se chodců nesoucí každému z nich zprávu o existenci toho druhého. Zpozorněl. Něco se přihodilo. Zaostřil svůj zrak směrem k oné nejasné bytosti. Ano. Bylo to skutečně tak! Zpomalila! Zvolnila svoji chůzi. Hýbala se dál. Přibližovala se směrem k němu, avšak výrazně pomaleji. Zřetelně učinila několik kratičkých krůčků, aby se na nicotný okamžik zastavila, a pak zase rozvážně pokračovala dál. Co se to dělo? O co šlo? Jak si měl náš chodec vysvětlit její chování? V ten okamžik se sám zarazil, jen na několik málo vteřin a pak se vydal dál kupředu mezi kalužemi rozpraskaným asfaltovým povrchem chodníku, který se zdál skýtat tu nejkratší cestu do cíle. Tam, domů. Vstříc klidnému útočišti. Pryč od všech nejasných beztvare zauzlovaných tras, kterými se musel během dne prodírat. Kabát. Ten člověk na sobě musí mít dlouhý kabát, téměř až k zemi. Nic víc zatím není v dohledu. Žádný další detail. Jak se ona postava nořila z hlubiny vzdáleného šera, jako by dosud snad ani neexistovala. A když se k jeho uším doneslo náhlé šplouchnutí, jemu tak povědomý zvuk, pochopil, že i tam kdesi v dálce je povrch chodníku v prabídném stavu se všemi nerovnostmi jako tekutým sklem maskovanými zrcadlově rovnou hladinou vodní výplně. Zastavila se. Ano. A snad jako by si očišťovala kalhoty, zdržela se několik desítek vteřin, aby pak znovu vyrazila dál jeho směrem vstříc nervózně lhostejnému setkání. Ale ale, rozvázaná tkanička! Tak i dnes. Ani dnes se tomu nevyhneme. Poklekl na vhodném místě mezi mnohými loužemi skrývajícími kdovíjaké propasti, aby seznal, že tkanička je zcela provlhlá. Musel ji nejprve důkladně vyždímat, otřít si ruce do zmuchlaného kapesníku, který vytáhl z jedné kapsy obnošeného dlouhého kabátu. Tkaničku hbitě uvázal, zatáhl. Znovu si otřel ruce a kapesník strčil zpět do kapsy. Povstal. A snad by na onoho spoluchodce i zapomněl. Vzhlédl bezděky tam k němu do dálky. Ale co se stalo? Kde že je? Byl pryč. Neviděl ho. Zmizel. A tak byl sám. Zase. Měl volnou trasu. Klikatila se. Víc a víc. Vydal se tedy znovu na cestu. Již o něco rychleji. O něco jistěji. Měl přece volnou trasu. A nikoho v dohledu.

Avšak na vše, čeho se oba obávali, jejich společná radost dovolila jim zanedlouho téměř zcela zapomenout. Jen tu a tam objevila se stinná vzpomínka na některou z pochyb, která provázela zrod toho, co mezi nimi bylo tak těžce stvořeno. A vše plynulo. V dobrém a nejlepším. Nevyřčeným štěstím naplňovali oba prostor kolem nich. Hluboké pochopení, které jen prostě existuje a nepotřebuje být vysloveno, ovládlo jejich životy. Hluboké pochopení, které jimi žije, propisuje se a odráží v jejich bytí a skutečnosti jako takových. Bez vysvětlení. Bez prohlášení či deklarace. Nikomu vyložené, protože to není nutné a všichni podstatní kolem nich vše prozřeli. Trvalo. Běželo. Bylo a žilo. A oni byli a žili jeho prostřednictvím. Ne snad ale, že by se nikdy v tu dobu mezi nimi neobjevilo cosi jako nepatrný mráček na obloze, který snad může do jisté míry pokazit třeba i zcela slunečný den. Že byli schopni takové přeháňky překonat jen potvrzovalo existenci, sílu a trvání toho vzácného pojiva, které je tak pevně svázalo a drželo pospolu. Jak vzdálená jim byla doba, ve které se dosud neznali, když někoho takového na tomto světě snad ani neočekávali a snad ani nečekali, neboť taková míra poznání a vzájemného pochopení byla zcela mimo jejich představy a zkušenost. Jak by přeci někdo takový mohl existovat? A pokud by skutečně existoval, jaká skvělá náhoda by to musela být, aby jim bylo umožněno potkat se. Stalo se. A stejně jako pro ně byla naprosto neočekávatelná možnost setkání s někým takovým, podobné či snad i osudnější byly důsledky té velké události jejich dosavadních životů. Zpočátku si snad ani docela neuvědomovali, co vše a jak mnoho se v jejich životě změnilo. A jak přelomová ta změna je. Jistě, cosi cítili. Možná to bylo ono. Ale skutečné uvědomění toho na ně teprve čekalo. Konečně zde byl někdo, kdo toho druhého dokázal zcela přijmout, pochopit a ocenit, se vším všudy. Již nebylo třeba skrýval svou jedinečnost před těmi, kdo takové míry poznání nebyli schopni, ochotni, nebo jim jí nebylo zapotřebí, protože je prostě řečeno takový lidský typ nezajímal. Nic špatného. Šli dál. Za někým, na koho spíše čekali. Konečně jim byla oběma dána možnost zcela se otevřít. Ne celému světu. Proč to? K čemu? Po ničem takovém vlastně už ani netoužili. Snad kdysi. Avšak po všem tom životě už jistě ne. Jen pro druhého. To stačilo. Bylo to víc než oba čekali. A bylo to tu. Pro ně. A s nimi oběma. Krok ven z vlastní izolace, která jim byla souzena a do které se sami tak trochu odsoudili. Otevřít se. Dát průchod svému já. Žít. A ne jen sám. Pro sebe. Sebou samým. Ne samoúčelně. Ale pro toho druhého. A s ním. Jen a jen s ním. A pak i pro druhé. Pro všechny a celý vesmír. Vzácné bylo to, co mezi nimi vzniklo. Proto i cena toho všeho a za to celé byla tak vysoká. Ještě ji zaplatí. Co však jim v samém jádru bylo dáno, to si musí ponechat. Oba a každý zvlášť. Provždy. Třebas ukryté. Nikdy však zcela zapomenuté. Jinak to vše bylo k ničemu a marné.

Zastavil. Náhle. A zpozorněl. Něco tam vpředu se znovu pohnulo. Vždyť ho přeci již ztratil. S vědomím toho coby jasnou jistotou kráčel již notnou chvilku. Mohlo to však být něco jiného. Další potíže na cestě domů! Již je nečekal. Nedají se čekat. I když se o to snažíte, vždy věříte, že nepřijdou. Zpoza zatáčky chodníku, kterou tam daleko nemohl v onom všepohlcujícím šeru zachytit, se cosi vynořilo. Ano. Již nebyl pochyb. Bylo to stejné. Postava v dlouhém kabátě, která se již cele rýsovala na obzoru, zpomalila. Její tělo se mírně naklánělo směrem k našemu chodci. Ne. Skoro to vypadalo… Ano, i ona bytost si ho již všimla. Napínala se zvolna jeho směrem, jak se snažila zaostřit toho, který se k ní z protilehlé strany chodníku blížil. Skutečně to tak působilo. Pochopil. Konečně! Nebyl v oné situaci, v onom neklidném rozpoložení sám. I ona postava tam v povzdálí si nebyla jista bezpečím a jistotou trasy, která před ní ležela. Oba si tedy uvědomovali, že již nejsou na cestě sami. Pravda, cesta každého z nich vedla opačným směrem, ale kdo má tu moc poměřit, jaký směr je ten správný. O to přeci nešlo. Žádnému z nich. A ani jeden si toho také nebyl vědom. Dali se do pohybu. Nejprve nejistě, oba však takřka ve stejný okamžik. Blížili se. Mžourali, ostřili směrem ke svému protějšku, vyhýbajíce se kalužím a rozbité dlažbě. Již se smířili s přítomností toho druhého. Že se budou muset jednou přiblížit, potkat a snad co nejhbitěji vyhnout. Pak nechat za zády, s několika nervózně nesmělými ohlédnutími, zrychlit krok a vzdálit se. A jak se propast mezi nimi stále zkracovala, na světlo, přestože skromné, vycházely pozvolna jednotlivé drobnosti oné nedaleké figury. Dlouhý kabát až k zemi skrýval mnohé, avšak nejvýraznější rysy tváře překonávaly již sílu onoho všeprostupujícího šera. Úzké oči pod lehkým obočím, mírně prohnutý nos, drobná škvírka úst. Delší vlasy vylézající z pod klobouku, na jedné straně hlavy o něco delší. Náušnice v jednom z lalůčků. Ano. Už takovou konstelaci kdysi kdesi spatřil. Byla mu povědomá. Se stále vzrůstající průrazností se onen dojem usadil a vrůstal do jeho vědomí. Tváří spatřil přeci spousty. Zástupy, palety, kombinace kombinací. Mohl takovou potkat kdekoliv. Snad se i pletl. Ano, tak to zřejmě bude. Již mnohokrát se mu to stalo. I proto si onehdy pořídil silné brýle. Nyní viděl téměř skvěle. Tak silně věřil své skutečné schopnosti nezapomínat a rozpoznávat mezi obličeji, až si s ním tato nejistá jistota počala pohrávat, když málem čas od času nepoznal ani kdysi nejlepší přátele. I to se mu někdy stávalo. Že by k tomu došlo i nyní? Ba ne. Na ukvapené závěry je vždy dost času. Navíc v tomto případě zatím neměl k dispozici dost informací o celkovém vzezření toho tam vzadu, aby z nich mohl cokoliv jasného vyvozovat. Skutečně, k životu se snažil přistupovat kriticky. Ale přesto prožíval podivnou situaci. Celek mu zatím opravdu nic neříkal. Žádné zřetelné obrazy či skálopevné přesvědčení o jeho totožnosti v něm nevyvolával. Jednotlivosti však na povrch jeho paměti vyzvedávaly nejasné útržky, nitky, střípky filmového pásu, na jehož vzniku se v průběhu jeho života podílel. Kdysi prožité děje, skomírající na dně chabě osvětlené jeskyně střežící jeho vzpomínky již jen coby titěrní slepí prvoci dříve celistvých výjevů, probuzeni nyní k životu jako květina po tuhé zimě mající tu moc propojit se s ostatními takovými a rozkvést do plnosti živého obrazu zhmotnělé události barevnou paletou zářící jarní louky. Ano. Něco tam bylo. Něco blízkého. Hřejivého Známého a podstatného. Opuštěného a skrytě postrádaného. Zároveň však přísně nepostradatelného. Něco, co tolik potřeboval. Netušil zatím proč. Prostě tomu tak bylo. Zapomněl. Povědomá tvář. Stále jasnější v jeho nitru. A on ji zřejmě kdysi jakýmsi způsobem znal. Zřejmě. Důvěrně? Vzdáleně? Kdo ví? Přeci by nedovolil něco důležitého ztratit. Který by to dopustil?

Jak k tomu jen mohlo dojít? Mělo to přeci trvat navěky? Tak to oba a snad i všichni kolem nich cítili. Nepochybovali o tom. Ani v nejmenším. Jak krátká se nyní při pohledu zpět zdála ta doba, která pozvolna mizela, aby skončila kdesi za nimi, ve stále se prohlubující hlubině zašlého času, který jim byl vyměřen. Již jí téměř nebylo. A před nimi leželo nekonečno samoty. Nezdolná hora přežívání jednoho bez druhého. Prázdno, tma, průměrnost té fádní cesty, která ležela před nimi a každým z nich. Byla vždy jiná, ale přesto v něčem podstatném tak shodná. Pouto je narušeno. Téměř přerváno. Čí to byla vina? Jeho? Vyčítali si. Někoho zcela jiného? Nejprve ani jeden z nich nebyl schopen na takovou otázku odpovědět. Byla však důležitá, pokud se teď v posledních minutách a okamžicích trvání toho všeho měli snažit zachránit alespoň to nejryzejší jádro, torzo kdysi tak mocně opevněného hradu. Skutečně tomu tak bylo? Že by ony nezdolné valy byly nakonec skutečně vystavěny jen z bláta a prachu? To přeci nebylo možné. Oba si tím byli jisti. Společně vytrvali a přestáli ten prudký nápor! Neměli však nyní, co by si počli. Muselo to tak být. Bylo to dáno. Nezmění to nijak a ničím, ač by sebevíc chtěli. Tak a teď jen zachovat, co se dá. Podaří se to? Je to vůbec možné? Snad. Pokud budou oba skutečně odhodláni k něčemu takovému. Ale bude to stačit? A bude to znovu takové jako předtím? Pokud jejich každodenní spolubytí bude znemožněno, jak udrží to cenné, co je k sobě tak pevně a tolikou mocí připoutalo? Zdálo se, že pokud po tom budou skutečně silně toužit a odhodlají se k nesnadným obětem, jejich úsilí bude oceněno zdarem a pouto vytrvá. Udrží se a možná, při té vší snaze, bude i vzkvétat a rozvíjet se. Jak nadějně to znělo! Ano. To bylo přesně, co oba nyní tolik potřebovali. Ve chvíli naprostého zmaru, kdy vše co měli, zdálo se zcela a navždy ztraceno. A nelze jim upřít tu možnost, že tomu tak skutečně mohlo být. Ale těžko povědět. Vytrvají! Jsou rozhodnuti. Každý zvlášť a oba spolu. Uchovají, co je jim tak vzácné. Musí to jít! Chtěli tomu věřit a tak věřili. Avšak jak dokáží rozkvést do plnosti barev a vůní něco, co budou jen čas od času poskrovnu blednoucími vzpomínkami zalévat a marně konejšit? Nastal čas se rozloučit. Ano, jistě, již zítra se zase uvidíme. Snad. Možná.. nebo později. Ale později jistě! Dokážeme to. Jak jen to půjde. A možné to přeci bude tak často, jak jen budeme chtít. Skutečně? Bude tomu doopravdy tak? Vždyť naše životy jsou přeci jen a jen v našich rukou. My za své činy odpovídáme. My jsme ti svobodní, svobodu žijící, ji rozvíjející, v ní usazení a za ni zodpovědní. Vše je tedy jen a jen v našich rukou. A tedy pak pouze naše je vina, pokud to celé selže. Pokud o to vše přijdeme. Když my selžeme. A pokud se o to sami svou nečinností připravíme. Pak nemáme právo plakat, zoufat si nad ztrátou, o kterou jsme se sami přičinili. Pak nezbude nám nic jiného, než se z toho celého poučit. Zachovat střípky z toho, co v bylo. A ty opatrovat a opečovávat a pak někdy, až podobná souhra náhod nastane, neudělat znovu tutéž chybu. Kéž by! Kéž by tomu tak bylo! Připravili nás o naši vodu, o naše světlo, o sílu a energii, kterou taková vazba nutně k žití potřebuje, aby nezašla, neuvadla a nechřadla až k samému konci své existence. A jen do toho! Snažme se to celé zachovat. Snažme se a trapme se nad ztrátou a na nic jiného nám již nezbydou síly. A až na něco podobného v životě opět narazíme, přehlédneme to, oklikou mineme a vyhneme se tomu. Ne. Takto ne! Poučme se a hleďme vstříc tomu, co nás snad čeká. Ano, je tu možnost. Není to jistota. Jen a jen možnost. Slabá, slaboučká, avšak je třeba ji vyhlížet. Pozorně, s vírou a nadějí. V podobných zmatcích oba smýšleli v jejich společném zoufalství nad hroutícími se ruinami jejich padlé tvrze. Tak nějak se utěšovali. Chystali na to, co mělo přijít. Tak litovali a doufali. A pak? Pak to bylo pryč. Přišli o to. Zapomenuto. Zanecháno a opuštěno. Se vzrůstající vzdáleností, jež nepřekonatelně oddělila dvě spřízněné lidské bytosti, se vše proměnilo v pouhý skanzen mlhavých a obtížně pochopitelných obrazů vzpomínek. Ano. Takové se to zdálo být. Ztratili to.

Ještě několikrát se každý zastavil, aby si toho druhého z dálky pečlivě prohlédl. A jak se k sobě blížili a prostor mezi nimi se zvolna krátil, byly takové zastávky vždy o nějakou tu sekundu delší. První následující kroky byly pak pokaždé rozvážnější, jistě vždy provázené usilovným přemýšlením, pátráním v hloubce rozpité paměti, aby s nejasným dojmem důvěrnosti a blízkosti, zároveň však již odepsané ztráty čehosi důležitého, pokračoval dál na trase. Snad se již na ní necítili oba tak osamělí, jako ve chvílích, kdy o sobě nevěděli. Drásavá nejistota totožnosti druhého spoluchodce však význam druhdy rutinní cesty posunul kamsi k putování zapomenutého hrdiny za zlomovým poznáním svého života. Ne snad, že by to některý z nich takto zřetelně vnímal. Již nyní však tušili, že si z ní tento večer odnesou o něco víc než jen zablácené nohavice a zvrtnuté kotníky, jak tomu obvykle bývalo. Kéž jim ono téměř pohádkové ponaučení, kterého se jim dostane, nějaký ten čas vydrží. Budou z něj pak po nějaký ten čas žít. Oba. Každý zvlášť a trochu jinak. A každý po svém. A zatímco tyto i podobné myšlenky, zmatené úvahy a vlnění nezřetelných pocitů plynuly jejich vědomím, vzdálenost mezi nimi se natolik umenšila, že byl schopen již jasněji nahlédnout do oné povědomé tváře. Nejprve nezřetelný, nyní však stále vřelejší úsměv rýsoval se v onom obličeji od očí k ústům. Ano, i ten přeci již někde viděl. I ten dobře znal. A co si budeme povídat, i ctil, budil, miloval, loudil, těšil se na něj a nakonec i tolik postrádal. Kde jen ho mohl vidět? Proč mu byl z čista jasna tak blízký? Blížil se. Co když se jen tak minou? Měl by něco udělat? Snad ano. Nebo ne? Nevěděl. Třeba se jen mýlí a opět si jen plete tváře. Vždyť se mu to stalo již tolikrát. Již jen několik metrů. Úsměv je stále výraznější, srdečnější, hřejivý a mírný jako bezpečný domov. Přeci jen tak neosloví cizího kolemjdoucího. Cizího? Jistě. Neznal ho a vzpomenout si na něj také nemohl. Dívá se přímo na mě. Jen několik kroků. Dívá se přímo do mých očí. Ne zcela jistě. Ne zcela přesvědčivě. Přesto se dívá. Jen krok. Obrací se ke mně. Už je tu.

“Dobrý večer,” zazněl příchozí milým hlasem.

“Dobrý večer,“ odpověděl chodec polohlasem. Ne, teď když si tu tvář konečně může prohlédnout zblízka a zvýrazněnou svitem pouliční lampy, pod kterou se zastavili, nevyvolávala v něm tato nic víc, než prve. Žádné další vzpomínky, či snad jen pocity, se pod vlivem toho blízkého setkání nedostavily. Snad jen ty oči? Pohled do oněch jedinečně konejšivých a dojem hřejivého bezpečí vzbuzujících očí. Ale čí jsou? Kdo to, proboha, je? Zdá se to být tak důležité.

“Odpusťte, ale vypadá to, že jsem v těchto končinách poprvé. Chodím v tuto dobu každý den domů, vždy stejnou cestou, ale dnes jsem se zřejmě ztratil. To víte, občas se to stává. Je to příšerná cesta, viďte?” A zase ten nejistý, jaksi prosebný úsměv.

“A... ano. Máte pravdu. Tahle cesta je skutečně otřesná. Samá zatáčka, díra v dlažbě, dokonce i několik louží. Ještě že je na jejím konci ten můj domov.” Také se pokusil o úsměv.

“Je to tak. Lépe bych to neřekl. Vzal jste mi to takřka z úst. Byl byste, prosím, tak laskav a pověděl mi, kudy se dostanu do staré čtvrti?” Z onoho kolemjdoucího nyní jako by najednou vyzařovalo mnohem víc důvěry a důvěryhodnosti nežli tomu bylo před několika málo vteřinami. Tak málo stačilo, nebylo třeba cokoliv hlubokého pronášet, a oba cítili, že si rozumí zase o něco hlouběji.

“Není nic snazšího!” Málem by dodal slůvko “příteli”.

“Děkuji, velmi jste mi pomohl. Bloudil bych tu takhle ještě dlouho.” A již po očku vyhlížel přes rameno našeho chodce směrem, kudy se za okamžik vydá. “A dejte pozor, v té zátočině, ve které jste mi zmizel z dohledu, je veliká díra v povrchu chodníku. Je však cele zakryta vodou a kolem dokola je v tom místě jen neprostupné šero prodchnuté těžkou mlhou. Šlápl jsem do ní a zůstal téměř po koleno uvnitř. Opatrně tedy. Opatrně.”

“Děkuji. Děkuji mnohokrát.” Pochopil, že mu tak onen kolemjdoucí, který už se pozvolna loučil, oplatil jeho radu. Navzájem tak ovlivnili své další budoucí kroky a cesta obou k domovu tak mohla proběhnout snad již co nejrychleji a bez obtěžujících potíží. Ano, to se někdy stává. Jsou takoví lidé. Jen je třeba je potkat. Je nutné je potkat. Potkat a nezapomenout jejich slova, říkal si pro sebe. A již se oba chystali k letmému rozloučení, k němuž měli mírně nakročeno, když tu se ona kolemjdoucí bytost ještě na okamžik zarazila a nesměle pohlédla směrem k chodci.

Omlouvám se ještě, že vás zdržuji, ale neviděli jsme se už někde? Nepotkali jsme se? Mám takový silný neodbytný dojem už tam od té zatáčky, jak jsem k vám poprvé dohlédl, chtělo se jí v ten okamžik říct. A chodec tušil, jaká otázka zůstala nevyřčena. I on přemítal o tom samém a odhodlával se k takovému dotazu. Neudělal to ale. Ani jeden z nich. Popřáli si dobrou noc a šťastnou cestu k domovům a rozešli se.

Několik kroků a opět se sobě vzdálili. Pak se ještě každý ohlédl, zdali ten, kterého potkal, tam skutečně byl. A za chviličku jako by snad o sobě vzájemně ani nevěděli. Každý se propadl do tmy za jejich zády jako zašlá vzpomínka. Zapomněli. Cosi však zůstalo. Něco, co si zlehka vybavili v okamžiku, kdy se dotkli kliky svého domu. Podívali se na ciferník náramkových hodinek, aby zjistili, že dnes překročí práh svého domova o několik minut dříve, než jindy. Ano. A to přeci jen díky tomu dobrodinci tam na trase, který mu poradil tu správnou cestu nevlídně se kroutící stezkou! Již nyní si byl stěží schopen vybavit jeho tvář, kterou prve nemohl rozpoznat, která však přesto působila jako tak důvěrně známá. Že však v onen okamžik ovlivnil ten náhodný kolemjdoucí běh jeho života, byť jen jeho drobnou část, to mu bylo zcela jasné. Je možné, že se mu to nestalo poprvé? Je skutečně možné, že se spolu již potkali? Že se znali? A že takové potkání nebylo bezvýznamné? Nevěděl. Jen slabě cosi tušil. Snad alespoň nezapomene, že se takové věci čas od času, někomu více, jinému méně prostě stávají. A až pak bude opět ztracena, uvědomit si, co vše nám přinesla, co zvelebila, čemu dala rozkvést a kterou z výhybek přehodila. Nutné je však být na takové významné návštěvy našich životů dobře připraven. Nenechat je lehkomyslně projít a zmizet.

A aniž by si to otevřeně uvědomovali, aspoň toto podstatné poznání v nich obou kdesi skryto zůstalo a čekalo, snad aby v pravý čas bylo opět na povrch jejich mysli vyvoláno. Ano, lépe by jistě bylo, pokud by si ho byli plně a navěky vědomi a tato důležitá životní zkušenost s nimi provždy vytrvala. Doufejme, až k příští návštěvě dojde, již jim ono poučení neunikne. Alespoň ne tak snadno, aby mu bylo dovoleno propadnout se v pohodlném zapomnění tak hluboko. Mysleme na ně, na návštěvníky našich životů. Nenechme je proklouznout. A držme jim palce. Mysleme na ně a třeba se objeví, aby již nikdy nebylo zapomenuto, jaký že to dar nám přinesli.