Kavárna na rohu

Bylo zataženo, a vzduch ztěžkl. Bouřka měla otevřené dveře a zametenou cestičku před nimi. Všichni to věděli, a tak bylo venku jen pár osamělých zoufalců, kteří už už spěchali pryč, s nadějí, že suší dorazí pod jakýkoli přístřešek.
Kavárna na rohu čtvrti byla sice polo prázdná, ovšem šum v ní by zmátl kohokoli, kdo by se snažil dopočítat počtu zákazníků. Seděl jsem u okna, přede mnou pomalu chladlo dvojité espresso, a stránka knihy v mých rukou nebyla obrácena dobrou půlhodinu. Zvonek cinkal, lidé přicházeli, špitali, smáli se, vedli vážné rozhovory, a ke mně doléhaly pouze útržky toho všeho. Dozvěděl jsem se o dětských historkách, rozvodech, svatbách, a všelijakých drbech lidí, které jsem neznal, a nikdy nepoznám.
Byl jsem tichý účastník, přehlédnutý pozorovatel, a po chvilce došlo mi, že nejsem jediný. Seděla sama v rohu místnosti. Byla malá, jaksi nevýrazná, a také jí sloužila kniha jako kulisa. Myslím, že jsem i letmo zahlédl název, ale již si ho nevybavím. Jediné co v mé paměti zůstalo, byla ona tichá myška, která, stejně jako já, upírala skelné oči na osamocenou stranu šedé, brožované knihy. Vybavil jsem si ji z minula a došlo mi, že jsem ji v onom podniku viděl již několikrát. Na stejném místě, ve stejné pozici, jediné co se měnilo, byl ubíhající čas, a přebal knihy.
Měl jsem pro takové lidi jako ona a já název – pozorovatelé. Lidé nás neviděli, neslyšeli, byli až moc zabráni do svých vlastních problémů a rozhovorů. Moji přátelé se často divili, jak mohu vědět věci, které si mezi sebou sdělovali. To si ovšem nevybavili situaci, za které si skutečnost sdělovali. Seděl jsem přímo za nimi, a oni své hlasivky jaksi nešetřili. Všímal jsem si detailů. Toho jak se lidé tvářili, jejich nálad, jejich návyků – vždy jsem byl všímavý. Možná proto jsem se rozhodl pro kariéru žurnalisty.
Hodiny ubíhaly a bouřka se venku již rozzuřila naplno. Déšť bičoval o okna kavárny, a já v klidu dopíjejíce své druhé espresso, jsem se pokoušel konečně dokončit stánku knihy. Neúspěšně. Šum lidí uvnitř kavárny stále rostl a rostl, a tak jsem dobrovolně i nedobrovolně dále naslouchal dětským historkám, rozvodům, svatbám, a pošetilým drbům. Když se mé oči znovu zatoulaly k osamocenému rohu, setkaly se s modrými tůňkami. Neslyšně mi porozuměla a lehce kývla hlavou. Dva pozorovatelé v jedné místnosti plné hluku se opět vrátili ke své rutině.
Když déšť nahradili švitořící ptáci, mihla se okolo mne. Propletla se mezi křesly, stolky a židlemi, a bez jediného dalšího pohledu se s cinknutím zvonku vytratila z mého dohledu.
A tak jsem dále naslouchal dětským historkám, rozvodům, svatbám, a pošetilým drbům, ale tentokrát již sám.