Vzpomínka

Vyhlédla jsem z okna: stromy se ohýbaly pod náporem větru, nebe se mračilo a sem tam mu ukápla i nějaká ta slza. Typické pošmourné počasí, žádný barevný podzim projasněný sluncem. Oblékla jsem se; oblečení jsem si již večer připravila na židli vedle postele. Pouzdrová sukně nebyla nejpohodlnější, ale jinou černou sukni jsem v šatníku neměla. Vzhledem k charakteru akce jsem zvolila úspornější líčení. Ještě snídaně a už byla jsem připravena vyrazit. Když jsem nastupovala do auta, zvládla jsem si roztrhnout silonky - neměla jsem na výběr, musela jsem se vrátit, abych si je vyměnila. Letmý pohled na hodinky mě uklidnil, rozloučení začínalo až za hodinu. Při druhém odchodu z bytu jsem si vzala deštník, na který jsem prve zapomněla. Jakmile jsem nastartovala, rozpršelo se a mně se vybavila vzpomínka na den, kdy jsem poprvé potkala Monču...

... Bylo úplně stejné pošmourné počasí jako dnes. Také jsem seděla v autě, ale na místě spolujezdce - v té době mi bylo sedmnáct, a tak řídila mamka. "Tak si to tam užij," řekla a dala mi pusu na čelo. Jelikož miluji malování, přihlásila jsem se na jeden kurz, kde jsem měla po čtyři soboty rozvíjet své nadání a něčemu se třeba i přiučit. Na první hodině jsme malovali zátiší, ze svého výtvoru jsem měla opravdu dobrý pocit. Ještě jsem na jednom místě chtěla trochu upravit stínování, když tu najednou... "Né!" vypískla dívka sedící vedle mě. A už jsem viděla rozsypané štětce a co hůř, tu špinavou vodu rozlévající se po mém obraze. Pocítila jsem hrozný vztek, ale když jsem se na tu dívku podívala, bylo mi jí spíše líto. Ihned se mi začala omlouvat; omlouvala se pořád, i když už vše bylo uklizeno. "Klídek, prosimtě," chlácholila jsem ji. "Klára," natáhla jsem ruku. "Monča," usmála se. V tu chvíli jsem už úplně zapomněla na zničený obraz. Zbytek hodiny jsme prokecaly - dlouho jsem si s nikým takhle dobře nepopovídala. Obě jsme věděly, že tohle přátelství vydrží navždy. Kdybych ale jen věděla...

Zaparkovala jsem. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Už tam všichni byli; byla to pouze malé sešlost - rodina a blízcí přátelé, mezi které jsem patřila i já. Uvědomila jsem si, že se mi třesou ruce. Ano, byla jsem nervózní. Ostatně jako vždy, když jsem měla mít proslov...

... "Sluší ti to." "Myslíš?" zeptala se. "Jsi nádherná nevěsta." Objala jsem ji. Stály jsme při sobě i po střední, i po vejšce, dokonce jsem Monče šla i za svědka. Na svatební hostině jsem měla mít proslov. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera, ruce se mi třásly zrovna jako teď.

Pomalu jsme odcházeli ze síně. Všude ty stejné trapné pohledy, pomrkávání. Zamyslela jsem se. Ač my tady jsme to nechápali, Monča to brala jako vysvobození. Před dvěma lety jí diagnostikovali rakovinu, všechno nabralo hrůzostrašně rychlý spád. A pak, na konci léta to přišlo. "Slib mi, že na mě nezapomeneš, " prosila mne. "Nikdy, ani na ten politý obraz." Obě jsme plakaly a smály se zároveň. Potom už nebylo nic. Jen vzpomínka, ta ale byla stále jasná. A bude navždy.

Když jsem vyšla z krematoria ven, prodíraly se skrze mraky sluneční paprsky a tam, vzadu za stromy byla duha. Při pohledu na ni mi v uších zněla píseň, kterou si Monča přála na rozloučení mít: Somewhere over the rainbow...