Uzavřené ticho v noci

Mávnutím šátku a všechno zmizelo. Jen prázdno mi zůstalo.
A tichý dům, bez kusu života, slepé, nepřítomné kroky a tisknutí uší, aby ta bolest tak nebodala. To ticho, to ticho je prázdno.
Žádná černočerná tma, jen bílo, mlha. A je cítit jen slaný vlhký vzduch.
A do toho ticha, jen malá úzká houpačka. Kolem dokola není nic, jen vzduch. A dole pak hluboká obláčková propast.
Spadnout do nich a nechat se hýčkat lehkým oparem...ale...vždyť jsou to jen lži. Padalo by se stále a obláčky by byly jen bílou barvou kolem ustrašeného srdce.
lanka z houpačky vedou někam nahoru a mizí v nedohlednu. Ani vánek, ani život.Jenom ticho.
"Ten nejnádhernější, ale nejkrutší trest je nechat člověka spát samotného."
A houpačka ani nevrzne. Vyšplhat snad po nekonečných lanech vzhůru za doprovodu ticha a slaného vzduchu, či jen sedět a dívat se před sebe, protože všude kolem je to stejné?
Těžká volba v lehký čas. A zbabělé srdce nemůže pustit svoje tělo dolů, protože se bojí.
A neslyší slova, nikdo jej nepovzbuzuje, samo ani snad netluče. A hluché je i tělo, co sedí na houpačce a tiše vyčkává, co bude dál.
Zde není únava, není spánek, není snění ani radost, či smích. Vztek a krutost zde neznají. Zde se pláče.
To nejnádhrenější, ale nejkrutší mučení je nechat člověka v slzách ve spánku být.
Ty slzy však neprší, ty slzy se dýchají. Tak tělo na houpačce nese smutek slzy, co se zde ve vzduch proměnily.
Jen tiše, jako jediná hudba ze všech, však pro tělo jako tlumené ticho, si bílé chomáče mlžných oparů vedou svou řečí další tiché pomluvy a pozorují nahé tělo, jak dýchá.
A pláčou jeho po snech toužící oči a kdysi veselá duše se jen pomalu scvrkává v nic.
Jen další šátek k mávnutí ke spánku.
Ti ničitelé, co musí v tichém prostředí jen sedět tak dostávají druhou šanci, jak vydat se na pochod proti jejich vlastním snům, myšlenkám, pocitům.
Kruté tohle králpvství neboť všechno zde berou bílé mraky a jen poslouchají tichý nářek veselých duší deroucích se na povrch těla.
To nejkrásnější, ale nejhorší vysvobození je druhá šance.
Kdy pod houpačkou spatří tělo pevnou zemi, vkročí na ni a jde dál.
Však stále má mrtvou duši s veselým úsměvem - a na obličeji mu tudíž chybí rty. Jen bledé oči bez lesku a nos, co dýchá čistý vzduch.
Jak dlouho zas potrvá, než se tělo stane tělem a ne jen skořápkou z cizích přání a slz?
Dokud se uvnitř nezrodí nová duše.