LENKA

 

 

 

LENKA

 

 

 

 

 

„Když já Boženu nenávidím! Za to, jaká je!“, vykřikla Lenka nasupeně, když jsem ji opatrně napomenul, aby nemluvila o své mámě tak ošklivě. Přímo okřiknout jsem ji nemohl, znal jsem velice dobře její zuřivě odmítavé reakce, když se mnou nebo s kýmkoliv jiným nesouhlasila, i když na mě si nikdy nedovolila být vysloveně sprostá a vulgární, což jí v případě jiných, včetně své matky či bratra, kamarádek nebo i milenců nečinilo nejmenší potíže. Navzdory tomu, že víc než dobře znala nejrůznější úskalí své bipolární poruchy, zároveň na ni s oblibou i hřešila, kdykoli se jí to právě hodilo. Byla připravena se na ni v případě potřeby vymluvit, jakmile se jí to zdálo prospěšné a účelné. Měla v sobě jakousi přirozenou mazanost, což v kombinaci s poměrně vysokou inteligencí tvořilo svým způsobem nebezpečnou směs pro její okolí, s nímž uměla dost rafinovaně manipulovat.

 

U Boženy to ale měla poměrně jednoduché, protože nebylo nic až tak těžkého využít jejího nikdy nepřiznaného pocitu viny za rozhárané rodinné prostředí – Lenku měla se svým prvním manželem už před maturitou, jejího bratra pak s druhým manželem, těžkým alkoholikem, a dalším závislým pijákem, navíc nevybíravě agresivním, byl i její třetí manžel, s nímž naštěstí sdílela domácnost už bez svých dospělých dětí, takže nemusely být přímými svědky hororových scén, kdy ji v deliriu třeba naháněl po bytě se sekyrou v ruce a kdy pak třeba jen v noční košili musela trávit noc ve sklepní kóji, kolikrát i v zimě. Mezitím vystřídala různé známosti i s jinými muži, na což si děti postupně jaksi zvykly, z nějakého důvodu ji ale takoví, kteří s ní zacházeli slušně a s respektem, neimponovali – potřebovala vedle sebe zkrátka cítit skutečného chlapa, jemuž se z rukou jen tak nevysmekne a dokáže ji i proti její vůli kdykoli zkrotit. Na svůj osud si Božena samozřejmě po takto divokých extempore následně nejbližšímu okolí ukřivděně stěžovala, někdy dokonce od svého posledního manžela odjela i na několik dnů hledat azyl u své matky, ale navzdory původním prohlášením se pokaždé zase poslušně vrátila ke svému tyranovi, kterého bezmezně milovala, a který sice pro ránu neměl nikdy daleko, ale bez ní byl přitom bezmocný a neschopný praktického života jako malé dítě. Nedokázal si totiž sám vyřídit ani ty nejjednodušší záležitosti na úřadech či si uvařit třeba i jen jednoduché jídlo a podobně – před Boženou to vše pro něj obstarávala jeho vdaná sestra. Ačkoli si i na tuto stránku svého třetího manželského soužití neustále stěžovala – věčně ukřivděná sebelítost patřila k Boženině neodmyslitelné povahové výbavě – ve skutečnosti jí dělalo dobře, že je na ní „nejlepší chlap jejího života“, jak ho ve chvílích odpuštění vždycky nazývala, protože nikdo před ním ji údajně tak opravdově a silně nemiloval, vlastně závislý a že o něj může s pocitem vlastního sebeobětování takto pečovat. Nejspíš to dávalo aspoň nějaký smysl jejímu zpackanému životu, aby si nemusela připadat na světě tak zbytečná.

 

Lenka toto všechno samozřejmě dobře věděla a o to méně důvodů tedy měla k tomu, aby si své matky Boženy pro něco opravdově vážila. Zřejmě by ve skutečnosti byla i ráda, kdyby se k jejímu obdivu k vlastní mámě nějaký dobrý důvod někdy našel, třeba se občas i něco takového dokonce objevilo, Božena totiž není v jádru zlá a pro své děti by se také ráda obětovala, jenže se místo toho ve všem vždycky neskutečně plácá – na změnu postoje dceři k matce však její občasné nemotorné snahy o zjevně křečovité projevy lásky zkrátka nemohly stačit. Přehlíživý postoj Lenky k mé sestře Boženě jsem navíc do značné míry sdílel i já, už dávno mě totiž opustil pocit, že mě jako bratra k ohledu k ní zavazují rodinná pouta, své jsem si s ní totiž užil i sám. Dřív jsem se jí snažil všelijak pomáhat, když to potřebovala, ze všeho nejvíc finančně, protože se často nesmyslně vrhala se svým posledním manželem do všelijakých dluhových pastí a zvykla si pak chodit v poslední instanci za mnou pro desetitisícové půjčky na věčnou oplátku. Postupně mě ale přestalo bavit podporovat jejím prostřednictvím bezpracné zisky nejrůznějších lichvářů a hamižných bank, vnucujících jí nezodpovědně všelijaké kreditní karty, které následně nedokázala splácet, takže jsem se jednoho krásného dne tomu po předchozím několikerém varování rozhodl učinit definitivní přítrž. Věnoval jsem jí ještě jednou poměrně velký obnos s tím, ať ho už tentokrát nepovažuje za půjčku, ale rovnou za dar, ovšem jednou provždy už dar poslední. Tím jsem však na ní v jejích očích spáchal neodpustitelný těžký hřích a od té doby mě začala ve svém okolí, a jak jsem později zjistil, což mě ranilo ze všeho nejvíc, i před svými dětmi cíleně pomlouvat. Že na mě nasazovala i před naší mámou, to mi vadilo o něco méně, protože jsem se aspoň postupně dozvídal, jaké lži a zkreslené polopravdy na mě při tom obvykle vytahuje, takže jsem si o ní a její bezskrupulóznosti aspoň mohl vytvářet poměrně věrný a nefalšovaný obrázek. Zkrátka jsem se pro ni, její děti i posledního manžela zničehonic stal bohatým strejdou skrblíkem, který už od jejího dětství může skoro za všechno špatné, co ji kdy v životě potkalo – už jen třeba tím, že byl rodiči na její úkor vždy protěžovaný, což se na jejím dalším osudu nemohlo neprojevit. Je snad zbytečné k tomu dodávat, že pravý opak byl pravdou, že byla jako má mladší sestra v dětství rozmazlovaná zejména mým otcem a že jsem si už tenkrát kvůli jejím účelovým lžím (vlastně se od té doby v tomto směru nijak nezměnila) od něj poměrně dost vytrpěl především já. Na to všechno bych už byl dávno zapomněl, ovšem její  nepokryté pomluvy, motivované nejspíš i obyčejnou závistí, mě nakonec od ní natolik odcizily, že mi už vlastně začala být skoro lhostejná.

 

Přesto jsem nepovažoval za správné Lenku v jejím postoji ke své matce nějak utvrzovat či podporovat. Vzhledem k její přirozené chytrosti jsem ale musel volit slova hodně uvážlivě, aby neprohlédla to, že její silné frustraci z vlastní matky víc než dobře rozumím. Snažil jsem se jí proto vysvětlit, že samozřejmě vím o tom, že Božena má své chyby, ale zároveň taky vím, že pro své děti chtěla vždy jen to nejlepší, což si opravdu i myslím, takže jsem to mohl tvrdit vcelku přesvědčivě. Jen jí to zkrátka ne vždy úplně vyšlo. Chyby ale přece děláme všichni, včetně Lenky samotné, mě rovněž nevyjímaje, tak není správné ty, kteří nás mají rádi, za ně rovnou zavrhovat. A v duchu jsem si přitom pro sebe říkal, že na světě je víc hloupých než moudrých lidí, takže stejná statistika samozřejmě musí platit i pro rodiče – přesto jen kvůli tomu nelze nad nimi lámat hůl.

 

„Když já ji ale mám i ráda“, připustila, „ale strašně mě vytáčí, jak se pořád na něco a na někoho vymlouvá, místo aby se nad sebou alespoň trošku zamyslela a snažila se něco změnit. Zkrátka že je tak blbá!“, dodala s už poněkud hořce nuceným smíchem. „Mele pořád dokola jenom samé nesmysly a ani na toho svého debilního ožralu se nedokáže vykašlat. Já bych s takovým kreténem nebyla ani minutu! A stejně za všechny moje problémy může hlavně ona!“, prohlásila rezolutně a v očích se jí opět zle zablýskalo.

 

„No, no, Lenko, tak to bys ale byla úplně stejná, jak jí teď vyčítáš. Copak ona může za to, že jsi nemocná?“

 

„Já nejsem nemocná!“, skočila mi důrazně s hněvem do řeči. „To už, Tondo, nikdy přede mnou ani před nikým jiným neříkej, to ti zakazuju!! Já jsem úplně zdravá a normální, nejsem žádný blázen! Mám jen bipolární poruchu, to je všechno! A umím si s tím poradit!“

 

„No dobře“, řekl jsem smířlivě, abych ji uchlácholil, „víš přece, že jsem to nijak špatně nemyslel. Ale jak za tvou bipolární poruchu zrovna ona může? Co je to za nesmysly?“

 

„To nejsou nesmysly, abys věděl, to mi řekla Zuzana, ke které teď chodím na psychoterapii“, podívala se na mě s výrazem jisté převahy.

 

„A jak na to prosím tě přišla?“, snažil jsem se vytáhnout z ní víc.

 

„Jednoduše – probírali jsme mou minulost, a když jsem jí vyprávěla, jak mě Božena hned po narození odložila na tři měsíce do kojeňáku, bylo jí to okamžitě jasné.“

 

„Tak podívej, Lenko, já netvrdím, že ten kojeňák nemohl ty předpoklady nějak ovlivnit, ale uvědom si, že stejné problémy má i Ríša, tvůj otec, takže jde nejspíš o dědičnou záležitost. A Ríša se s tím naučil docela slušně zacházet – vždyť ti i přede mnou říkal, když jsem tě k němu vezl naposledy na návštěvu, že se tomu nesmíš tolik poddávat, že on to v životě taky neměl lehké a musel to prostě zvládnout. Že to jde, když se chce, ale musí se pro to něco dělat. A Božena navíc neměla jinou možnost, když ses jí narodila ještě před maturitou a potřebovala dodělat školu. A dobře vím, že tě měla i tenkrát ráda, že za tebou do kojeňáku jezdila a vždycky se na tebe moc těšila.“

 

„Možná jezdila, ale sama mi říkala, že mě kolikrát mohla vidět jenom přes sklo. Ty tomu, Tondo, nerozumíš – miminko se potřebuje dotýkat matky, cítit její oporu, bezpečí. A nic z toho mi ona tenkrát, když jsem to potřebovala nejvíc, nedala. A Zuzana je přesvědčená, že tam to všechno začalo – že za to může nejvíc právě Božena, a že ani dnes nemá na mě dobrý vliv. Že bych se s ní neměla raději moc setkávat, protože mě to vždycky rozruší a vyvede z rovnováhy, jak se mi nemožně a hloupě snaží vlichotit. To mi, Tondo, zkrátka nevymluvíš - já moc dobře vím, jak to je. A zbytečně to na mě nezkoušej – já nepotřebuju, abys mě utěšoval, já potřebuju znát pravdu! A Zuzana mi ji otevřeně řekla!“

 

To je ale kráva(!), pomyslil jsem si v duchu. Jak může psychoterapeutka popouzet pacientku proti své vlastní matce?! Nejsem sice psychiatr, ale to dá přece rozum, že tím jí pomoct nemůže, jen ještě zvyšuje už tak velké napětí mezi těmi dvěma. Teď ale nemá smysl jí to dál vymlouvat, to by se Lenka zatvrdila ještě víc. „Víš, Lenko“, řekl jsem místo toho, „ten kojeňák tomu asi fakt nepomohl, to uznávám, ale je těžké z toho Boženu obviňovat – zkus ji spíš pochopit, vžít se do její situace. Představ si třeba, co bys na jejím místě asi tak dělala ty. A možná jí pak víc porozumíš, ani ona to neměla snadné, věř mi. Navíc hnípáním se v minulosti stejně nic nezměníš. Lepší je se tím zbytečně netrápit, a soustředit se raději na to, jak si s tou bipolární poruchou poradit teď. A to ty přece umíš – vem si, v jaké zoufalé situaci jsi byla třeba kdysi ve Vídni, když jsem tě tam vyzvedával na psychiatrii. A jaké bylo tenkrát štěstí, že jsi při svém tehdejším stavu dala souhlas k tomu, abych tě jako pouze tvůj strýc mohl odvézt domů – jinak by si tě tam nechali a bůhví, co by pak bylo dál. A vidíš, co všechno jsi už od té doby dokázala, jak jsi na sobě úžasně zapracovala, dokonce máš čerstvého bakaláře ze zemědělky – všem jsi tak vytřela zrak a ukázala, že na to máš! To přece není málo, můžeš být na sebe právem pyšná! Místo pěstování nesmyslné nenávisti k Boženě by ses měla raději soustředit na svůj současný život, to je rozhodně užitečnější a pro tebe i lepší.“

 

Vybavilo se mi, jak jsem ji tenkrát potkal na chodbě ve vídeňské nemocnici a jak jsem ji málem nepoznal, byla skoro jen svůj průhledný stín. A jak těžké tenkrát bylo ji odtamtud vyreklamovat, když jsem o tom musel přesvědčit malé koncilium v čele s primářkou, jejíž výraz v očích se od těch ploužících se pacientů na chodbách moc nelišil. Naštěstí nakonec nechala definitivní rozhodnutí na Lence a ta zjevně pod prášky a duchem poněkud mimo po jistém napínavém váhání souhlasila, že se mnou odjede – měla ke mně vždy z celé rodiny z nějakého důvodu největší důvěru a to asi sehrálo svou roli i tenkrát. Jen jsem musel primářce odpřisáhnout, že ji rodina ihned po návratu domů umístí opět do psychiatrického ústavu, protože její momentální stav to bezpodmínečně vyžaduje. Po příjezdu na Moravu to ale Božena samozřejmě rezolutně odmítla s tím, že se o ni dokáže postarat i za pomoci rodičů sama. Pochopitelně to nezvládla a po pár dnech, kdy se neustále stupňovaly agresivní výpady Lenky nejen vůči ní, ale i vůči babičce a hlavně dědovi, skončila Lenka nakonec v Opavě, kde si ji nechali několik týdnů, než ji dali jakž takž dohromady. To Lenka samozřejmě rovněž Boženě nikdy nezapomněla – kdysi ji strčila do kojeňáku a teď ještě do blázince, čím dál líp! Až později jsem se od svého srbského expřitele a stále bezva kamaráda, který studoval na FAMU a jako svérázný excentrik Lence imponoval, takže se rychle skamarádili, dozvěděl, že do Vídně tenkrát Lenku zatáhl nějaký momentální milenec, který sám šňupal perník a naučil to i ji. A když se pak zřejmě i z tohoto důvodu u Lenky poprvé rozjela maniodepresivní psychóza, jak se tenkrát ještě říkalo této diagnóze, tak se na ni vykašlal a nechal ji odvézt na psychiatrii. Lenka mi to poté dokonce i potvrdila, že tenkrát jela chvíli na perníku, ale později zřejmě usoudila, že se to do její legendy o vzniku nemoci nehodí a úplně to z ní vytěsnila. Zatloukala to pak i dokonce mně do očí, kdykoliv jsem se jí to snažil připomenout. Nakonec jsem se na to raději vykašlal i já sám, k čemu by to bylo koneckonců dobré – lepší je ji naopak chválit za to, co od té doby se sebou dokázala udělat, kam až se z té původní bryndy už docela slušně vyhrabala.

 

„Ideální by bylo“, navázal jsem, „kdyby sis už konečně našla trvalého partnera – vždyť v pětatřiceti už na to máš i nejvyšší čas.“ A myslel jsem to úplně vážně – kdyby se konečně usadila a založila rodinu, třeba by ji to přivedlo i na úplně jiné myšlenky a věnovala by se mnohem užitečnějším starostem. Doufal jsem, že dítě a běžné každodenní povinnosti by ji mohly odvést od těch věčných a nesmyslných pochybností o sobě i o druhých. Lenka byla stále docela pohledná a žensky patřičně vyvinutá blondýna, o nápadníky neměla nikdy nouzi. Jenže si z nich stále nemohla vybrat toho pravého, nikdo jí nikdy nebyl dost dobrý. Někdy mívala i dvě až tři známosti současně, ovšem žádnou natolik vážnou, aby to přerostlo v opravdový partnerský vztah. Vzhledem k tomu, jak důvěrný respekt ke mně chovala, jsem se při jejích občasných návštěvách o jejích známostech dozvídal i dost podrobností – jaké mají přednosti, ale hlavně nedostatky. „Co třeba Libor? Ten o tebe usiluje už dost dlouho a podle fotek se mi i zdá, že je docela sympaťák.“

 

„Jo, Libor by mě chtěl, stačilo by jen kývnout, ale když má ošklivě odstáté uši, s ním bych prostě žít nemohla!“ A nemyslela to jako vtip – skutečně i takto směšné maličkosti byly pro ni dostatečně silným argumentem, proč toho či onoho ne.

 

„S takovou se Lenko ale nevdáš nikdy – nikdo na světě není dokonalý, koneckonců ani ty ne.“, zasmál jsem se. „V partnerství se prostě chyby a nedostatky druhých musí tolerovat, časem si na ně zvykneš, když se máte rádi, ani ti to pak už nepřijde.“

 

„Ale Tondo – co mi to tady povídáš! Tys měl kolem sebe vždycky samé hezké kluky a po mně bys chtěl, abych to dala dohromady s nějakým ošklivcem? Já nejsem o nic horší než ty, abych musela dělat takové ústupky! Tak mi přenechej Štěpána, ten se mi třeba taky líbí!“, zavtipkovala. Musel jsem se hlasitě zasmát, je to liška podšitá a všemi mastmi mazaná! Se Štěpánem jsme ji už totiž párkrát tahali ze složitých situací, kdy cítila, že potřebuje lékařskou pomoc. Jednou si nás zavolala, tenkrát to bylo už hodně akutní, a nebyl to hezký pohled, když se skoro přestávala ovládat. V Bohnicích jsme ale pak byli svědky její neuvěřitelné proměny, kdy se sice chtěla nechat hospitalizovat, ale v žádném případě ne na „jednadvacítce“, které se bála ještě víc než čert kříže. Při několikahodinovém čekání na vyšetření a následný příjem propadala v suterénu doslova zuřivému amoku, při kterém kopala do zdí a vykřikovala hlasitě sprosté nadávky, až z ní šel docela strach. Když ale na ni přišla řada, dokázala se před přítomnou lékařkou tak zmobilizovat a tak přesvědčivě zastřít svůj skutečný stav, že se opravdu dostala na lehčí oddělení. Tenkrát z ní byl docela vyděšený i Štěpán, který s ní jinak dokázal jako její vrstevník bez problému komunikovat i vtipkovat. Od něj to brala jako od málokoho, takže si ho docela oblíbila, a možná na mě kvůli němu i trochu žárlila, těžko říct. Věděl jsem, že jsem pro Lenku odjakživa jakýsi vzor, kterému by se chtěla vyrovnat. Možná to není úplně správné přirovnání, ale měl jsem z ní pocit, že by si ve mně asi chtěla tak trochu vynahradit chybějícího otce. Jenže tomu jsem se pochopitelně bránil – osud ze mě přece nechtěl mít gaye proto, abych pak dělal náhradního otce těm, jejichž rodiče svou roli nezvládli. Tolik jsem si ji k tělu nikdy rozhodně pouštět nechtěl, což nepochybně dobře cítila, přesto mi to ale nikdy nevyčetla a spokojila se alespoň s tím, že si mohla se mnou o svých problémech občas popovídat. A snad jsem měl kolikrát i poněkud neskromný pocit, že jí ty občasné návštěvy u mě přináší víc rovnováhy než někdy její psychoterapeuti, s nimiž ráda flirtovala nebo se do nich beznadějně zamilovávala a pak se je snažila i svést či jim následně posílala výhružné dopisy, že si něco udělá, když její lásku nebudou opětovat. Naposled tedy skončila u Zuzany, s čímž se tak úplně zatím nesmířila, když svého předchozího psychoterapeuta stále ještě nešťastně milovala, ačkoliv věděla, že je spokojeně ženatý.

 

Zničehonic Lenka ale pronesla, že už si dobře promyslela, jak jednoho dne spáchá sebevraždu – řekla to bez nějaké zjevné příčiny či souvislosti, prostě jen tak to utrousila mezi řečí. Nejlepší je prý skočit z vysoké věže a jednu takovou už má dokonce vyhlédnutou. A když viděla, že se začínám nadechovat, abych jí tak pitomý nápad rozmluvil, chlácholivě se zasmála, aby mě uklidnila. „Ale neboj, Tondo, já to stejně nikdy neudělám. Hlavně kvůli Boženě – já vím, že mě má ve skutečnosti ráda a že by jí to ještě víc zkazilo život, než jaký ho má už teď. To jí prostě nemůžu udělat, i kdybych nakrásně chtěla.“ A znělo to přesvědčivě. Navíc sebevraždou Lenka vyhrožovala už mnohokrát předtím, takže jsem si už zvykl na to, že tím chce zřejmě k sobě jen přitahovat víc pozornosti a do jisté míry možná i různými lidmi kolem sebe za nějakým momentálním účelem manipulovat, něco si na nich vynutit.

 

„No, aspoň že to Lenko víš!“, pochválil jsem ji za tento poněkud nečekaný dovětek. „Ať je Božena, jaká je, má tě opravdu moc ráda, a to by si od tebe určitě nezasloužila.“ Věděl jsem samozřejmě, že lidé s bipolární poruchou často končí právě sebevraždou a že se tato možnost nedá u nikoho nikdy předem vyloučit. Lenčina přesvědčivá argumentace mě ale i tentokrát uklidnila – nakonec to ani s tou její nenávistí k Boženě snad nebude tak zlé.

 

Asi za tři měsíce po tomto našem rozhovoru zemřela moje máma, Lenčina babička, a s Boženou, Lenkou i synovcem Jirkou jsme se domluvili, že urnu s popelem uložíme v jejím rodišti a společně se tam s ní i neformálně rozloučíme při večerním posezení u ohně na zahradě, abychom zavzpomínali na všechno hezké, co jsme s ní prožili. Před cestou jsme se měli sejít v mém pražském bytě a společně pak vyrazit  na Moravu. Lenka se prý na tuto rodinnou pospolitost moc těšila, skoro se nemohla ani dočkat, jak mi sdělovala Božena, když jsme na ni společně s ní a Jirkou u mě čekali. Když se ale ani do hodiny po smluveném čase Lenka neobjevila a nebrala po celou dobu ani telefon, přepadla Boženu svíravá předtucha, že se něco muselo stát a že se za ní musí vydat do jejího podnájmu na Jižní Město, aby zjistila, co se děje. Jelikož jsme ale cestou měli vyzvedávat v Hanušovicích u vlaku Štěpána, který byl ten den služebně na Moravě, domluvili jsme se, že už nemůžu déle čekat a ostatní tedy následně přijedou na místo po vlastní ose. Boženu jsem přitom stále uklidňoval, že se všechno určitě nějak vysvětlí a zdůrazňoval jsem jí, o čem mě Lenka nedávno ubezpečovala, takže se podle mne není opravdu čeho obávat.

 

Ve chvíli, kdy jsem asi za dvě a půl hodiny vyzvedával Štěpána v Hanušovicích u rychlíku z Brna, zapípala mi v mobilu stručná smska: Nepřijedeme. Lenka spáchala sebevraždu.

 

 

 

 

 

 

 

Slezsko, 21.4.2019