U vody

"Á... netušil jsem, že už jsi vzhůru," přivítal jsem starou známou.
Ani se neusmála. "To já pořád."
"No ovšem, to byla jen společenská fráze."
"Já vím. Zvykla jsem si už. A co ty?" posadila se na kámen na břehu.
Plivl jsem přes okraj loďky do vody, která na projev mé neslušnosti obratem zapomněla. "Ále. Je to čím dál horší."
Pokývala hlavou. "To mi povídej."
Oba jsme pak mlčeli. O čem také mluvit, když vše nutné a potřebné již bylo už dávno vyřčeno?
Pak udělala zvláštní věc, kterou jsem už dlouho neviděl.
Vytáhla brousek.
"No páni." Šedý kámen s typicky drásavým zvukem přejel po kovu.
"Jojo," řekla jen. "Tentokrát to bude namáhavější."
"A hrome," reagoval jsem. Budu se muset podívat, kam jsem dal Alpu, na masírování svalů.
Pak jsme oba zase mlčeli. Když se zvedla, řekla: "Už půjdu. Měj se, Chárone!"
"Ty taky, Smrtko," odpověděl jsem.
Takže takhle to bylo. Už mi to za ty věky trochu splývá, ale myslím že lidi zrovna psali rok 1914.