Pan Rímoraj

                                                        Pan Rímoraj 
                                                            část první 
                                                    ~ Ještě jeden případ ~

Panu Rímoraji lezlo toto sychravé počasí krkem již třetím dnem. Sám se plahočil podhorskou krajinou plnou průzračných potůčků, rozmanitých mladých jehličnanů, zatáčivých kamenitých cest, a především kravského i ovčího trusu. Zima by se už vrátit neměla, avšak i přesto stále potkával ostrůvky dosud neroztátého sněhu, a to téměř na každém kroku svého trmácení. Jak se zdálo, chladno se drželo v těchto končinách zuby nehty.
Vítr pohvizdoval škvírami mezi kupami navalených balvanů a pan Rímoraj nespokojeně mrmlal, neboť v něm ten zvuk vzbuzoval ještě větší pocit chladu, než ve skutečnosti pociťoval.
„Krucinál, že já se vždycky nechám ukecat a vyrazím tak daleko,“ zabrblal si pro sebe, „ztrácím potom drahocenný čas, který jsem mohl věnovat práci na skokmašině.“
Pan Rímoraj rozčíleně kopnul do na první pohled malého kamínku, který se však ve skutečnosti ukázal býti, jak se velice rychle mohl ujistit, jen čouhajícím vrcholkem velkého balvanu skrytého pod zemí a při střetu s jeho nohou se nehnul ani o milimetr, což pan Rímoraj okamžitě pocítil a hlasitě vyjekl.
„Do řitě už!“ zakřičel hned nato tak hlasitě, až se k němu po chvíli jeho klející slova vrátila v podobě ozvěny.
Kulhavým krokem potom pan Rímoraj pokračoval v putování horským krajem nejméně další dvě hodiny, než se náhle zastavil:
„No konečně,“ pomyslel si, „Liščí průsmyk, jsem takřka doma.“
Otevřela se před ním škvíra mezi dvěma vysokými horami, jež se obě krásně zelenaly hustým porostem jehličnatých stromů a keřů. Svůj název získal průsmyk díky svému vzezření, které bylo nejlépe pozorovatelné právě z místa, na kterém se právě nacházel pan Rímoraj. Zakroucená hnědá cesta dole pod horami připomínající liščí ocas pokračovala průsmykem poněkud strmě nahoru a postupně se rozšiřovala, čímž vytvářela dojem navazujícího hřbetu. V místě, kde stezka zatáčela za jednu z hor, opticky navazovala na bílá skaliska tohoto vrchu, která tak v tomto připodobnění představovala bílou náprsenku lišky. Celkově potom tento výjev působil na pozorovatele sledujícího zmiňovaný průsmyk z dostatečné vzdálenosti jako obří liška, která schovává svoji hlavu za jednou z hor.
Pan Rímoraj zamířil přímo k této skulině mezi skalisky. Zdejší stezky znal tak dobře, že by tudy mohl jít se zavázanýma očima a dorazil by spolehlivě ke svému příbytku. Postupně sestoupal k úpatí jedné z hor tvořící Liščí průsmyk a následně po pěšině podél potoka dokráčel až na rozcestí. Cesta vedoucí doleva směřovala do průsmyku, zatímco po doprava se stáčející pěšince dorazil po pár krocích ke své boudě. S nepříjemným zavrzáním otevřel malou dřevěnou branku, vkročil do drobné zahrádky před roubeným domkem a za doprovodu stejného nelibého zvuku za sebou vrátka zase zavřel. Zrovna když vytahoval z kapsy těžký železný klíč, aby si mohl odemknout dveře od svého skromného stavení, zahlédl v koutku oka neobvyklou tmavou šmouhu na lavičce pod oknem. Když svůj zrak zcela obrátil k lavici, v mžiku rozpoznal, že ona šmouha je ve skutečnosti jakýsi cizí povalující se muž. Pan Rímoraj vystrašeně vykřikl. Jeho zavřeštění probudilo spícího pána, který se při pohledu na pana Rímoraje také vyděsil, zaječel a skutálel se z lavičky na zem, kde se udeřil hlavou o kámen.
„Co tady sakra děláte?“ zvolal rozzlobeně pan Rímoraj, „Kdo jste?“
„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás polekat,“ ospravedlňoval se muž a mnul si při tom místo na temeni, kde mu pomalu narůstala boule, „čekám tu na Vás, potřebuji Vaši pomoc,“ dodal.
„Podívejte se, já jsem teď dorazil po šestidenní výpravě, musím si odpočinout... přijďte zítra,“ odbyl pan Rímoraj cizince a odemknul vchodové dveře.
„Ne, ne, prosím, počkejte,“ apeloval neznámý ušmudlaný muž na pana Rímoraje, „moje manželka Vás potřebuje co nejdříve, prosím!“
„Co se jí, prosím Vás, děje tak neodkladného, že to nevydrží do zítřka?“ tázal se podrážděně pan Rímoraj, zatímco jednou nohou již měl vkročeno do svého příbytku.
„Její pravé ňadro, pane mistře, nezadržitelně se nafukuje. Než jsem vyrazil sem, svěřila se mi, že je přesvědčena o tom, že do večera praskne. Už jej má velké jako basketbalový balón“ vysvětloval cizí vousy zarostlý muž.
„Nafukuje?“ pozastavil se nad zmíněným symptomem pan Rímoraj, „to je vskutku zajímavé,“ vešel dovnitř a dodal, „počkejte tu,“ načež za sebou zabouchl dveře.
Ani ne za minutu vyšel ven oholen, učesán a oděn v čistém vyžehleném oblečení s kufříkem v ruce.
„Můžeme vyrazit, veďte mě,“ ohlásil, „doufám, že to není daleko, chci dnes ještě odvést nějakou práci na konstrukci své skokmašiny.“
„Nemusíte se strachovat, náš dům je asi deset minut cesty odtud, mistře,“ uklidňoval jej muž s plnovousem.
„To jsem rád, už mám toho všeho cestování až po krk,“ svěřoval se pan Rímoraj, „mimochodem nemusíte mě oslovovat ‚mistře‘, stačí ‚Rímoraji‘ nebo ‚pane Rímoraji‘ vyberte si, je mi to vcelku fuk, vyhovují mi obě varianty,“ poznamenal.
Muž kývl hlavou a mrknul na něj jedním okem na znamení toho, že jeho přání akceptuje.
Kráčeli podél potůčku, ve kterém proudila průzračná ledová horská voda. Touto zurčící bystřinou je ve směru jejich chůze doprovázelo hejno tvorů připomínající malinké delfíny, kteří vyskakovali synchronizovaně nad hladinu a jemnými pištivými hlásky prozpěvovali úchvatné melodie.
„Ach, jsem rád, že jsem zase zpátky doma, na místní přírodu nedám dopustit,“ rozplýval se pan Rímoraj nad zdejšími krásami, „jak mám vlastně říkat Vám, pane?“ otázal se.
„Své jméno nemám rád, takže mě lidé většinou oslovují podle toho, jak na ně zrovna působím,“ objasňoval muž.
„Hmm, zvláštní systém“ pan Rímoraj se poškrabal na holé bradě, „mohu se jen pro zajímavost zeptat na Vaše skutečné jméno? Nebojte, nebudu Vás tak oslovovat.“
„Pokud Vás to neurazí, raději bych si jej nechal pro sebe, pane Rímoraji,“ žádal o pochopení zarostlý muž.
„Ale no tak, každý máme nějaké hloupé jméno,“ naléhal pan Rímoraj, „slibuji, že ho nebudu šířit dál.“
„No... když jinak nedáte,“ muž zkřivil obličej, sklonil hlavu a povzdechl si, „Kozoprd,“ řekl potichu a pokrčil rameny.
Pan Rímoraj se snažil tisknutím rtů k sobě potlačit nával smíchu, což se mu víceméně zdárně povedlo.
„Nyní už Vám rozumím, takovým jménem by se asi nechtěl chlubit nikdo,“ pověděl po chvíli, přičemž nutkání k smíchu se mu již podařilo zcela udusit.
„Abych Vám to objasnil, pane Rímoraji,“ začal muž vyprávět o původu svého netradičního jména, „moji rodiče se dlouho nemohli rozhodnout, jak mě pojmenovat a vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl na svět přijít předčasně, neměli pro mě vymyšlené jméno ani ve chvíli, kdy už moje matka začala rodit. Chtěl jsem z ní tak rychle ven, že se v mžiku skácela k zemi ve stodole, z které právě vymetala dobytčí lejna. Nebyl čas ji kamkoliv přemisťovat a za účasti mého otce, který do stodoly rychle přispěchal potom, co k němu dolehl křik mé rodící matky, jsem přišel na svět tam. Mezi hromadami trusu. Můj otec tvrdí, že celá stodola po smíchání plodové vody s výkaly dobytka zapáchala jako kozí prdy a když se s matkou radovali z mého úspěšného ač předčasného stvoření, z legrace pověděl: ‚Ty jsi nám dal, ty kozoprde‘, oba se zasmáli a protože pro mě ještě neměli vymyšlené žádné jméno, oslovovali mě tímto novotvarem tak dlouho, až jim přišlo zbytečné vymýšlet něco jiného, když už si na Kozoprda tak dobře zvykli. A tak mi toto jméno zůstalo navždy.“
„No alespoň to má logické vysvětlení,“ reagoval na originální příběh pan Rímoraj, „rodiče jednoduše někdy nemají soudu, však se podívejte na moje jméno,“ podotknul.
„Co je špatně s Vaším jménem? Dle mého mínění je osobité a zajímavé,“ nerozuměl Kozoprd.
„Ale kdeže, je to jedno z nejobyčejnějších jmen, jen je trapně upraveno,“ kroutil hlavou pan Rímoraj.
„Já jsem tedy nikdy podobné jméno neslyšel,“ tloukl se do prsou vousáč.
„Tak si jej vyslovte pozpátku,“ naváděl pan Rímoraj.
Muž se na chvíli zamyslel a kroutil před sebou prstem ve vzduchu při tom, jak se snažil imaginárně přečíst jméno pozpátku.
„Ach ták, už Vás chápu,“ přikývnul po chvíli, „měli k tomu Vaši rodiče také nějaké racionální důvody?“
„Těžko říct, zda šlo o důvod racionální,“ začal pan Rímoraj, „problém byl v tom, že moji rodiče byli příliš konzervativní a tak odmítali vybírat mezi netradičními jmény. Když je však místní filozof upozornil na to, že pokud mi dají obyčejné jméno, může se s velkou pravděpodobností stát, že zmizím v davu a nestanu se nikým významným, přikročili k radikálnímu kroku a jméno, které pro mě měli vybrané nechali zapsat do rodného listu pozpátku, aby se ujistili, že se stanu unikátním člověkem.“
„Já bych, pane Rímoraji, řekl, že toto se z jejich pohledu dá považovat za rozumný argument. Problém byl jen v tom, že lidé se tehdy nechali přesvědčit kdejakým filozofem k čemukoliv, ale podle mě to Vašim rodičům nemůžete mít za zlé,“ sděloval Kozoprd svůj názor.
„Já netvrdím, že jim to mám za zlé, budiž jim oběma země lehká, jen jsem Vám chtěl dokázat, že tu nejste jediným člověkem s hloupým jménem,“ vysvětloval pan Rímoraj, „každopádně...“ pokračoval v rozmluvě, „musím se rozhodnout, jak Vám budu říkat,“ zastavil a podrbal se na nose, „protože Vás zatím neznám příliš dobře, napadají mě pojmenování jen na základě vnějších podobností...“ pan Rímoraj zadumaně hloubal a po chvíli se rozhodl, „pokud by Vás to neuráželo, rád bych Vás oslovoval ‚pane Fousku‘, neboť Vaše vousy tvoří skutečnou dominantu na Vašem obličeji.“
„To mě určitě neuráží, pane Rímoraji, naopak“ přijmul muž s chutí svoji přezdívku, „jste dokonce již druhý člověk, který se rozhodl mě takto nazývat. Asi tři a půl roku mne tak oslovoval můj soused... do chvíle než mě poznal blíže. Od té doby jsem pro něj ‚pan Strastiplněk‘, nepochybně zvučnější a čestnější jméno než Kozoprd,“ chvástal se muž.
„To nepochybně,“ přitakal pan Rímoraj a ukončil tak rozpravu o jejich jménech.
Oba nyní stoupali bok po boku po prašné cestičce vzhůru, zatímco ve zvedajícím se větru kolem nich tančily jehličnaté stromy. Pan Rímoraj s panem Fouskem museli postupovat nadmíru obezřetně, neboť tu a tam některý z vysokých jehličnanů v zápalu tance nedopatřením vykročil přímo na pěšinu, po které právě kráčeli a chvilka nepozornosti by se jim tak mohla stát osudnou.
„Tam za tu mýtinu míříme, hned za obzorem stojí náš domek,“ ukazoval prstem pan Fousek.
„No hurá,“ prohodil pan Rímoraj, přičemž ztěžka oddychoval, „to jsem tedy na tu Vaši paní zvědavý.“
Vystoupali na hřeben, který v jejich výhledu ještě před okamžikem tvořil horizont a pod ním na jeho opačné straně se ve stráni skutečně zjevilo skromné stavení.
Jak se pomalu blížili k domovu pana Fouska, jejich čichové buňky z ničeho nic podráždila vůně čerstvě upečeného chleba. Oba se zhluboka nadechli, slastně vydechli a v ústech se jim ihned začalo tvořit více slin. Po chvíli k nim doputovala další vábná aromata smažených vajec s rozmarýnem, čerstvě nasekané pažitky a rozpuštěného másla, která postupně splynula v jednu tak přitažlivou směs pachů, že panu Fouskovi viditelně ukápnula slina z pusy do trávy. Pan Rímoraj se však zachmuřil, neboť mezi těmito vůněmi zaznamenal i zápach, který panu Fouskovi unikl, byl to puch obav a nejistoty.
Mlčky doputovali až ke vstupním dveřím obydlí pana Fouska, které bylo součástí malinké osady sestávající se ze tří drobných domečků. Na malé rohožce přímo před těmito dveřmi ležel mohutný chlupatý kocour a vyhříval se na odpoledním slunci. Když zpozoroval, že se k němu někdo přiblížil, zvedl své ospalé oči a zkoumavě si dva příchozí prohlížel.
„Pozor, chceme jít dovnitř,“ okřikl kocoura pan Fousek a ten na něj vyčítavě pohlédl.
„No nedělej na mě oči a vystřel odsud,“ nenechal se pan Fousek zlomit roztomilýma očkama huňatého kocoura, který se vzápětí uraženě zvedl, vzal rohožku pod paži, důležitě odkráčel asi metr na stranu, kde rohožku zase rozložil na zem a opět se na ni pohodlně rozvalil.
„Omlouvám se za něj,“ řekl pan Fousek, „myslí si, že si může dovolovat kdovíco, přitom by měl být rád, že ho tady vůbec strpím... spratka jednoho,“ dodal, zatímco vkročili do předsíně.
„To je v pořádku,“ usmál se pan Rímoraj a zul si boty.
Všechny vůně pokrmů byly nyní cítit daleko intenzivněji než před okamžikem venku a oba muži slintali.
„Přál jsem si, aby se to vše linulo odsud a ne od sousedů...“ pověděl pan Fousek, když vkročil do kuchyně, kde jeho žena skákala kolem plotny. Paní se otočila a vyjekla:
„No konečně,“ zvedla ruce nad hlavu a oslavně poskočila, „už se to skoro nedá vydržet, mám strach, že mi to praskne a už mě to začíná i převažovat celou dopředu“ dodala načež se shrbila a smutně se zakabonila. Její pravé ňadro skutečně velikostně odpovídalo basketbalovému míči a halenka, která obří prso zakrývala už začínala v jednom místě mírně praskat.
„Tady pan Rímoraj je tu, aby ti pomohl, miláčku,“ řekl pan Fousek, zatímco odhazoval svoji větrovou bundu na komodu pod oknem, „nejdříve se ale musíme najíst,“ poznamenal a sedl si ke stolu, „pane Rímoraji, posaďte se, určitě jste také hladový.“
„Hladový jsem... ale to počká. Co však nepočká, je problém Vaší manželky, pane Fousku,“ řekl pan Rímoraj a přistoupil k ženě, aby si anomálii mohl prohlédnout z větší blízkosti.
„Jak dlouho máte tyto problémy, paní?“ zeptal se pan Rímoraj, přičemž se zamračeným výrazem ve tváři zkoumal obrovské ňadro ze všech úhlů.
„Začalo to asi před třemi týdny, ale nejdřív jsem tomu nevěnovala zvláštní pozornost a později jsem doufala, že se to zase obrátí a splaskne mi to. Teď už se to ale nedá vydržet, pane Rímoraji,“ popisovala žena průběh nežádoucího zvětšování pravé poloviny svého poprsí.
„Mohu se zeptat, jak se jmenujete?“ tázal se pan Rímoraj.
„Omlouvám se, nepředstavila jsem se Vám. Mé jméno je Jadviga,“ odvětila paní.
„Jadvigo, prosím, posaďte se tady na tuto židli,“ pan Rímoraj před ni přisunul jednu ze stoliček od jídelního stolu.
„No... tak to já si asi musím jít nabrat jídlo sám nebo tady pojdu hlady,“ prohodil pan Fousek a zvedl se.
Jadviga se posadila na židli čelem k panu Rímoraji, který zrovna zaklonil hlavu. Prohlížel si strop a otáčel se přitom kolem své osy. Po chvíli vyskočil a rukama se chytil jednoho z dřevěných trámů. Udělal rychlý shyb, při kterém švihnul nohama dopředu a obě je hbitě strčil do škvíry mezi trámem a prkny tvořící strop. Potom se pomalu spustil a zůstal viset hlavou dolů nasměrovaný tak, aby viděl přímo na Jadvigu a ruce složil do kříže na svoji hruď.
Pan Fousek i Jadviga na něj nechápavě zírali. Panu Rímoraji postupně začal rudnout obličej, přesto se však ani nehnul a v této poloze stále mlčky pozoroval Jadvigu.
„Pane Rímoraji, můžu se zeptat, co se právě teď děje?“ zeptal se pan Fousek a přitom si zrovna nabíral volské oko na porcelánový talíř.
„Při diagnóze se mi takto lépe přemýšlí, dostane se mně mnohem více krve do mozku,“ vysvětloval své počínání pan Rímoraj.
„Ach tak, už jsem měl strach, že se nám tady chcete zakuklit,“ uchechtl se pan Fousek.
„Jednou se mi to omylem opravdu stalo, nicméně nemějte obavy, jsem si téměř jistý, že vím, kde jsem tehdy udělal chybu,“ ujišťoval jej pan Rímoraj, „ale řeknu Vám, není to nic příjemného prokousávat se ven.“
„To Vám věřím,“ přitakal pan Fousek, „tak co myslíte, pane Rímoraji, co to je a co s tím? Už máte nějaké výsledky?“
„Nechci Vás děsit, paní Jadvigo, ale zatím to nevypadá dobře. Nechte mě však ještě chvíli analyzovat, než dojdu k jednoznačnému závěru,“ pověděl pan Rímoraj a vzhůru nohama pokračoval v rozboru.
Jadviga se rozklepala, vystrašeně otočila hlavu na pana Fouska a v očích se jí začaly tvořit slzy.
„Neboj se, miláčku, pan Rímoraj nepochybně něco vymyslí,“ uklidňoval ji pan Fousek.
Poté všichni přestali na několik minut hovořit. Bylo slyšet jen mlaskání pana Fouska, který do sebe cpal vejce na rozmarýnu s čerstvým chlebem, a posmrkování jeho ustarané ženy.
„Tak,“ pan Rímoraj seskočil ze stropu, dopadl snožmo na zem a jako gymnasta uzavírající své představení rozpažil ruce, přičemž mírně zavrávoral v důsledku toho, jak se mu rychle odkrvil mozek, „není to dobré,“ dodal ihned potom, co získal rovnováhu zpět.
„Co je to?“ vyhrkla Jadviga a rozplakala se.
„Obávám se, že Vám uvnitř roste tykev velkoplodá někdy také zvaná jako dýně obrovská nebo tykev největší,“ řekl tichým soustrastným hlasem pan Rímoraj.
„Co to znamená, kde se tam vzala?“ křičela nechápavě Jadviga.
„Můžete s tím ale něco udělat, že ano, pane Rímoraji,“ naléhal pan Fousek.
„Tím si naneštěstí nejsem vůbec jistý. Je už v poměrně pokročilé fázi své vegetační doby,“ kroutil hlavou pan Rímoraj.
„Co tím chcete říct?“ tázal se příkře pan Fousek.
„I když se nám podaří samotnou dýni dostat ven, rostlina už bude hluboce zakořeněná ve vnitřních orgánech a s tím já nic nezmůžu,“ pan Rímoraj si povzdechl.
„No tak z ní ten zatracený kus zeleniny co nejrychleji dostaňte, ať už hlavně neroste dál,“ hulákal pan Fousek.
„Je to nesmírně riskantní a bolestný proces a nevím, jestli to má vůbec nějaký smysl, pane Fousku. Moc mě to mrzí,“ soucítil pan Rímoraj.
„Jste tady od toho, abyste ji vyléčil, tak něco dělejte!“ zakřičel pan Fousek až jeho tváře zrudly a vzápětí mu vytryskly slzy do očí.
„Já to nechápu, kde se mi tam vzala?“ ptala se vyděšená Jadviga.
„Je možné, že jste nevědomky vdechla semeno a vyklíčilo Vám v plicích. Někdy stačí, aby semínko člověk snědl, potom se usadí ve slepém střevě, kde může taktéž vyklíčit,“ vysvětloval pan Rímoraj.
„To kdybych věděla, tak vůbec nejím dýně,“ naříkala Jadviga.
„Může se to stát s čímkoliv, nejen s dýní. To by potom člověk nemohl jíst žádnou zeleninu nebo ovoce, Jadvigo. Někomu semena vyklíčí, jinému zase ne,“ dodával pan Rímoraj, „problém je v tom, že jste to nechala zajít tak daleko, při rané fázi zrání plodu bych měl pravděpodobně mnohem větší šanci uspět v léčbě než nyní.“
„A co se stane, když nebudeme dělat nic?“ ptala se Jadviga a přitom plakala.
„Tykev poroste dál. Nemyslím si, že Vám praskne kůže, ta je velice pružná. Rostlina však bude kořenit stále hlouběji. Bude Vám prorůstat celým tělem a nejspíše se bude i vegetativně množit. To znamená, že dojde k tvorbě dalších plodů na různých místech ve
Vašem těle. Bude se Vám stále hůře dýchat až jednoho dne rostlina zvítězí,“ predikoval pan Rímoraj průběh jejího onemocnění.
Jadviga slzela, vzlykala a plnila jeden kapesník za druhým. Potom zvedla své zarudlé a skleněné oči:
„A když ten plod ze mě teď hned dostanete ven?“ zeptala se.
„To Vám nemohu s jistotou říct. Jak jsem však již říkal, jde o velice bolestný a nebezpečný zákrok, který Vám i v případě, že se úspěšně podaří, s nejvyšší pravděpodobností pomůže jen krátkodobě,“ objasňoval pan Rímoraj její druhou možnost.
„Ale je tu šance, že se ji zbavím nadobro?“ chtěla vědět Jadviga.
„Pokud ano, tak velice malá,“ neváhal s odpovědí pan Rímoraj.
„Takže tu nějaká je... ať už je jakkoliv malá, stejně to risknu, nemám co ztratit,“ řekla Jadviga a postavila se.
„Miláčku jsi si jistá?“ přistoupil k ní pan Fousek, „mám o tebe strašný strach,“ řekl a objal ji.
„Je to lepší než čekat, až mě to pomalu zabije,“ pověděla odhodlaná Jadviga.
„Pan Rímoraj ale říká, že jde o velmi nebezpečný zásah. Co když se to nepovede a já tě ztratím?“ rozplakal se pan Fousek.
„I tak by to bylo snesitelnější, než abys mě sledoval, jak postupně mizím, miláčku,“ pohladila jej po vousy zarostlé tváři, zatímco jí na zarudlém obličeji proudily slzy.
„Můžu ten zákrok provést, avšak nic Vám nemohu slíbit,“ vložil se do rozpravy manželů pan Rímoraj.
„Ano, začněte prosím, jsem připravená,“ pronesla Jadviga a intenzivně obejmula pana Fouska.
„Dobrá...,“ pan Rímoraj rozepnul svůj kufřík, „budu potřebovat, abyste při procesu ležela na boku, paní Jadvigo,“ prohlásil pan Rímoraj.
„Tak pojďte se mnou,“ Jadviga vykročila směrem z kuchyně do vedlejší místnosti, „toto je naše ložnice, lehnu si sem,“ ukazovala na manželskou postel.
„Pane Fousku, donesete prosím nějaká prostěradla, případně další tkaniny, které mohou být značně znečištěny,“ žádal pan Rímoraj a otevřel kufr.
Pan Fousek začal otevírat náhodné skříně po pokoji a zoufale se otáčel na všechny strany, nic co by odpovídalo popisu pana Rímoraje však nemohl najít.
„Ve komodě v předsíni,“ poradila mu Jadviga, „z té můžeš vzít cokoliv, všechno jsou to samé staré hadry.“
Pan Fousek po chvíli přispěchal s plnou náručí šedobílého prádla a rychle jej začal rozprostírat na jedné straně postele.
„Děkuji Vám,“ řekl pan Rímoraj a povytáhl si rukávy.
Ve chvíli, kdy se Jadviga začala pokládat na postel, dovnitř otevřeným oknem vskočil velký chundelatý kocour, kterého prve potkali před vchodem.
„Běž odsud pryč!“ zařval na něj pan Fousek.
Kocour zamňoukal na znamení toho, že je nejvyšší čas, aby dostal svůj odpolední příděl krmiva.
„Teď nás neotravuj a vypadni!“ zaječel rozzuřeně pan Fousek.
Kocour ještě jednou zakničel a potom dotčeně odpochodoval do rohu místnosti, kde na protest vytvořil velký tekutý a odporně zapáchající kočičinec, načež se drobnými krůčky pohoršeně odporoučel z ložnice.
„Zpropadená kočka!“ hulákal pan Fousek a jakmile k němu doputoval zápach čerstvého lejna navalilo se mu.
„Pane Rímoraji, začněte prosím,“ naléhala Jadviga.
„Musím to uklidit nebo se tady někdo z nás ještě pozvrací,“ poznamenal pan Fousek a začal zmateně běhat po pokoji ve snaze najít něco čím by kocourův výtvor mohl zlikvidovat.
„V koupelně je mop s plechovým kýblem,“ nasměrovala jej Jadviga z lůžka.
„Děkuji, miláčku,“ řekl a odběhl pryč.
Pan Rímoraj vytáhl z náprsní kapsy kovovou krabičku, „mám tu pro Vás opiát na zmírnění bolesti,“ řekl a vytáhl stříkačku s jehlou na konci a malou skleněnou lahvičku. Jehlu zabodl seshora přes měkký uzávěr do ampulky a její obsah vytvořením podtlaku nasál do stříkačky.
„Uvolněte se, prosím,“ pověděl, načež opatrně vpíchl jehlu do největší viditelné žíly na Jadvizině ruce a veškerý objem stříkačky postupně vpustil do její krve.
Jadviga během okamžiku pod vlivem látky zvláčněla, začala dlouze a ospale pomrkávat a přitom se otupěle usmívala na pana Rímoraje.
Mezitím pan Fousek přiběhl s mopem a kbelíkem do poloviny naplněným teplou vodou a pustil se do úklidu. Když máchal mop ve vodě ohlédl se přes rameno a všiml si, že pan Rímoraj drží v ruce zvláštní malý podlouhlý nástroj na obou stranách rozvětvený do několika různých zakončení. Jednalo se o rozmanité typy ostří od hrubé pilky až po nejostřejší nožík připomínající žiletku. Pan Fousek se zase rychle otočil, „na tohle se nemůžu dívat,“ pomyslel si, strčil nos pod triko a ponořil mop do řídkého výkalu na podlaze.
Celý se klepal a měl pocit, že kočičinec spíše jen rozmazává po větší a větší ploše, než že by se ho zbavoval. Ve chvíli, kdy znovu oplachoval mop ve vodě, Jadviga zakřičela bolestí.
„Pšššš, musíte to vydržet,“ utišoval ji pan Rímoraj.
„Co se děje?“ vyjekl pan Fousek a v dřepu se znovu otočil za sebe.
Přes pana Rímoraje na svoji ženu z této pozice neviděl, avšak zahlédl, že jedno z prostěradel pod ní rychle nasakovalo rudou krví.
„Provádím extrakci, je to pro ni i přes účinek opiátu bolestivé,“ objasňoval pan Rímoraj.
„Ach, miláčku, drž se, prosím,“ zavolal pan Fousek a pokračoval v patlání mopem. Jadviga dále hlasitě naříkala.
Po chvíli pan Fousek dosáhl takového stavu, že barva směsi na podlaze odpovídala barvě kapaliny v kýblu a zrovna v momentě, kdy usoudil, že je potřeba znečištěnou vodu vylít a nádobu znovu doplnit, ozvala se rána a směrem k němu se přikutálela velká dýně. Plod tykve byl celý umazaný od krve, nicméně barva jeho povrchu nebyla oranžovohnědá, jak by pan Fousek přepokládal, nýbrž zcela bílá. Protože neměla rostlina po celou dobu své existence k dispozici sluneční světlo, nemohla se přirozeně zbarvit.
Jadviga přestala křičet a pan Fousek slyšel jen hlas pana Rímoraje, který si nejdříve jen něco brblal pro sebe.
„Ne, ne, ne, Jadvigo!“ zesílil vzápětí pozvolna hlas, přičemž bylo slyšet, jak ženu plácá po tváři.
„Co se stalo?“ vykřikl zděšeně pan Fousek.
„Dostala šok... Jadvigo!“ zařval pan Rímoraj a luskal prsty před jejím obličejem.
Pan Fousek vyskočil od kýblu, zahodil mop na zem a otočil se, aby spatřil, jak sebou krví potřísněná Jadviga začala zběsile zmítat a ložnicí se při tom rozléhal stejný vrzající zvuk staré postele, který slýchával při jejich nejvášnivějších nocích.
„Miláčku!“ zaječel pan Fousek, přiběhl k lůžku a chytil ji za ruku.
Jadviga sebou ještě nějakou dobu nepříčetně škubala na všechny strany. Potom v mžiku přestala a zůstala klidně ležet na zádech.
Pan Rímoraj se k ní sklonil a po chvíli prohlásil:
„Je pryč...,“ odložil svůj nástroj na noční stolek, „moc mě to mrzí,“ dodal a složil své čelo do dlaní.
„Nee! To nee!“ křičel pan Fousek, „miláčku! Probuď se!“ naříkal a cloumal se svojí ženou, zatímco mu z promočených konečků vousů cákaly jeho vlastní slzy. Potom si kleknul a přitiskl své čelo k jejímu, „prosím, miláčku... neopouštěj mě... prosím“ šeptal a zalykal se přitom pláčem, „dělejte něco!“ zavřeštěl.
„Je mi to líto, ale už je pryč, pane Fousku,“ řekl pan Rímoraj a položil ruku na jeho záda.
„To přece nemůže být pravda,“ zasípal pan Fousek potom, co otočil svůj provlhlý obličej na pana Rímoraje.
„Věděla, že to obnáší velké riziko,“ konstatoval pan Rímoraj.
„Vždyť jsem se s ní ani nestihl rozloučit... místo toho jsem se tady rýpal v kocouřím hovně!“ panu Fouskovi vytryskla z očí nová vlna slz.
„Je mi to opravdu moc líto, pane Fousku... já se nyní ovšem budu muset vydat zpět, mám před sebou ještě hodně práce“ oznámil pan Rímoraj.
„To mě tu s ní necháte jen tak? Co mám teď dělat?“ naříkal pan Fousek.
„Cestou uvědomím jak hrobníka, tak nějakého nepříliš fanatického duchovního, aby při ceremoniálu pronesl pár svých tezí. Věřím, že se zpráva rychle roznese a brzy tu na to nebudete sám,“ chlácholil jej pan Rímoraj. Pan Fousek jen bezhlesně přikývl.
Přesunuli se zpět do kuchyně. Na stole stál kocour a cpal se vejci, která pan Fousek nestihl před zákrokem dojíst.
„Vypadni od tam, ty parchante!“ pan Fousek zcela zrudl a začal hekticky dýchat, „je to poslední věc, co pro mě kdy udělala a ty to tady žereš, jak kdyby se nic nestalo!“ skočil ke stolu, chytil kocoura pod krkem a vší silou s ním švihnul o nejbližší zeď, ten při nárazu zaječel bolestí a odplazil se pod dřez, kde zůstal ležet a celý se třásl.
Pan Fousek chvíli stál na místě a vzpamatovával se z návalu vzteku, potom zakroutil hlavou a řekl:
„Promiň mi to,“ sklonil se pod dřez a na obličej se mu znovu vykutálely slzy, „vím, že za nic nemůžeš a nechápeš, co se děje,“ omlouval se kocourovi a natáhl k němu ruku, aby jej mohl pohladit, ten se však naprosto vyděšený odploužil ještě o kousek dál a schoval se do skuliny, kam na něj pan Fousek nedosáhl.
„Já se tedy pomalu vyprovodím a nechám Vás zde truchlit,“ oznámil pan Rímoraj, „jen mi ještě prosím dovolte, abych změnil jméno, kterým Vás budu oslovovat,“ mezitím se přesunuli do předsíně a pan Rímoraj se začal obouvat, „nyní mi pro Vás přijde pojmenování ‚pan Strastiplněk‘, které Vám přidělil Váš soused, daleko trefnější než můj ‚pan Fousek‘... co kdybych Vám tak říkal také? Alespoň se Vám všechna ta jména nebudou tolik plést. Souhlasíte?“ dotazoval se.
„Je mi to jedno, pane Rímoraji, oslovujte mě, jak se Vám zlíbí,“ odpověděl odevzdaně pan Fousek.
„Dobrá tedy, pane Strastiplňku. Ještě jednou Vás chci ujistit, že mě vývoj dnešních událostí opravdu mrzí a doufám, že se z této obrovské rány brzy zotavíte,“ řekl pan Rímoraj a ve vchodových futrech se uklonil.
„Já Vám děkuji za snahu,“ odpověděl pan Strastiplněk a zabouchl za ním dveře.

  
                                                             část druhá 
                                            ~ Ojnice a práce na skokmašině ~

Pan Rímoraj spěšně chvátal zpátky domů. Místo toho, aby se vydal cestou klikatící se lesem, po které nedávno vystoupal společně s nyní již čerstvým vdovcem, vrhnul se váleje sudy dolů po travnaté stráni, která kopírovala les zleva. Při každém nárazu na sebemenší nerovnost povrchu vřeštěl bolestí a nadskakoval přitom jako valící se pneumatika, nicméně během pár okamžiků se tímto osobitým způsobem zdárně dokutálel až pod kopec.
„Výtečně, teď jsem ušetřil spoustu času,“ pomyslel si, vstal a za silného vrávorání pokračoval dále, zatímco si mnul nejbolestivější místa na svém těle.
Po chvíli dorazil do malé osady, kde, přesně jak slíbil, předal zprávu o nedávném neštěstí jednomu mladšímu faráři, který ještě nestihl dozrát v naprostého církevního fanatika.
V kapličce u hřbitova na okraji vsi připravil pan Rímoraj na novou dřinu i místního hrobníka, který se po celodenní poctivě odvedené práci s úsměvem ve tváři a s vidinou pohodového večera právě chystal na odchod domů. Po obdržení noviny z úst pana Rímoraje odevzdaně upustil sbalený ruksak se svými věcmi na zem a sklesle se dopotácel pro zprohýbaný rýč opřený v rohu malé místnosti.
„Ti lidi si prostě nedají pokoj,“ zabrblal si pro sebe a po chvíli zmizel venku mezi náhrobky.
Pan Rímoraj pokračoval kvapným tempem směrem ke svému příbytku vědom si toho, že den se již pomalu blíží ke konci. Obloha se začínala pozvolna zešeřovat a ptačí samečci v korunách stromů pomalu ukončovali své svůdné namlouvací zpěvy, zatímco do okolní krajiny se začal vlévat večerní horský chlad.
„Pokud chci ještě dnes provést test skokmašiny, musím se určitě zastavit u kováře. Bez robustní ojnice to zcela jistě nebude fungovat,“ běhalo panu Rímoraji hlavou a brzy se rozhodl, že zastávku u kováře skutečně udělá.
Uhnul tedy z hlinité cesty a za nedlouho došel k vysoké strmé skále.
„Méně přístupné místo pro umístění kovárny si už opravdu vybrat nemohl, dědek jeden,“ zareptal pan Rímoraj a vzápětí začal lézt po skalisku nahoru. Za použití mistrovských přehmatů a rychlých shybů bez podpory nohou se během několika vteřin s obdivuhodnou mrštností vyšplhal až na samotný vrcholek. Oprášil si ruce od pískovcového prachu a před sebou spatřil na rovné planince krásnou budovu ozdobenou kovanými propagačními cedulemi blyštícími se na všechny strany, na kterých stálo: 

                                                      Dědkova kovárna

Pan Rímoraj zamířil k frontální terase budovy, odkud viděl stoupat řídký kouř. Než na místo dorazil, začalo se okolím ozývat hlasité řinčení kovu o kov v pravidelném rytmu. Jakmile se více přiblížil, zahlédl drobnou shrbenou postavu s velkými kulatými brýlemi na očích a prošedivělými zbytky vlasů na hlavě, jež urputně bušila mohutným kladivem do rozžhaveného kusu železa. Pan Rímoraj k ní přistoupil z boku na vzdálenost přibližně jednoho metru, avšak zdálo se, že starý pán jeho přítomnost stále nezaznamenal a pokračoval v třískání do již poměrně placatého kovu, ze kterého při každém úderu sršely všemi směry stovky jisker.
„Dědku?!“ dal o sobě vědět pan Rímoraj.
Kovář vystrašeně zapištěl a upustil kladivo, které následně dopadlo přímo na špičku jeho boty. V tu chvíli starý pán zavřískal bolestí a zatímco se skláněl, aby si postižené místo na noze promnul, opřel se nedopatřením levou rukou přímo v místě, kde se nacházel rozžhavený kov. Při kontaktu kůže s oranžově žhnoucí ocelí se ozvalo zřetelné zasyčení následované agonickým řevem dědka, který vzápětí ztratil vědomí a upadl na zem, kde si na závěr této nepříjemné epizody ještě roztrhl kůži na své téměř holé hlavě o ostrou hranu cihly, která podepírala jednu z noh kovářského stolu.
Pan Rímoraj se k němu pohotově sklonil, sundal si vlněnou protkávanou vestu a dal mu ji pod hlavu, zatímco jeden cíp tkaniny přitlačoval na tržnou ránu, aby zmírnil bujaré krvácení.
„Dědku, prober se!“ zakřičel a zaluskal prsty před jeho obličejem, starý pán však nereagoval. S klidným výrazem ve tváři a se zavřenýma očima dále ležel bezvládně na zemi. Pan Rímoraj se zvedl, popadl hadr povalující se na stole, namočil jej v kádi plné kalící vody a přiložil jej kovářovi na čelo.
„Dědku, vstávej!“ řekl pan Rímoraj a poplácal jej po tvářích. Stařík začal bručet. Po chvíli otevřel oči a zmateně hleděl na pana Rímoraje, přičemž rozvláčně pomrkával.
„Co se stalo?“ zachraptěl dědek.
„Asi jsem tě trochu překvapil,“ objasňoval pan Rímoraj.
Stařík se podíval na svoji levou dlaň a zastonal.
„Mám seškvařenou celou ruku,“ řekl a zasyčel bolestí, zatímco se snažil pohnout dlaní.
„Moc mě to mrzí, nechtěl jsem tě vylekat, dědku,“ omlouval se pan Rímoraj a starý pán se mezitím pomalu stavěl na nohy.
„Přišel jsem si vyzvednout svoji ojnici, máš ji už hotovou?“ zeptal se bez dalších zdvořilostí.
„Ano... mám ji vzadu...“ řekl dědek a pan Rímoraj na něj následně několik vteřin vyčkávavě civěl s pozvednutým obočím, „dojdu pro ni,“ dodal po chvíli stařík a kulhaje se odšoural dovnitř budovy. Za okamžik vyšel ven a na rameni nesl protáhlý téměř metr dlouhý kus oceli se dvěma rozdílně velkými kruhovými otvory na obou koncích.
„K čemu vlastně bude sloužit?“ tázal se dědek a po tváři mu stékala krev z tržné rány.
Pan Rímoraj k němu přistoupil se zakrvácenou vestou v ruce.
„Tady máš, drž si to tady,“ řekl a přitiskl mu tkanou vlněnou látku na místo poranění, „pořád ti to krvácí,“ dodal.
Dědek položil ojnici, opřel ji o stůl a začal tlačit látku proti své hlavě, „to jsem si teda dal,“ povzdechl si.
„Abych odpověděl na tvoji otázku,“ začal pan Rímoraj, „sestavuji přístroj, který by měl být schopný v mžiku skákat z místa na místo, a to i na velké vzdálenosti,“ vysvětloval, „alespoň v to tedy doufám. Už mám dost toho neustálého cestování a trmácení se kdovíkam skrze hory za nemocnými...“ stěžoval si pan Rímoraj, „tohle je součástka, kterou jsem nebyl schopný sám vyrobit,“ ukázal na ojnici opřenou o hranu stolu, „očekávám, že je vysoce kvalitní a pevná. Předpokládám totiž, že při plném běhu skokmašiny, tak tomu přístroji říkám, bude tato ojnice nesmírně namáhána, nemohu si tedy dovolit nějaký šizený výrobek.“
„Není třeba se obávat, je vyrobena z té nejpevnější legované oceli, kterou jsem schopný vytvořit,“ obhajoval dědek svůj výrobek.
„Dobře. Jsem ti ještě něco dlužen nebo ti stačí to, co jsem ti dal předem?“ ptal se pan Rímoraj.
„Ve skutečnosti se mi tu ojnici podařilo vyrobit ještě levněji než jsem očekával,“ stařík hrábl do kapsy a podával panu Rímoraji hrst mincí.
„To si nech, dědku,“ odmítl peníze pan Rímoraj, „podobně čestných lidí, jako jsi ty, člověk už dnes mnoho nepotká. Navíc jsem ti způsobil nemalá poranění... třeba ti ty peníze pokryjí alespoň částečně tvoji neschopnost pracovat na dalších produktech po dobu tvé rekonvalescence.“
„Děkuji,“ přikývl dědek, „jste velice laskavý a pozitivní člověk, pane Rímoraji.“
„Nemáš zač. Tou pozitivitou si však nejsem tak jistý, dědku. Právě se vracím z osady nahoře na kopci, kde se mi nepodařilo zachránit mladou ženu. Řeknu ti, není to lehké zachovat si odstup a chladnou hlavu... jsem příliš často svědkem takto otřesných osudů.“
„To Vám věřím, pane Rímoraji,“ přitakával stařík.
„Jsou to nešťastní lidé... člověk se musí ptát, čím si to zasloužili? Proč právě oni odejdou z tohoto světa tak brzo? Poslední dobou mě tyto myšlenky sžírají stále více a více...“ pan Rímoraj sklonil hlavu a nešťastně si povzdechl.
„No vidím, že s tou pozitivitou jsem se skutečně netrefil,“ poznamenal dědek, „tak alespoň doufám, že Vám bude fungovat Vaše skokmašina a trochu se Vám uleví, pane Rímoraji.“
„To já také, dnes chci provést první test. Budu tě informovat o výsledku,“ pověděl pan Rímoraj, zatímco si usazoval těžkou ojnici na rameni tak, aby jej co nejméně tlačila, „děkuji a brzy se uzdrav, dědku,“ mávl na staříka volnou rukou, ten jen tiše přikývnul a pan Rímoraj odkráčel pryč.
Opatrně sešplhal po strmé skále zase dolů a pokračoval dále po hliněné cestě. Brzy dorazil zpět ke svému skromnému obydlí. Tentokráte tu na něj u vstupních dveří čekal černý kudrnatý pes s bíle zbarvenými packami. Jakmile zahlédl pana Rímoraje, začal zběsile švihat ocasem na všechny strany. Celý se přitom kroutil a pištivě kňučel štěstím.
„Kde ty jsi byl, Černochu?“ řekl pan Rímoraj, odložil ojnici a sklonil se ke psovi, aby se s ním přivítal. Pes se rozvalil na záda a nechal se drbat na břiše, potom se zvedl a zarputile začal panu Rímoraji olizovat obličej.
„To stačí,“ řekl pan Rímoraj a zvedl se. Přátelsky Černocha podrbal za uchem a otevřel dveře, přičemž pes nadšeně vběhl dovnitř. Pan Rímoraj popadl ojnici a ihned psa následoval.
Protože součástí jeho domku nebyla žádná předsíň, vkročil rovnou do obývacího pokoje v jehož středu stála podivná klec, ze které trčelo mnoho různých drátů a součástek. Pan Rímoraj ihned přispěchal ke kleci a zezadu k ní přiložil ojnici.
„Ano, skvěle! Pasuje dokonale!“ radoval se a začal ojnici připevňovat k hlavě pístu a ke klikové hřídeli.
„Vidíš to, Černochu? Dokonale sem padne, ten dědek je opravdu mistr svého řemesla,“ pochvaloval si práci staříka, zatímco zběsile montoval dál, „pokud to bude fungovat, na nějakou dobu budu znovu pryč, Černochu, ne že se budeš zase někde poflakovat,“ mluvil ke svému psovi, který po obdržení těchto informací smutně sklopil oči a sklesle se smotal do klubíčka pod gaučem, kde zdrceně sténal.
„Ale nepřeháněj, vrátím se brzy. Neboj se,“ snažil se jej uchlácholit pan Rímoraj. Černoch se však uraženě otočil směrem od něj a dále trpěl.
Pan Rímoraj dokončil finální montáž vlezl do klece, kam se sotva vměstnal a zavřel za sebou dvířka. Sehnul se, aby spustil generátor, který začal po nastartování hlasitě řinčet a poskakovat.
Pan Rímoraj se zhluboka nadechl.
„Tak, je to tady,“ řekl si pro sebe a srdce se mu rozbušilo nadějí a strachem z neznáma. Uchopil krátkou kovovou páčku a otočil s ní proti směru hodinových ručiček.
Ihned se kolem něj začalo blýskat. Mezi mřížemi klece docházelo k soustavným elektrickým výbojům, které byly doprovázeny hlučným praskáním. Jas výbojů postupně stále rostl, až pana Rímoraje obklopovala jen souvislá bílá záře. Vše ostatní okolo něj zmizelo...

 
                                                             část třetí
                                                            ~ Osoba ~

Pan Rímoraj se ocitl na podivném místě. Kolem něj se do nedohledna rozprostírala pustá vyprahlá a hornatá krajina. Teplý vzduch svištěl okolím a zvedal prach z popraskané půdy. Pan Rímoraj otočil hlavu doleva a všiml si, že nedaleko od něj stojí postava oděná v dlouhém županu s kapucí přes hlavu. Vykročil směrem k ní. Když se blížil všiml si, že všudypřítomný vítr nemá na postavu žádný účinek, její roucho viselo nehybně směrem k zemi, jako by stála v naprostém bezvětří.
„Kde to jsem?“ zeptal se pan Rímoraj, jakmile dorazil k postavě.
„Ale no tak, kde si myslíš, že jsi?“ odpověděla postava a pan Rímoraj nemohl rozeznat, zda se jedná o ženský či mužský hlas.
„Opravdu nevím, nečekal jsem, že to bude skutečně fungovat,“ odpověděl rozpačitě pan Rímoraj a škrabal se přitom na zátylku.
„Jsi tam, kde jsi byl prve... Jsi na Zemi,“ pověděla postava.
„Aha, já jsem ani nebral v úvahu možnost, že bych mohl být na jiné planetě,“ uchechtl se pan Rímoraj, „dobrá, jsem na Zemi, ale kde? Nikdy jsem žádné podobné místo neviděl,“ tázal se dál pan Rímoraj.
„Ptáš se špatně, Rímoraji,“ pravila postava.
„Dobře... takže evidentně znáš moje jméno...“ řekl pan Rímoraj a poškrabal se na nose, „a já se ptám špatně... jak se mám tedy ptát správně?“
„Neptej se, kde jsi, to přece víš... jen se rozhlédni,“ postava rozhodila rukama.
Pan Rímoraj se začal koukat po okolí a začal kroutit hlavou, „nevím... opravdu nevím, kde to jsem...“ chytil se za bradu, „takže...“ pokračoval, „když ty už znáš moje jméno, jak mám říkat já tobě?“
„Podívej se přímo před sebe, co tam vidíš?“ podněcovala postava pana Rímoraje k větší pozornosti.
„Jak vidím, očividně mi své jméno sdělit nechceš, budu ti tedy říkat, Osobo.“
„Co tam vidíš?“ opakovala naléhavě postava.
„Jak říkám, nevidím tam nic zvláštního, Osobo.“
Pan Rímoraj chvíli civěl na úpatí hor před sebou.
„Vidím před sebou nějaké pusté hory, nechápu, proč bych měl vědě...“ zarazil se a vytřeštil oči. Začal se okolo sebe rychle rozhlížet, až se mu z toho trochu zamotala hlava.
„Panebože, to je...“ pan Rímoraj zůstal zírat s pootevřenými ústy.
„Pane kdo?“ zeptala se Osoba.
„Ale nic,“ mávnul rukou pan Rímoraj, „to se jenom tak říká... nebo alespoň říkávalo... Osobo, už vím, kde jsem... neměl jsem se tě ptát, kde to jsem, ale kdy, že ano? Skokmašina neskáče jen z místa na místo, ale i časem...To přede mnou je Liščí průsmyk, jsem doma, ale vše... úplně všechno je pryč,“ pan Rímoraj se posadil na velký kámen a sklopil zrak, „co se to stalo?“
„Čas,“ pověděla Osoba.
„Takže všechno je pryč? Všichni?“
Postava bezhlesně přikývla.
„Ale proč? Jak?“
„Není žádné proč, prostě jen čas.“
Pan Rímoraj znovu vzhlédl a kroutil hlavou.
„Takže k tomuto vše směřuje, k takovémuto konci?“
„Tohle není konec, Rímoraji, není žádný konec,“ pravila Osoba.
„A kdo jsi sakra ty? Co tady děláš? Vždyť tu nic není!“ pan Rímoraj zvýšil hlas.
„Já tu ve skutečnosti nejsem.“
„Tak kde tedy jsi? Jsi něco jako bůh? Všudypřítomná síla?“
„Ach, Rímoraji, ty nechápeš vůbec nic...“
„Dobře, tak mě teda pouč o věcech, které nechápu,“ rozčílil se pan Rímoraj, zachmuřil se a pokračoval, „proč třeba po celé planetě umírají nevinní lidé na všemožné nemoci? Jen si vezmi kolik dobrých lidí jsem nedokázal zachránit já a to je pouhý zlomek... Proč lidé umírají ve válkách, hlady a kdoví na co všechno? Proč je na světě tolik bolesti? Třeba tohle nechápu. Jaký to má smysl?“
„Rímoraji,“ začala Osoba a povzdechla si, „ty chceš hledat ve všem nějaký smysl... ostatně většina lidí hledá neustále v každé nepatrnosti jakýsi význam, proč nemůžete jednoduše jen žít a přijmout věci tak jak jsou?“
„Protože nechceme věřit v to, že je svět tak bezcitný bezdůvodně. Musí přece existovat důvod ke smrti malého dítěte, které ještě nemělo šanci plně poznat život,“ snažil se Rímoraj přiblížit Osobě své pocity.
„Proč si to myslíš? Proč by k tomu měl být nějaký vyšší důvod, než pouze přirozená redukce lidstva? Proč? Hledáš snad hlubší význam v tom, když nějaká šelma roztrhá na kusy mládě gazely potom, co jej poraněné nechá trpět a svíjet se v bolestech? Myslíš, že je v tom jiný smysl, než jen potřeba šelmy naplnit si svůj žaludek a přirozeně tak redukovat populaci přežvýkavců?“
„Nemůžeš přece srovnávat gazelu s člověkem,“ namítal pan Rímoraj.
„Proč ne? Oboje jsou to přece živé bytosti, proč by jedna z nich měla mít svoji smrt opodstatněnou, zatímco ta druhá ne?“ tázala se Osoba.
„Protože člověk si svoji existenci uvědomuje, na rozdíl od nějaké gazely,“ argumentoval pan Rímoraj.
„Malé lidské dítě si stěží uvědomuje svoji existenci a i kdyby ano, proč by to mělo znamenat jeho zvýhodnění oproti ostatním druhům?“
„Protože se smrti bojíme a uvědomujeme si, že to znamená náš konec,“ vyhrkl ze sebe pan Rímoraj poslední argument, který jej v tuto chvíli napadl.
„Ty jsi tedy přesvědčen, že jakmile zemřeš, je to tvůj absolutní konec, Rímoraji? A protože si toto přesvědčení uvědomuješ, chceš mít nějaké opodstatnění své smrti, ano?“
„Když to řekneš takhle, tak to vyzní dost zvláštně, ale v podstatě ano, je to tak...“ řekl pan Rímoraj a potom chvíli mlčky hleděl do dálav okolní vyprahlé krajiny, „řekneš mi tedy, kdo jsi a co tu děláš?“ zeptal se následně.
„Takže odpovědi na tvé předchozí dotazy už nepotřebuješ znát?“
„No... mám pocit, že mi žádnou skutečnou odpověď nedáš.“
„Ty pořád jen něco předpokládáš a přitom nevíš nic, Rímoraji.“
„Vidíš? Další neurčitá odpověď, která mě jen zesměšňuje, myslím že se vrátím zpátky domů, už mi to tady stačilo,“ chtěl uzavřít debatu pan Rímoraj a otočil se směrem ke své skokmašině.
„Nejsem tu fyzicky, protože jsi mě vytvořil ty ve své mysli, Rímoraji,“ zastavila jej těmito slovy Osoba.
„Jak jsem tě mohl vytvořit?“ pan Rímoraj se obrátil zpět čelem k ní, „co je to za nesmysl?“ hleděl na ni nechápavě, „takže chceš říct, že tady stojím sám a sám sebe urážím?“ ptal se rozhněvaně.
„Já nejsem ty, Rímoraji, existuji dočasně ve tvé mysli, vytvořil jsi mě svým přístrojem při cestě sem, ale nejsem tvou součástí,“ vysvětlovala Osoba.
„Tomu nerozumím, jak může existovat někdo jiný v něčí mysli a nebýt jeho součástí?“
„Na to se mě neptej, jednoduše to tak je,“ odsekla Osoba, „zase vyžaduješ odůvodnění... Jak může existovat černá díra, která vše okolo sebe pohltí? Jak může existovat světlo? Jak může existovat život? Ptáš se stejně hloupě, zkrátka to tak je a hotovo.“
„No dobře, dejme tomu, že přijmu to, že skutečně existuješ v mé mysli. Chceš mi něco sdělit nebo ukázat? Nebo proč jsi tedy vznikla, Osobo?“ vyptával se pan Rímoraj.
„Můžu ti ukázat, co budeš chtít, Rímoraji.“
„Cokoliv?“
„Ano.“
„Tak mi ukaž, jak toto místo vypadlo chvíli po stvoření Země,“ požadoval pan Rímoraj.
Vše kolem něj se rozmazalo a pár chvil viděl jen shluky náhodných barev, které mu běhaly před očima, přičemž uprostřed jeho zorného pole stála nepřetržitě Osoba, která jako jediná zůstala nerozestřena. Po několika okamžicích se oba ocitli na místě ne nepodobném tomu, ze kterého právě zmizeli. Okolní krajina byla pustá a prosta jakéhokoliv života. Na mnoha místech vybuchovaly vulkány a nížinami se valila žhavá láva.
„Takhle vznikal tvůj svět, Rímoraji,“ pronesla Osoba.
Pan Rímoraj hleděl s otevřenou pusou na výjev, který se mu právě naskýtal a kroutil přitom hlavou.
„To je fantastické,“ řekl a kochal se dál.
„Co bys chtěl vidět dál, Rímoraji?“ ptala se Osoba.
„Dej mi ještě chvíli,“ odpověděl a zvedl ruku na znamení toho, že se ještě docela nenabažil scenérie, která se před ním zrovna odehrávala. Jakmile vše alespoň trochu vstřebal, sklonil hlavu, zamyslel se a potom řekl:
„Přemísti nás do okamžiku, kdy vyhynuli dinosauři.“
Celé okolí se znovu rozmlžilo a po chvíli se před panem Rímorajem zjevila krásná zelená krajina, plná vysokých lesů, bublajících potůčků, rozkvetlých luk a bzučícího hmyzu. V dálce putovalo po jedné z obšírných strání stádo obřích ještěrů, zatímco přímo před nimi doplňoval tekutiny u malého jezírka středně vzrostlý Allosaurus. Nad jejich hlavami poletovali vzduchem neopeření ptakoještěři a vydávali přitom zvláštní zvuky.
Pan Rímoraj vzhlédnul nad sebe a na nebi spatřil velkou zářivou kouli, která se rychle blížila k zemi, přičemž se opticky postupně zvětšovala. Hořící balvan o objemu odpovídajícímu přibližně čtyřtisícimetrové hoře jim proletěl nad hlavami a v atmosféře za sebou zanechal tmavou stopu prozrazující trasu jeho letu. Žhnoucí koule zmizela za obzorem a za okamžik celou oblohu ozářilo rudé světlo. Nad horizont začala stoupat masa stlačených hornin ve formě rychle rostoucího hřibu vytvořeného po zničujícím dopadu vesmírného tělesa na zemský povrch. Okolní pevnina se začala silně třást, mohutné stromy se začaly lámat jako párátka a padat jeden přes druhý, zděšená zvířata pobíhala všemi směry a zoufale hledala úkryt. Zvedající se prach se vzápětí začal šířit všemi směry. Během několika minut přikryl vše v okolí a zabránil téměř veškerému slunečnímu světlu proniknout skrze něj. Krásný jarní den tak v mžiku proměnil v šedivou ponurou noc.
„Myslím, že mi to stačilo,“ řekl pan Rímoraj, zvlhly mu oči a sklopil zrak, „takhle to skončí i pro nás?“
„Jsi si jistý, že to chceš vědět, Rímoraji?“ ujišťovala se Osoba.
„Dobrá, raději mi to neříkej,“ stáhnul pan Rímoraj svůj dotaz. Mezitím se zjevili znovu na místě, kde Osobu spatřil prve.
„Máš ještě nějaké další přání, Rímoraji?“ vyzvídala Osoba.
„Ne, děkuji. Tohle mi opravdu stačilo,“ řekl pan Rímoraj a ještě se vzpamatovával z toho, čeho byl právě svědkem.
„Nyní tě tedy vezmu na místo dle mého výběru, které navždy změní tvé vnímání světa,“ pravila Osoba a než pan Rímoraj stihnul namítnout, že už nikam nechce, okolí se opět rozmazalo a přetvořilo se ve šmouhy všelijakých zbarvení.
Pan Rímoraj nyní stanul na místě, které by nikdy nedokázal popsat žádnými slovy. Stál tam s pootevřenými ústy, v očích se mu okamžitě začaly tvořit slzy a nemohl popadnout dech.
„Co to sakra je?,“ zakřičel na osobu, „Co to je?!“ zavřeštěl znovu, přičemž mu naprosto zrudl celý obličej a z očí mu přitom tryskaly slzy, „řekni mi co to má být?!“ ječel dál na osobu.
„Je to odpověď na tvoje otázky, Rímoraji,“ pronesla Osoba v poklidu.
„Ne, není! Proč všechno tohle vidím? Nechápu to!“ pan Rímoraj padl na kolena a chytil se za hlavu.
„Je to odpověď na všechny tvoje otázky o smyslu, významu a opodstatnění smrti, Rímoraji,“ trvala na svém Osoba.
„Ne! Já ti nevěřím,“ pan Rímoraj křičel a zalykal se přitom pláčem.
„Dalo se očekávat, že ti bude dělat velký problém vše vstřebat. Jen si dej na čas, Rímoraji.“
Pan Rímoraj pozoroval se slzami v očích nepopsatelné místo, „je to... je to taková nádhera,“ začal po chvíli stále sražen na kolenech, “všechno je to taková nádhera,“ nemohl najít jiná slova, „všichni jsou tak... jsou tak šťastní... ta radost ve všech jejich tvářích,“ panu Rímoraji nepřetržitě proudily slzy po začervenalém obličeji, „je to skutečné? Je to opravdu skutečné?“
„Stejně skutečné, jako ta místa, na která jsi chtěl cestovat ty, Rímoraji,“ ubezpečovala jej Osoba.
„Jsou tu všichni... matka je...,“ pan Rímoraj lapal po dechu, „takhle šťastnou jsem ji v životě neviděl,“ utíral si slzy do již promáčených rukávů. Potom zvedl ruku a zamával směrem k ní. Matka gesto ihned opětovala a přitom se na něj blaženě usmívala. Vedle ní spatřil Jadvigu, která na něj se stejným úsměvem ve tváři také zavrtěla dlaní. Pan Rímoraj přestal plakat a místo toho se začal chechtat na celé kolo.
„Tam je Boris Vian, můj oblíbený surrealisticko-existencialistický autor,“ ukazoval a smál se dál.
„Už věříš, Rímoraji? Už rozumíš?“ tázala se osoba.
„Ano,“ opáčil pan Rímoraj a pořád se chichotal.
„Dobrá tedy,“ pověděla Osoba a okolí se začalo znovu mlžit.
„Ne! Ještě ne, Osobo!“ křičel pan Rímoraj, „zastav to!“
„Viděl jsi dost, Rímoraji,“ odvětila Osoba a po chvíli se znovu oba objevili na původním místě.
„Ne! Proč jsi mi nemohla dát více času?!“ zuřil pan Rímoraj.
„Viděl jsi více než dost,“ odsekla Osoba.
„Tady už být nechci!“ zakřičel pan Rímoraj, „jak tě zase vymažu?“
„V tom ti neporadím, Rímoraji,“ nepomohla mu Osoba.
„Prostě se vrátím zase zpátky domů,“ řekl pan Rímoraj a přispěchal ke své skokmašině, „sbohem Osobo!“ zavolal a otočil kovovou páčkou. Vše kolem něj začalo blýskat a po chvíli jej zcela obklopila bílá záře, načež ztratil vědomí. 

                                                           část čtvrtá 
                                                            ~ Konec ~

Pan Rímoraj pomalu otevřel oči a zjistil, že leží uprostřed skokmašiny nacházející se přesně na svém místě v obývacím pokoji jeho příbytku. Tváře mu olizoval pes, třeštila mu hlava a Osoba byla pryč. Podíval se na své bolavé ruce a všiml si, že jsou silně popálené od elektrického proudu, nicméně nevěnoval tomu zvláštní pozornost.
Rychle se postavil a vyběhl ven ze svého domku. Pod tíhou nedávného zjištění ihned vyhledal nejvyšší sráz v blízkém okolí a bez váhání se vrhnul z jeho vrcholku dolů. Po několikavteřinovém pádu se na plochém kameni pod skaliskem na úpatí hory rozprskl do všech stran jako přezrálé rajče.
V posledním zlomku sekundy, bezprostředně předtím, než přestala zcela existovat, si jeho mysl s hrůzou uvědomila, že jej Osoba dočista oklamala a že tohle je jeho definitivní konec.