Buňka

Právě jsem naslouchal nervovým impulsům. Další vzpoury bakterií v oblasti krku prý zažehnány... ale co mi je do krku, takové cizí kraje, tam se asi nepodívám. Bratr Tax vedle mě vypadal spokojeně, ostatně jako vždy. Z nervových zpráv si vybírá jen ty dobré a zbytek pouští jedním ribosomem tam a druhým ven. Bratra mám rád, vlastně mám rád všechny buňky - což, jak by řekl Reog, je přesně to, co nám odkázal Jeu. Čímž se vracím myšlenkami k víře.

O víře často přemýšlím. Reog žije o tři patra nade mnou směrem ke kůži a kolem něj žijí většinou jeho příznivci. Jakoby mohl slyšet mé myšlenky, ozval se Tax:

"Přemýšlíš někdy o Člověku? Poslední dobou se k Němu často obracím."

Souhlasně jsem kmitnul brvy na membráně. "Snažím se o nezávislý pohled."

"Nezávislý pohled? Dej si pozor, brácho! Obviní tě z rakoviny a co já tady sám... Reog je dobrý kněz, občas s ním promluv. Však nyní začíná večerní člověkoslužba a on se jistě bude posléze ptát, jestli někdo nechce něco vědět."

Při člověkoslužbě jsem se pohroužil do svého nitra. Jen matně jsem vnímal Reoga, jak přijímá kyslík: "Toto je Moje cytoplazma, která...". A začal povídat o Jeovi: o buňce, která byla zároveň Člověkem. Přišlo mi to jako přílišná konkretizace celého náčlověčenství: Člověk je přece Láska: je Cílem všeho kolem nás, je Vůlí která je za naší vůlí: jak se může vyzdvihnout jedna buňka...

Ten starý příběh pochází z doby před několika tisíci dny, takže si ho samozřejmě osobně nepamatuje nikdo z nás. Tehdy buňky v této části těla dodržovaly velice přísné rituály a pravidla, jak se zavděčit Člověku. Jakmile se vydělil Jeu (bylo to Neposkvrněné dělení, kterému nepředchází dělení jádra, jak Reog často zčlověčně opakuje), začal myslet trochu jinak. Pokládal se za Lidského syna: to pobouřilo tehdejší elitu a obvinili ho z rakoviny. Bílé krvinky s ním udělaly krátký proces, ale jeho DNA prý nebyla zničena...

Stará červená krvinka stála opodál. Již nám odevzdala všechen kyslík, ale stále neodcházela s proudem krve do okolních oblastí. "Člověk je všude kolem nás!" řekla najednou.

Reogovi se zachvěl cytoskelet: "Neruš člověkoslužbu, červená! Nechceš se vyzpovídat? Určitě myslíš na dělení jádra!"

"Červené krvinky nemají jádro," prohlásila červená pohotově, "před hodinou jsem byla v mozku... Já vnímám Člověka jako Vše, Co Je. Musíme Jej hledat ne jako nějakou vyšší, libovolnou sílu různou od nás, ale niterně se spojit..."

"Rakovina!" zakřičel Reog, "Bílé, kde jste s těmi protilátkami?"

Červená okamžitě odplynula krví dál a já jsem začal přemýšlet. Chce to nějakou syntézu Reogova dogmaticko-moralistického přístupu a volnomyšlenkářství červené krvinky... pohroužil jsem se opět do svého nitra.

"Kyslík! Ty nechceš kyslík?" Tax mě probral ze zadumání. Lačně jsem polknul několik doušků... Jeu se nemýlil, když říkal, že je vlastně Člověk. Stejně tak červená krvinka obviněná z rakoviny se nemýlila, to také cítím, když řekla, že Člověk je všude kolem nás... i ostatní buňky jsou potom... součástí... začala jsem cítit propojení, sounáležitost. Ten pocit byl hezčí než přijímání kyslíku, dokonce i než dělení jádra... ten pocit byl... byl... jsme Člověk...

Otevírám oči. Právě jsem se probudila z krátkého spánku. Mačkám vypínač u postele. Světlo. Dávám nohy na zem. Jdu se napít...

...tak, a jsem zpátky ve tkáni. Byl to zvláštní sen, plný podivných tvarů, myšlenek a symbolů. Nějak jsem se přiblížil k Člověku, jehož jsme součástí. Byl jsem malým hláskem ze kterého se složil silnější hlas celkové osobnosti. A za touhle záhadou leží další a další a tak pořád, až do nekonečna.