odraz sebe

cítím vítr ve svém obličeji, dokonce až na konečcích prstů u nohou. Slyším krůčky pomalu vedoucí ke mně, trhaný nádech a výdech, chrapot, jenž mi byl nevědomě známý. Naslouchal jsem pronikavé ticho a to, jak se to každou vteřinou přibližuje.
Najednou nic, všechno přestalo. Žádný trhaný nádech ani výdech nadále nepokračoval. V tu chvíli, jakoby ze mě všechen klid opadnul.
Stálo to přede mnou, upřeně to na mě drželo svůj pohled. Přišlo mi, že ani nemrká. Kdo ví, možná to tak bylo.
Světlo bylo slabé abych nemohl určit, kde se právě nacházím, ale zároveň dost jasné na to, abych viděl to stvoření, jež mě tady drží. Cítil jsem se jako v řetězech, nemohl jsem se hnout, mluvit, natož křičet nebo volat o pomoc. Začal jsem se různě vrtět a snažit se alespoň něco udělat, ale marně. Mé ruce byly chladné a každým momentem který padl ještě chladnější. Sucho v krku, pociťoval jsem slabost, vyčerpanost.
A ta stvůra se začala hlasitě smát!
,,Po..Pom..Pomoc..." každé mé slůvko se ale v té temnotě vytrácelo a mě polila nekončící beznaděj.
Přiblížilo se to ke mně ještě blíže, ruce mělo celé od krve, ale od své vlastní krve. Z ran na rukách mu stékala krev, která dopadala až na zem. Pořád se to dívalo na mě, a jak to bylo blíže a blíže, mohl jsem se tomu konečně podívat do tváře. To, co jsem viděl mě zděsilo. Spatřil jsem oči...Ty smutné oči, tu pochroumanou tvář, hluboké kruhy pod očima ze stresu, všechno jsem znal. Seděl jsem bezmocně naproti sobě samému a vystrašeně se pozoroval. Brečelo to...Jeho, vlastně moje slzy mi padaly do klína.
Ale než jsem stihl cokoliv udělat, byť se jenom hnout, Můj odraz sebe mi na krk přiložil chladnou ocelovou čepel a zajel s ní hluboko do mého krku. Projela mnou neuvěřitelná bolest, ale nevypadlo ze mě ani hlásky.
Můj zrak na sebe samého se pomalu vzdaloval až moje mysl propadla do nekonečné propasti za všemi ostatními, kteří tady na tomhle světě již (ne)jsou, a kteří se zničili stejně jako já sebe.
-Někdy náš největší nepřítel jsme my sami.