Dlouhá noc

Dny pozdního jara jsou prosvětlené sluncem, topí se v záplavě rozkvetlých třešní a letmé přeháňky zanechávají drobné diamanty na zelených zahradách. Ovšem ve stínu se nemohu zbavit pocitu chladu, naskakuje mi husí kůže. 

Snad nejzapeklitější jsou noci, to temnota zbaví svět barevných květů a azurová modř oblohy je nahrazena nepopsatelnou barvou závislou na vztahu Země a Měsíce. Občas se naskytne pohled na romanticky a jemně osvícenou krajinu, občas zase vidím jen neurčité obrysy něčeho, co ve dne bývalo o poznání méně záhadným. 

Myslím, že na půlnoci, poslední a naopak první části dnů, je něco okouzlujícího. Byl to 5.květen a oblohu ozařovaly hvězdy obzvláště jasné. Procházel jsem své deníky jako obvykle a zaznamenal drobný nedostatek, totiž, veškeré záznamy byly promáčené. Neznámá tekutina nelibého zápachu ulpěla na stránkách pro mě tak důležitých. 

A příčina? Na parapetu spokojeně spící kocour. Měl černou, sametově hebkou srst a roztomilý čumáček ve tvaru růžového srdíčka. Na potrestání byl příliš roztomilý, rozhodl jsem se proto uklidnit se krátkou procházkou. Vzduch zanechával trpkost na jazyku a teplota byla až podezřele vysoká. Nicméně, chůze svůj úkol splnila dokonale a odporné okolí nebylo ničím neobvyklým. 

Mé nohy si to "štrádlovaly" rovnou do postele. Každý krok, který dopadl na chodník a působil ozvěnu v tiché ulici, se těšil na teplou peřinu a sklenici mléka. Kdyby byly mé zájmy až příliš sobecké, možná bych skutečně usnul spánkem spravedlivých a andělé by mě kolébaly jako princátko na svých křídlech. Ale dnes, v tuto nekřesťanskou hodinu, se mé žíly vzepřely a tep zpomalil.

Byl to výstřel, rána doprovázená ženským křikem tak žalostným a odpudivým. Byl jsem si jistý tím, že dnes spát nepůjdu...