V objetí

Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími vibracemi. Nebylo možné je nevnímat. Vyhnout se jim. Dotkly se každého z nich. Těch nejhlubších míst, kterých se dotknout mohly, aby je zaplnily mrazivým tušením nadcházejících dějů. Protože takové nenápadně vyhlížející drobnosti k nim přeci mohly vést. To bylo velmi dobře známo. Již tolikrát ohlásilo začátek neblahého konce ponejprv mírné chvění. Jisti si tím stěží mohli být, ale i tak se jich v tu ránu zmocnil osudovostí nasycený neklid. Ještě setrvávali na místech. Zatím se jen nesměle rozhlíželi a křečovitě zarývali prsty do madel jako by šlo o jejich poslední oporu. Doufali v uklidnění, které je snad brzy navštíví v podobě důvěryhodně vyznívající informace, že je vše v pořádku, pod kontrolou a nic jim nestojí v cestě. A tak prozatím jen seděli, a jakoby nic se snažili předstírat přezíravý, ve vybraných případech až nezúčastněný zájem o dění kolem. A čekali a čekali.

I oni tři pocítili ten mírný třes. Přesněji řečeno, nejmenší z nich, který seděl uprostřed, zůstal touto drobnou událostí zprvu nevyrušen a dál setrvával v zajetí poutavé obrázkové knihy. Otec sedící po jeho levé ruce nesměle pokukoval po ostatních, kteří si podivné situace také povšimli, a doufal, že se tak snad dozví něco víc. Matka na straně druhé pak v moci ochranitelského reflexu chytla synka za drobnou ruku. Ten se jí však vysmekl a pokračoval v četbě. Dalo by se říct, že rodiče reagovali obdobně jako další dospělí na místě. Na rozdíl od těch jim však dal rodičovský instinkt v nevysvětlitelné předtuše pomyslet na nejhorší. A upokojení, kterého si slibovali dosáhnout, nepřicházelo. Míra obav vzrůstala takřka geometrickou řadou, jak se výrazy v jednotlivých tvářích zdály vzájemně prohlubovat dojem nebezpečí hrozby číhající v hlubinách. Pozvolna bobtnající napětí se dá jistě nějakou tu chvíli snést, avšak ona doba je dosti omezená, zvlášť pokud nejste na zdraví ohroženi jen vy sami. Těžké je smířit se s neradostným výhledem života těch, které milujeme.

Příliš dlouho jim ta marně předstíraná vyrovnanost nevydržela. Rozhlížet se v očekávání spásy či alespoň uklidnění plynoucích z výrazů tváří ostatních, tak je skutečně možné počínat si jen krátce. Pokud se nic z toho nedostaví a navíc ani nikdo z odpovědného personálu vám k něčemu podobnému nedopomůže, nervozita se prohlubuje. Avšak je třeba popsat celou situaci co nejpřesněji, neboť jejich odkaz si jistě spravedlivé vylíčení zaslouží. Nemůžeme se zde přeci dopustit toho, abychom všechny ty nebožáky na místě naházeli takříkajíc do jednoho pytle, jak se dnes z lenosti a nedostatku času a dobré vůle stává. A navíc teď máme chvilku se takovému exkurzu věnovat. Na místě našeho hlavního zájmu se totiž zatím nic zajímavého neděje.

Abychom v tom tedy měli cosi jako přehled, rozdělíme si naše cestovatele do několika skupin, a to podle jejich počínání během těch osudových okamžicích. První skupinku tak představují ti, kteří se dále spoléhali na nějaký ten spásný impuls shůry a rozhlížejíce se nervózně kolem dokola zůstávají sedět na místě a doufají, že více snad ani dělat nebude nutné. A pokud ano, akci zajistí jiní a oni takové hrdiny velmi rádi podpoří. Zřejmě se to mezi takovými hemžilo stabilními introverty. Nemají to lehké. Víc zkrátka nesvedou. Snad jen některý z nich hlouběji než prve zaryl nehty do kožených opěrek. Další grupu pak tvořili jednici umírněně stateční. Ano, neohrožení extroverti. Napínali se na svých sedačkách, ke kterým se před několika okamžiky instinktivně připoutali, a nepřeslechnutelně se dožadovali příchodu oněch zodpovědných osob, od nichž si slibovali zklidnění rozbouřených útrob. No zkrátka aspoň trošku té naděje. A pokud se někdo takový bázlivě objevil, pak jen proto, aby se pokusil usadit tyto nedočkavce zpět na místo, kde jim v ty nejisté minuty bylo přece jen bezpečněji. Nic více jim nemohli nabídnout. Nic z toho, co nedočkavci očekávali. Je samotné naplňoval strach, avšak jejich pozice byla přeci jen poněkud odlišná. Do posledního rance mohli bychom pak zařadit ty, kteří ze svých míst nejen vstávali, ale navíc i pomateně pobíhali uličkou sem a tam, vykřikovali nesouvislé věty, které jejich společné cestě prorokovaly záhubu, a štkali nad nekompetentností těch, kdo jim tak mizerně amatérskou službu podstrčil. Jasné chování pod vlivem extrémní extroverze. Je nutné uvést, že se na místě vyskytovali i tací, kdož nezapadli ani do jedné z vymezených kategorií a trčeli na jejich okrajích či pomezí. Ale co s takovými? Na ty je málokdy čas. A tak alespoň coby skromná ukázka, jak to na scéně v té chvíli vypadalo, výše popsané řádky plně postačují.

Možná si teď říkáte, pročpak nás zdržují takovým povšechným výčtem. Lidé jednají pod vlivem nevšedních okolností různě, avšak vybrané skupiny takřka vždy stejně. Je tomu tak. Pro nás je ale důležité, že právě počínání příslušníků oněch dvou činorodějších skupin zaujalo pozornost malého chlapce, dosud plně pohrouženého v příběh odvíjející se na stránkách knihy, která spočívala na jeho klíně.

“Proč ten pán tak křičí, mami? Co chce?” zněla jeho otázka poté, co se rozhlédl a spatřil několik pasažérů zvedajících se ze sedaček, jak vzrušeným hlasem cosi požadují od dámy ve světle modré uniformě.

“Nevšímej si toho. Jen se mu něco nelíbí, “ odpověděla tence maminka a už čekala příval dalších otázek.

“A co se mu nelíbí?” pokračoval zvědavě chlapec, ke kterému se nedoneslo ani slovo z toho, co rozrušený muž říkal.

“Možná jen nedostal pití, které si přál. Čti si dál. Ta knížka je hezká, viď?” snažila se maminka o odpověď a bezděky dodala: “Všechno je v pořádku, miláčku. Všechno bude v pořádku.”

Zatímco se matka, co jí síly stačily, snažila navrátit chlapcovu pozornost zpět k četbě, otec střídavě pozoroval onoho muže a další nakažlivé nervozitě propadající cestující. Za oknem, ze kterého čas od času vyhlédl, zatím jasně modré nebe vystřídaly nacucané chuchvalce šedavě nevlídných mračen. Může a ženy se zmocnila nezlomná jistota odsouzenců k smrti.

V tu ránu se vše prudce otřáslo, propadlo do hloubky a pak už nic nezůstalo tam, kde ještě před několika málo okamžiky spočívalo. Předměty nejrůznějších tvarů a účelů poletovaly sem tam, ze strany na strany, odrážely se od stěn, od jednotlivých lidí, do sebe navzájem, aby pak dopadly, kam jim jejich nestálé trajektorie velely a podílely se tak značnou měrou na vytvoření něčeho, čemu se říká prostě a jednoduše binec. A stejně tak si byli nuceni počínat i ti činorodější z přítomných, kteří rozepjali pásy a vstali doufajíce, že jim taková aktivita přinese alespoň špetku klidu a útěchy. Bohužel. Většina z nich nyní po úderu hlavou o strop ležela v bezvědomí na zemi. Někteří se vrávorajíce zvedali, zatímco si rukama svírali krvácející rány zející na otřesených hlavách. To už k nim klopýtali dámy v modrém, aby jim poskytly první pomoc. Zranění se pak s díky hroutili zpět do svých sedaček, kde se pokoušeli nabrat sil k dalšímu pokusu nedat svůj cenný život tak lacino.

A ti disciplinovaní, kteří stále poslušně setrvávali ve svých křeslech, snad při pohledu na krev řinoucí se z ran, především ale díky onomu dramatickému propadu nebyli již dále schopni udržet své znepokojení na uzdě, neboť nyní se již události kolem nich zdály ohrožovat samou jejich existenci. Ano, jim se ony děje v tu chvíli skutečně jevily tak osudové. A jak jinak si v takové minutě počínat než vyrážet ze svých hrdel neartikulované skřeky, tak jak to dělali jedni, či vzlykat do dlaní a střídavě si cosi sebezpytujícího tiše pro sebe mumlat. To víte introverti, na víc se nezmůžou, přestože by moc moc chtěli. Leč, nejde to.

“Maminko, proč se všechno třese?” Chlapec téměř vykřikl, zatímco obrázková kniha letěla na podlahu. Již nebylo možné nepovšimnout si toho, co se kolem něj děje. Rány, stékající krev, zranění. A stále větší počet cestujících propadal panice, kterou se nikdo vhodný nezdál konejšivými slovy mírnit.

“To nic není... Jen prudký vítr... Už to bude dobré,” pokusila se matka chlapce rozhlížejícího se vytřeštěnýma očima křečovitě uklidnit a podala mu ze země zvedlou knížku. Otec si zatím nervózně poposedal na své sedačce a sledoval dámy v modrém, které se pokoušely ošetřit zraněné. Snad i on očekával, že útěcha přijde právě prostřednictvím těchto několika málo andělů. A ani na vteřinu nepustil ruku svého vystrašeného synka.

“To jen kapitán hledá lepší cestu, chlapče. Za chvilku se všechno utiší a brzy budeme doma. Spolu.” zašeptal otec nejistě do chlapcova ucha, když se matka snažila z manželovy tváře vyčíst, zda je o vlastních slovech skutečně přesvědčen. Znala ho však již příliš dlouho a hluboce. Dobře věděla, že se v jeho mysli mísí chmurné obrazy tragického konce s touhou po spáse vytouženého synka. Pevně sevřela levou ruku milovaného chlapečka. Nezdálo se ale, že by na něj milosrdné snahy jeho rodičů jakkoli působily. Kroutil hlavičkou kolem dokola a očima těkal po jednotlivých cestujících, jejichž rozrušené počínání jej neuklidňovalo. Spíš naopak. Další a další otázky vyvolány nezvyklou scénou brázdily dětskou mysl upínající se v tom okamžiku k jediné věčně pevné jistotě. K rodičům.

“A proč ta paní pláče? Co to šeptá? Mami, tati, já mám strach!” zaskuhral chlapec s pláčem na krajíčku. Pustil otcovu dlaň a natáhl se oběma rukama k matčině krku. Otec znovu vyhlédl z okénka. To, co spatřil, ho jen ujišťovalo o bezvýchodnosti dalšího vývoje událostí. Pocítil palčivou bolest v břiše. Krev mu bušila ve spáncích. Raději se znovu otočil zpět k rodině, aby zachytil, jak se matka usilovně snaží synkovi co nejpřesvědčivěji odpovědět. Ona se nyní stala jeho modrým andělem. Na okamžik se jí zatočila hlava a udělalo mdlo. To když koutkem oka zahlédla přes manželovo rameno výjev za okenní tabulkou.

“Víš, ta paní se asi také zranila při tom otřesu. Když pláče, tak ji to tolik nebolí. To je normální. Všechno je normální,” a na tu poslední větičku položila tak nepominutelný důraz, jako by snad jejímu obsahu skutečně věřila. Chlapec o odpovědích, které mu rodiče poskytovali, příliš nepřemýšlel. Nemusel. Důležité bylo, zda působily jako věrohodný zdroj úlevy. Věci kolem něj se vyvíjely tak podivně, ale dokud je s maminkou a tatínkem, a ti jsou klidní, všechno je v pořádku. Máma s tátou přeci vše zařídí. Ano, i takové myšlenky běžely tou nevinně nezkušenou hlavičkou, když se náhle jedna z dam v modrém postavila do uličky mezi sedadly, autoritativně si získala pozornost takřka všech přítomných a jala se cosi gestikulovat, což doprovázela hlasitými příkazy. Chlapce to však již nezajímalo a pokoušel se znovu ponořit do linky příběhu, který mu před několika minutami doslova vypadl z rukou. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Alespoň díky tomu mohli být rodiče mírně spokojeni.

Šířící se panika sycená rostoucí beznadějí tak mohla být dočasně zastavena. Bylo načase. Vždyť na to většina přítomných čekala jako na spásu. V modré kostýmky oděné dámy důrazně instruovaly dosud neuspořádaně působící masu cestujících, která se rázem proměnila v poslušné vojsko a na slovo jejich příkazy uposlechla. Ne snad, že by ti dosud plačící ve svém nářku ustali, to ne. Ale i přes jejich rozkládající se stabilitu v očekávání neblahého vývoje věcí příštích byli ještě stále schopni přinutit se k vcelku jednoduchým úkonům, které si na nich dámy vynutily. Kdo měl dosud brýle na nose, strkal je spěšně do kapes, muži rozvazovali kravaty, všichni si pak utahovali bezpečnostní pásy a i jinak roztodivně si počínali, v nichž nyní spatřovali aspoň špetku naděje. V reproduktorech nad jejich hlavami to náhle zachrastilo a ve spleti šumu se ozval mužský hlas, který cosi stroze oznamoval. V nastalých manévrech však tato informace zcela zapadla. Všichni se soustředili jen a jen na usilovné snahy dam v modrém, jež se pro tuto chvíli proměnily v jejich anděly spásy. A příkazy někoho tak mocného se jistě vyplatí poslechnout. Proto konali tak, jak jim bylo nakázáno. Někteří ochotně, jiní pozvolna, ale konali tak skutečně všichni.

“Maminko, tatínku, co to ti lidé dělají? A ta paní v modrém cvičí? A ostatní to po ní opakují?” zasmál se chlapec odvrátiv pohled z propracované ilustrace na jedné z voskovaných stránek. Nespouštěl z ostatních zrak, když čekal další odpověď od některého ze svých rodičů. Několik uplakaných obličejů sedících v řadách před nimi se otočilo jejich směrem. Některé propadli v nářek ještě pronikavější.

“Ano… Je to tak… To je… taková hra,” zakoktala matka a odvrátila zrak. Po tvářích jí stékaly tlusté slzy. Kvapně se je snažila otřít. Chování ostatních cestujících raději nevěnovala příliš pozornosti. Považovala to už za zbytečné.

“Tak tak, je to hra. Ta paní udělá nějaké gesto a ostatní ho musí opakovat. My s maminkou budeme hrát s nimi. Ty si ale klidně čti, ať ti nic neuteče,” přispěchal manžel své manželce na zoufalou pomoc. Klidnými pohyby pak sejmul kravatu a vložil ji do kapsy saka tak, aby chlapec jeho pohyby zachytil. Ne, tohle počínání nebylo marné. Přece své děťátko stále miluje! A když pak koutkem oka pohlédl průhledem vpravo, obrysy vesnic a zlátnoucích polí pod nimi se jevily stále zřetelnější.

A tak se i oba rodiče snažili připravit na to, co mělo nastat a co se zdálo přijít zcela nevyhnutelně a velmi brzy. Vykonali, co jim jedna z dam v modrém nařídila, a víc už nebylo co. Nic, čím by se ještě aspoň na kratičký okamžik zaměstnali a odvedli tak svou pozornost, od toho, co se zdálo být tak blízko. Třeba je ještě naděje. Muž a žena si vyměnili zoufalé pohledy, a každý položil dlaň na paži synka sedícího mezi nimi. Ten tímto gestem utvrzen, že není třeba se strachovat, svěřil svůj zájem již plně další stránce napínavého příběhu a sklopil k němu zcela svůj zrak. Ani jeden z rodičů se pak už nerozhlížel. Dosavadní dění pro ně ztratilo na důležitosti. Nechtěli marně plýtvat drahocenným časem, který nepolapitelně pádil vpřed neohlížeje se na jejich strachy a touhy.

Přestože si nyní již mnohý z oněch ztracenců povšiml, že to, co se odehrává venku, neponechává zjevně mnoho zbývajícího času, většina stále poslušně setrvávala v pozici snad nejvhodnější pro stav nouze, do kterého byla uvedena zoufalou snahou dam v modrém. Asi tak jako se tonoucí chytá byť i toho nejkřehčího stébla v dosahu rozdrásaných konečků znavených prstů. Jako by snad něco tak komicky vyhlížejícího mohlo odvrátit nevyhnutelné. Co víc se však dalo dělat? Již rozeznávali střechy jednotlivých domů, když celou scénu zahalilo zlověstně duté prázdno všepronikajícího ticha. V tu chvíli ustaly výkřiky, které stále častěji rozřízly vzduch naplněný sténáním a pláčem. Ten předěl jako by ohlásil nástup finálního dějství jejich pouti. Motory přestaly pracovat. Jen vánek slabě fičel za okny a hladil elegantní křivky trupu. Snad se ten neviditelný živel toužil ještě naposledy polaskat s chladně povýšenou kráskou. Potěšit se jejími namyšleně dobyvačnými grimasami a gesty. Už toho ale bylo dost. Již jste se až příliš povyšovali nad svou chatrnou, k zemi přibitou schránku plnou zmatků. Nechte si je tam dole. V přízemí. Avšak co je prostým ztracencům po velkých příbězích. Oni mají své vlastní. A ty jsou jen a jen jejich. Právě v takových chvilkách nabývají na důležitosti. Jako by už nebylo nic víc, než jen oni a jejich milí, kteří jsou a navždy budou víc než oni sami. Malý chlapec však nic z toho nechápal, nevnímal. Rodiče byli úspěšní. A protože věděli, že dál již nebude nic, v okamžiku, který se jim zdál být tím posledním, matka i otec pevně objali ten záhy zmařený život, jenž vzešel z jejich žil.

Tak setrvali zbývajících několik vteřin. Pak se letadlo zarylo do země, aby pohřbilo všechny, kdo svěřili své bytí jeho křehkému tělu.