Buchty a vidle

„Jo, a přesně proto ji miluju.“ usmál jsem se, a do mé mysli vtančila vzpomínka na Janu a její úsměv, kdykoliv se u nás objevila. Dlouho jsem si myslel, že se jí u nás prostě tak líbí. Holka z města unešená klidem venkova. Vyděšená z našeho housera, za to totálně naměkko z králíků a koček. Všechno, co se dalo a nechalo, to poňuchňala, pomazlila. A vždycky přinesla koláč nebo buchtu. A to jsem si myslel, že holky z Prahy se něčím tak obyčejným jako pečení, snad ani nemůžou zabývat. Jana v tom dokonce vynikala.

„Tak děláš si ze mě prdel nebo co? vybuchl Martin.

Nechápavě jsem na něj zíral: „Co?“

„Jak jako miluješ? Koho miluješ?“ vyjel na mě. ¨

Klesla mi brada. Musel jsem to  říct nahlas. Za to může to pivo!, láteřil jsem v duchu. Tentokrát opravdu. Snažil jsem se přijít na vhodnout odpověď, ale v hlavě jsem měla úplně vymeteno. Martin jen zavrtěl nevěřícně hlavou a už už se zvedal k odchodu. 

„Počkej!“, vyhrkl jsem a doufal, že mi to poskytne alespoň trochu času navíc, abych mohl přijít na to, jak vysvětlit nevysvětlitelné. V naší vesnici byli právě Martin a Jana jediní trochu věkově blízko. Ne, že bych si s tátou a jeho přítelkyní neměl co říct. Ale jsou věci, které se s vrstevníky probírají tak nějak příjemněji, přirozeněji.

Martin si sedl zpět, nicméně z očí mu sršely hromy a blesky. Evidentně jsem ho fakt naštval. Nebylo divu. Radši jsem ani nechtěl vědět, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Nejspíš si hned domyslel, že spolu s Janou něco máme. Takže hádám, že mě chtěl... zabít? Praštit? Možná vykastrovat?

Bylo mi jasné, že už musím promluvit, chci-li si zachovat alespoň nějakou šanci na přežití, a tak jsem ze sebe vysypal to nejotřepanější klišé, co existuje: „To není tak, jak si myslíš!“

Nečekal jsem zázraky. Jen jsem doufal, že mě hned nepraští. Byl jsem si tedy jistý, že v pěstním souboji bych měl rozhodně navrch, což by mi asi přineslo obdiv místních ochlastů, ale zase by to znamenalo konec přátelských vztahů s Martinem, o Janě nemluvě.

„Jo? Nepovídej!“ ušklíbl se Martin a notně si přihnul z půllitru.

„Je to čistě jednostranný.“ přesvědčoval jsem nás oba. Martin mě provrtával pohledem, jako by si pravdivost toho tvrzení chtěl ověřit přímo v nitru mojí lebky.

„Vážně! Jana o tom ani neví!“ dodal jsem v naději, že to přidá mojí lži na uvěřitelnosti. Prosím tě, Bože, já vím, že jsem na tebe vždycky celkem prděl, ale jestli se mnou máš ještě na světě nějaký plány, ušetři můj život.

„No, všim jsem si jistejch náznaků jako...“ začala pozvolna Martin, o poznání smířlivějším tónem. Za mák mě to neuklidnilo. ČEHO si jako všiml? A kdy?

„Jo?“ zeptal jsem se přiblble, nepřestávajíc se modlit.

„No jo, někdy se na ni tak díváš!“ uchechtl se Martin, ale přesto bylo v jeho hlase přítomno jakési temno.

„To-to se omlouvám. Vážně nerad bych se mezi vás nějak stavěl.“ začal jsem koktat.

Byla to částečně pravda. Původně jsem měl v plánu se mít na pozoru, abych s Janou nezůstával nikdy o samotě. Taky v alkoholu jsem se jemně krotil, pokud byla přítomna, abych náhodou neztratil kontrolu a nevyvedl nějakou blbost. Byla to celkem fuška, protože si nikdo nesměl všimnout, že v pití zaostávám, jinak bych musel čelit nepříjemným otázkám.

Skutečnost byla taková, že Jana dobře věděla o mých citech. Při jedné z četných letních grilovaček jsem trochu přebral. No, a Martin šel domů už dřív, že ráno brzy vstává do práce, ale Janu nechal, ať se klidně baví dál, protože ta měla druhý den volno. Jako naschvál jsme tam pak zůstali sami dva, protože naši si šli lehnout jen o něco málo později. A mě nenapadlo nic lepšího, než ji prostě políbit. Bez varování jsem si ji jednoduše přitáhl k sobě a bylo to. Absolutně jsem nepřemýšlel, nic jsem neočekával. Zkrátka jsem to udělal. I tak mě zarazilo, že jsem se nesetkal s žádným odporem. Naopak. K ničemu víc ale nedošlo. V určité chvíli totiž Jana zřejmě pocítila, že si to vážně užívám (jeden těžko poručí tý věci, aby laskavě zůstala viset), a zařadila zpátečku. Slíbili jsme si, že to bylo poprvé a naposled.

Nebylo.

„Pche!“, zavrtěl Martin hlavou, zatímco já jsem si pořád ještě netroufal příliš dýchat. Jednak jsem pořád ještě neměl vyhráno, a jednak jsem neměl představu, co z něj teď může vypadnout. Neřekl už ale nic. Několik minut jsme tam seděli mlčky, než konečně prolomil ticho: „Tak ty mi paseš po ženě, ty vole!“

„To ani náhodou!“ bránil jsem se. „Ale copak si jeden může vybrat, do koho se zakouká?“

„Hm, to asi ne.“ Souhlasil Martin. „Ale varuju tě! Budu tě teď sledovat jako ostříž, kdykoliv se byť jen nadechneš v její blízkosti. Ona je to nejlepší, co v životě mám. Nedovolím, abych o ni přišel. Rozumíme si?“

„Perfektně.“ Přitakal jsem poraženecky. Takže teď to bude ještě těžší. Naše „chvíle“, jak jsem našim setkáním říkali, budou ještě vzácnější. Měl jsem sto chutí hodit ten debilní půllitr o zeď. Zlobil jsem se sám na sebe za svoji pitomost, a taky na celý svět, i když ten s tou patálií neměl nic společného. Tohle prostě nebylo fér!

„Stejně by nám to neklapalo.“ říkala vždycky. „Co bys se mnou dělal? S rozmazlenou fiflenou z města! Hned po první hysterický scéně by ses mě chtěl zbavit.“

Nechtěl jsem tomu nikdy věřit. Pokaždé jsem ji přesvědčoval, že se plete. Hluboko uvnitř jsem ale věděl, že má pravdu. Z ní nikdy opravdová venkovanka nebude. Vždycky bude mít panickou hrůzu z hmyzu a nenávidět práci na zahradě. Já zas nemám rád počítačový hry, čtení a jiný její zábavy. Nevidím z nich žádný užitek. „Tříbení mysli“, jak tomu ona říká, je pro mě pramalý zisk. Ona zase nechápe, jak můžu farmařit celý den v práci a pak ještě doma.

Tu noc jsem špatně spal. Pořád jsem se budil a házel sebou. Asi ve tři ráno mi přišla SMS od Jany: Idiote! Takže jí Martin všechno řekl. Dost možná jí udělal i žárlivou scénu. Promiň! odepsal jsem a ani jsem se nepokoušel nic vysvětlovat. Po SMS to stejně nevyřešíme. Chtěl jsem jí to vysvětlit při další „chvíli“. Jenže žádná už se nekonala. Jana přestala zcela reagovat na mé zprávy. Když s Martinem přišli pro vajíčka, chovala se jako vždy – mile se usmívala, přinesla kousek koláče. Ale já jsem dobře cítil tu zeď, kterou si v sobě vystavěla. Jako bych do ní pořád narážel.

Po několika týdnech proseb mi dovolila za ní přijít. Pod košilí jsem schovával kytku, co jsem natrhal cestou z práce někde na louce. Zaplavila mě vlna naděje, že bychom se mohli vrátit zpět a navázat, kde jsme přestali. Přeci jen jsme se zase tak daleko nedostali. Jana mi nikdy nedovolila všechno. Každou „metu“ jsem si musel zasloužit. A mně se to líbilo. To, že není jako ostatní holky, který povolí chlapovi cokoliv, na co jen pomyslí. Užíval jsem si každý pokrok.

„Jsem těhotná.“ oznámila mi Jana místo pozdravu.

Zalapal jsem po dechu. „Ale my jsme přece ne...“ soukal jsem ze sebe a zmateně šermoval rukama, až se mi zpod košile začaly trousit květiny, na které jsem v tu chvíli zapomněl. Jana se rozesmála, ale já jsem se v tu chvíli moc vesele necítil.

„Samozřejmě, že je to Martinovo dítě.“ řekla, jako by to měla být nějaká útěcha. Neodpověděl jsem. Všechny moje naděje se vypařily. Vyklepal jsem zpod košile zbylé květiny, posbíral a odnesl na kompost. Mlčky. Ani Jana zřejmě nenalézala slova.

„Gratuluju ti.“ Krátce jsem ji objal. Věděl jsem, jak moc toužila po dítěti a velmi jsem jí přál, aby se jí to splnilo. Nikdy jsem ale nedomyslel, co to pro nás vlastně bude znamenat.

„Díky.“ usmála se a já jsem jen přikývl. Neměl jsem chuť, vlastně ani sílu, cokoliv říct. Už jsem se otáčel, že půjdu, ale Jana mě chytila za ruku: „Za všechno.“ a znovu se na mě zadívala tím pohledem, který jsem poslední rok vídal při našich „chvílích“. Pohledem, který mi dával naději a sílu. Naději, že přijde další „chvíle“ a sílu odejít.