V tramvaji

Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okamžiků zněl tím místem odrážeje se od jeho stěn z kovu, plastu a skla. Jako by nikým nepovšimnut. Neminul však na své cestě jediné ucho těch dobrých lidí, kteří se shodou okolností či šťastnou náhodou nacházeli právě ve společnosti toho bezbranného chlapečka. Nikdo ze zívajících cestujících si svou denní rutinou by si ho jinak jistě ani nevšiml. Proč taky? Vždyť takových potkávali a míjeli na svých nesčetných cestách tam a zpět bezpočet. Snad některý se na okamžik pozastavil nad jejich prostou líbezností. Vzal si z ní trošku, přetavil ji v jakési palivo lidství a pokračoval dál za svým dílem. Žádného však ten drásavě svíravý zvuk neponechal zcela klidného. Nešlo to. Nikdo nebyl zcela schopný jej lhostejně pominout. Vypustit druhým uchem ven a nechat odplynout. Za někým, koho se to přeci týká mnohem podstatněji. Musí tam někdo takový být. S tím maličkým. Někdo, kdo se už postará. Kdo způsobí, že ten zneklidňující a z pohodlí vytrhující skřek zmizí a ostatním bude opět dovoleno zaobírat se jen a jen tím svým. Bez dotírajícího nutkání jakkoliv zasáhnout. Tak proč je očividně nezodpovědný rodič obtěžuje svou lehkomyslností? Kdopak to je ten hrubián? A dítě stále křičí. Někdo s tím musí něco udělat.

Snad si něco podobného myslela většina z nich, snad všichni. Kdo ví? Seděl jsem tam tenkrát mezi nimi. S nimi. A jak jsem tak pozoroval, co dále se dělo tam mezi několika zastávkami, mohu vám jistě jako cenný svědek vyložit, jak mnozí z nich v těch málo okamžicích, jež je tak prapodivně spojily, smýšleli. A vyložit vše podstatné je cílem mého vypravování. Jistě, nebylo snadné tam jen tak sedět a nezasáhnout hned v prvních vteřinách. Jen klid, prosím. Bez mého nepatrného otálení byste se přeci jinak zhola nic nedozvěděli o tom, co vše se dělo na trase mezi několika zastávkami na jedné z mnoha bezvýznamných tratí. A že jich na světě je! Mnoho jsem jich tehdy projezdil. Proto prosím odpusťte, pokud se v následujícím výkladu dopustím nějaké té chybičky, přehmatu či snad ukvapeného zobecnění. Ale přeci, komu z nás se občas něco takového nepodaří? Tedy, tramvaj jede. Pohybuje se vcelku proměnlivou rychlostí. Dítě stále pláče. A pláče. Všichni si ho již všimli. Nebylo možné je přeslechnout. I středně vysoký a středně starý mužíček v košili nejasné barvy a silných brýlí. Ač se snažil, seč mohl.

Řičí se všech sil. Kde jen má své rodiče? Rozhlížím se. Nikoho takového poblíž nevidím. Jakpak by neplakal. A stále silněji. Vždyť je to jeho jediný nástroj, kterým by na sebe upozornil. Je to zcela logické. Každý alespoň trochu inteligentní člověk to musí chápat. Děcko se jen snaží upoutat naší pozornost. Jak průhledné! Jak laciné! Já mu na to neskočím. Nestanu se otrokem vlastních primitivních reflexů. Pokročil jsem snad již na mnohem vyšší úroveň, než abych se nechal takto emocionálně vydírat. Tak nízko již nikdy neklesnu. Už se tam nepodívám. Ani nemrknu. I kdyby si hlasivky mělo vykřičet. Chápu. Jde mu o život. A tak volí vzhledem k okolnostem a vlastním možnostem tu nejvýhodnější variantu chování, která slibuje dosáhnout uspokojení přirozených potřeb. Nepřidám se k těm labilním prosťáčkům. Vždyť to jsou div ne zvířata. Rezignovali na to, co nás činí lidmi. Vzdali se rozumu. A rozum mi správně velí, ignoruj svůj atavistický reflex. Potlač jeho vtíravý hlas. O děcko se někdo postará. A i kdyby ne? Mé přeci není. Každý má pečovat jen o to své. Tak nejlépe prospěje všem kolem. Na čemž mu ale vůbec nemusí záležet. A jen hlubokým selháním se taková nezodpovědná citlivka naučí, jak že se má v životě chovat. Stejně jako zodpovědnosti o ně. Ne, už tím směrem hlavu neotočím. I kdyby křičelo sebepronikavěji. I kdyby se křikem třeba zadusit mělo.

Pláč neustával. On se ale už neohlédl. Byl přesvědčen, že pokud by něco takového udělal, musel by se sám před sebou stydět. A skutečně by to svedl, to mi věřte. A slovo, které sám sobě dal, tak skutečně dodržel. Je povinností důvěryhodného vypravěče doplnit, že nebyl sám, kdo se takto zachoval. Kamenné tváře ani nemrkly, když třeštící hlásek naplňoval zoufalou prosbou tramvajový vagon, že až z oken ven na ulici přetékal v cestě za jakoukoli pomocí, která by zahřála, pochovala a nakrmila. Jak je to někdy prosté, když chceme, aby tomu tak bylo. Říkejme mu rozumář. Nemohl jinak, nežli se chovat za každých okolností tak, jak mu velelo jeho nyní již celoživotní přesvědčení. Byl cílevědomý, byl důsledný. A pro tuto chvíli byl hluchý i slepý. Pokud by popřál slechu onomu třískajícímu volání o pomoc, pokud by snad jen na okamžik pootevřel pevně sevřená víčka, celý jeho svět by se rozpadl v nejistotě a zmatku. A ruku na srdce, kdo z nás by po něčem takovém toužil. A tak se musel držet svých denních rituálů, úzkostlivě dodržovat své pečlivě vypracované harmonogramy. A pominout vše, co by jej hrozilo odbočit z vyjetých kolejí života dne za dnem. Tak hleděl spolu s dalšími do vzdáleného prázdna, které v podobě toužebně očekávané zastávky slibovalo vysvobození z přeci jen poněkud nepohodlné situace. Proč zrovna on nastoupil do této soupravy? Proč se to muselo stát právě jemu? Vytrvá. Má pevnou vůli. Ostatně, nezažívá něco podobného poprvé. A téměř vždy vytrval.

Zkamenělé krusty vytvořivší se na tělech křikem obtěžovaných cestujících pozvolna rozrušovalo neklidné chvění. To jen ti pláčem obměkčení zvídavě pokoušeli překonat sami sebe a rozhlédnout se směrem k pravému zdroji toho zoufalého volání. Netrvalo to příliš dlouho. Kočárek zaparkovaný v zadní části vagonu se celý třásl, jak se jeho titěrný pasažér pokoušel z plných plic přilákat jakéhokoliv spasitele, který uspokojí jeho žíznící potřeby. Pokud se dostatečně snažíte, výsledek se jistě dostaví. Ano, vybrané hlavy se pohybovaly, zvědavě se vykrucovaly ve snaze zachytit ony vlny a jako stopař slídit po jejich záhybech až k slaboučkému děcku, jež do stojaté tak prudce vhodilo hmotné závaží směsi nepřeberných odstínů zájem vzbuzujících pocitů. Že by tedy alespoň někteří nebyli zcela lhostejní k prosebnému naříkání? Je to tak! A nebylo jich málo. Jistě, zprvu si oddechneme, že se přeci jen někdo takový našel. Zvídavějšímu čtenáři by však ani spát nedalo, pokud bychom o této skupině cestujících nepohovořili poněkud důkladněji. Nezdržujme se tedy již podružnostmi a popřejme sluchu třeba zrovna támhle té slečně nakrátko ostříhané a zcela bez brýlí.

Musím mu pomoct. Nedá se nic jiného dělat. Není vyhnutí. Je to moje povinnost. A nespadla na mne jen tak shůry. Je pevně zakořeněná v mých genech. Velí mi a já se zachovám přesně podle rozkazu. Ať nutnost takové pomoci cítím, nebo ne. To není podstatné. Je to především logické. A promyšlené. To je důležité! Samozřejmě. Je to mé rozhodnutí! Již jsem před drahným časem prohlédla celou tu maškarádu. Vždyť jak jen je možné se nechat tak bláhově obelhávat bláhovými chimérami, které si jakýsi slaboch vysnil, když mu bylo úzko. Kdepak! Podobným iluzím je třeba se postavit rozumem. Tvrdě je odsoudit a nechat zajít. Nedovolit jim vláčet se světem jako bezduchý slouha primitivních vzorců chování. Ba ne. Takhle by to nešlo. A tak je i mně jasné, že jde pouze o souhru vrozených reakcí a reflexů za chemií protkanou oponou hormonálních gejzírů ovládajících každého z prostých živáčků jako poslušné roboty. Ne ne, neukvapujte se ve svém příkrém soudu. I mne se snaží tyto mikroskopické vodiče ovládat jako poslušnou loutku. Já však hraji dvěma silnými kartami. Tím prvním je můj rozum. Celý ten strojový proces, který jsem právě vyložila, si plně uvědomuji. A je též plně v mé moci jej pevností mého racionálního rozhodnutí překonat. Porazit a zlomit ten prastarý odkaz evoluce, celé to věčné dědictví stovek generací, které s sebou v krvi vláčíme svým životem. Avšak já jsem se díky svému druhému esu rozhodla jinak. Svobodná vůle poráží rozumářský absolutismus a při vědomí významu onoho kolotání, jež probíhá v mých útrobách, vyslyším hluboký hlas předků dovolávající se odpovědnosti jedné z jejich dcer a nechám se vést výsledkem bitev chemických akcí a reakcí střetávajících se v mých žilách. A tak se zvedám společně s dalšími ze sedačky a kráčím vstříc vřeštícímu tvorečkovi nepřeslechnutelně se dožadujícímu prostě lidského slitování.

A nějak tak smýšleli tehdy i další z přítomných, kteří se společně s ostatními řítili tramvajovým spojem k jedné z velmi očekávaných zastávek. Oproti rozumářům však projevili alespoň mírnou snahu potřebnému pomoci. Buďme spokojeni, že se tomu aspoň v tomto případě stalo, a nepátrejme, z jakého důvodu tomu bylo. Stačí, že to mají dobře rozmyšleno. Ano, zde již si vypravěč dovoluje výrazněji projevit svůj názor. Snad za to může prostá netrpělivost, neboť se pozvolna blíží jeho příležitost vyjevit svou skutečnou roli v tomto zdálo by se titěrném příběhu. A výše uvedení cestující, ať už šlo o první rozumáře či druhé nevolníky svobodné vůle, by se mé osobě jistě s okázalou grácií když ne jen pousmáli, tak jistě plně vysmáli. Rozumářům připadal bych příliš nerozumný, nevolníci by mne pak odsoudili coby bezhlavého otroka jednoduchých pudů. A jistě by tak pohlíželi i na zbývající cestující, kterým hodláme věnovat prostor našeho vypravování. Ať už to bylo jakkoliv, nevolníci si mohli oddechnout, neboť využili svobodu volby a vtíravé volání vysokých nároků tak bylo vyslyšeno. Přežili akt poskytnutí pomoci, překonali svou nechuť, v některých případech snad i odpor, a dostáli svému vymyšlenému přesvědčení. Popřáli tedy sluchu své svobodné vůli a rozhodli se. Ať už jim to bylo příjemné, či nikoliv. Nu dobrá. Nechme je už být. Nechme je vychutnat si zasloužený odpočinek naplněný vlnami omamné spokojenosti, které se rozlévají jejich myslí a tělem. Na scénu přichází další z hrdinů a jeho neohrožená skupina statečných cestujících. Nenápadný mladík v ušmudlaném tričku se hlásí o slovo.

Ale ne! To se musí stát zrovna mně! A to jsem chtěl jet jen několik zastávek. Proč jsem nastoupil zrovna do téhle tramvaje? Takový křik! Někdo by měl pomoct. To je jasné. Kéž bych už mohl vystoupit. Mám něco udělat? Já ale nevím co? Chtěl bych! Měl bych? Rozhlížím se po ostatních pasažérech. Tváří se různě. Hlavně se nikomu nedívat do očí. To je důležité. Ošívají se. Alespoň někteří z nich. Ale no tak, vždyť přece každý musí vidět ten vřeštící kočárek tam vzadu. Pokud chce. Tak rád bych vstal a vykročil jako hrdina přímo tím směrem. Byl bych toho ale schopný? Snad je dobře, že ne. Jistě bych nevěděl, co udělat, a kdyby ano, určitě bych to provedl špatně. Tak už se prosím někdo zvedněte a vysvoboďte mně. Nutkání pomoci může někdy působit taková muka! A zvlášť v případě, kdy nevěříte, že byste to dokázal správně udělat. Ale to pomyšlení! Ta představa! Vstávám. Rozrážím lhostejné davy. Všichni se otáčejí mým směrem. Přikročím ke kočárku. Zvedám děcko a chovám je v náručí. Lidé tleskají! Vstávají a objímají mě! Dívky a dámy se div nervou, jen aby mne mohly políbit. Prostě, je to moje chvíle! Ano, přesně tak by to vypadalo. Avšak to bych já nesměl být já. Otevřu oči. Sedím dál. Kolem se vcelku nic nového neděje. Křik tříská od stěny ke stěně, jen tu a tam uleví své razanci, když přeteče pootevřeným okénkem ven. Co se dá dělat? S takovou osádkou? Velmi málo. Jak moc bych chtěl. Vím, že je to třeba, ale nejde to. Sedím jak přikovaný. Nelze se odlepit. Ta schopnost mi nebyla přisouzena. A změnit se není nic lehkého. Musím tedy vytrvat. Až do příští zastávky. Nenápadně, jakoby nic. Inu, jako vždycky. Už to umím. Skvěle! Mám to přeci nacvičeno! Tam si nepozorovaně vystoupím, i když to nebude ta moje vytoužená zastávka, a počkám na další tramvaj. Vydržel jsem! Ale co, i tací hrdinové jsou mezi námi, co překonávají denní nesnáze, ať už pocházejí z dějů vnějších nebo třeba i z nepřízně osudu. Cožpak já mohu za to, jaký jsem?

Tak to vidíte. Ještě že už je to za námi. Skutečně pestrá posádka se nám sešla v tom vřeštícím vagonu. A zrovna za okolností vhodných k tomu, aby mohli vyjevit své skutečné já. Jako by snad někdo takovou scénu jen pro ně přichystal. Zda na něco takového čekali? Zda si přáli podstoupit takovou zkoušku? Kdo ví? Jak který. Některý s hrdostí, pýchou a pocitem potvrzení platnosti životních ideálů zareagoval na stěží pominutelný podnět. A jiný zareagoval jen tak prostě. Jinak to ani nesvedl. Právě jako předchozí mluvčí. Byl jedním z hrdinů skrývajících se ve škrabošce za bezpečným plotem. Příliš netoužil procházet podobnými zkouškami. A přestože jimi vždy jakž takž proklouzl, dosti těsně, aby přežil coby soudržná osobnost, vždy jen s jakýmsi nestravitelně trpkým pocitem kdesi vzadu na dně sídla svědomí a sebehodnocení. Všechno sice podle něj mohlo dopadnout jinak, avšak on k takovému výsledku neměl jak přispět. Toužil tu nepříjemnost přežít jen proto, aby mohl snít o své zázračné roli, kterou však ve skutečnosti nebyl schopen sehrát. Fantazírovat o ní dovedl skvěle. Vždyť přeci nejlépe věděl, co je nutné udělat. Aby to ale provedl on sám, k tomu se mu nedostávalo vlastností, kterých k tomu bylo třeba. Tak co s ním? Dejme mu již pokoj, ať si může dumat o tom, co měl a co mohl a tak podobně. Jako vždy. Ale pozor! Máme tu ještě poslední grupu, o níž jsme dosud neztratili jediné slovíčko. Ani oni nemusí o své reakci příliš dumat, avšak vrhají se směle vstříc výzvám. Bez dalekosáhlého rozmýšlení zasahují, někdy snad až příliš zbrkle, občas i ku škodě věci. No co? Není čas na nekonečné úvahy. Jsou již takoví. Nijak se neostýchají. Často se pokoušejí úspěšně i bez úspěchu mobilizovat svá okolí. K tomu pak mocně využívají vrozené výřečnosti, kterou je mnohdy v jejich případě velmi snadné splést si s prostou žvanivostí. A vše je posléze třeba na jednotlivé dílky v poklidu naslouchajícího publika širokým slovem rozebrat. A snad se i pro budoucnost poučit. Ano, tak konají, aniž by měřili čas svých hlasitých přemýšlení. Takřka bez ohledu na své okolí. Byla by však velká škoda pominout je. Již vcházím na scénu. Brýle sklouzávající z krátkého nosu, vytahané kalhoty. Jen se nebojte, už to bude velice krátké.

Jak je to jen možné? Proč se nikdo nezvedne a alespoň trochu nepohoupá tím od křiku roztřeseným kočárkem? Co mohou být zač? Rozhlížím se dál. Sedí, zírají a někteří předstírají, že tu nejsou. Už to trvá příliš dlouho. Co se jen mohlo stát, že se nepostarají ti nejpovolanější? Kam se mohli ztratit? Ale co, to teď není důležité. Na takové otázky si najdu čas později. Až bude nepolevující brek utišen. Rázně tak opouštím své místo a mířím ke zdroji onoho třískajícího burácení, které snad svou pronikavostí zazdilo uši a srdce všech těch zatvrzelců tady kolem, stáčejících pohledy za jakoukoliv cenu kamkoliv, nejlépe však opačným směrem. Blížím se. Již jen několik kroků. Tramvaj se náhle otřese na rezavé výhybce. V tu chvíli mi někdo zkříží cestu. Nepovšimnut vstal a směřuje tak jako já na zadní plošinu k opuštěnému děcku. Kdo to jen může být? Proč seděl tak dlouho? Ale co! Na to teď není čas. Potkáváme se u společného cíle. Vzhlédneme k sobě. Jeden dotek očí a oba víme, o co a proč se tu nyní snažíme. Co je nyní třeba udělat. I přestože jsme zcela odlišných charakterů, což je nám jasné. Beze slova. Křikem vysílený chlapeček se v okamžiku pohupuje v mém náručí. Již nepláče. Je klidný. Spolucestující jako by v tu chvilku úlevou sborově vydechli. Vůz brzdí na zastávce. Řidič nám oznamuje, že maminka znaveného ztracence je již na cestě v soupravě za námi, abychom si prý vystoupili a počkali. A za několik chvil je rodina pohromadě. Uslzená matka ostýchavě jakoby s omluvou pokukuje po okolí, zatímco k sobě tiskne své dítě a nenápadně pak mizí škvírou ven ze skrumáže, která se kolem ní vytvořila. A my dva zachránci se rozcházíme. No co Vám budu povídat! Nevím, jak by to jinak dopadlo. Alespoň, že my dva jsme zasáhli, zatímco ostatní seděli, jak přikovaní. Nevím, co to s nimi bylo. Je to pro mě tak nepochopitelné. Jak může za takových okolností někdo jen tak sedět, vézt se a zjevně předstírat nepřítomnost. Dost už o tom! Vždyť to ode mne byla maličkost. Zcela přirozené jednání. Ale když vzpomenu na nezájem těch ostatních! Něco takového se nezažije každý den! Každý by měl ten příběh znát! Až přijdu domů, všem jej budu vyprávět! A stejně podrobně jako jsem ho nyní celé vyložil vám. O všech a o každém z nich. O rozličných skupinkách, které tehdy způsobem vpravdě osobitým zasáhly do existence několika minut toho zapomenutého cestujícího na zadní plošině tramvajové soupravy řítící se od zastávky k zastávce. A také o tom, jak se byl každý z těch náhodných cestujících schopen nevšední výzvě postavit. Především však povím, že to nakonec i díky mému přičinění dobře dopadlo.