Zlé sny

„Sladké sny…“ zašeptal mi do ucha nějaký chraplavý hlas za mnou.
Ovšem dřív, než jsem se stihl otočit, udeřil mě něčím tvrdým do hlavy. Pocítil jsem strašlivou bolest a padl v bezvědomí na chodník ulice.
A pak…
…jen tma!
Probudil jsem se pozdě v noci v jakémsi temném lese, který mi něco mírně připomínal, ale nevím co.
„Haló!“ zachraptěl jsem. „Je tu někdo?“
Nic. Úplné ticho. Zavalila mě vlna neuvěřitelného strachu a paniky. Následovně se dostavila palčivá bolest hlavy. Vzpomněl jsem si pouze na tu počáteční událost v ulici, jinak úplně prázdno. Začal jsem přemýšlet. Má mysl se pokoušela na něco si vzpomenout, ale jediné vzpomínky byla ona úvodní událost a mé jméno.
Chtěl jsem utéct, chtěl jsem se schovat před strachem. Ale kam? Má cesta vedla doleva, doprava, na sever i na jih, vracela mě stále zpět. Nikde nikdo. Nikdo, krom mých dvou starých nepřátel, strachu a tmy. Když v tom utkvěl můj zrak na malé lesní pěšině, ozářené měsíčním světlem. Najednou jsem zleknutím povyskočil. Jaké totiž bylo mé překvapení, když se kolem té cestičky rozsvítily malé svíčky, a i když bylo úplné bezvětří, všude poletovalo opadané listí. Ztěžka jsem polkl. Teď jsme tu byli jen já, strach, ševelení listí a mé myšlenky. Má intuice mi říkala, že není dobrý nápad, se vydat po té pěšince, ale nic jiného mi nezbývalo.
Vydal jsem se tedy lesem podél temně svítících svíček, které se postupně rozsvěcovaly a následovně také pohasínaly. Tělo se mi začalo třást, nejen strachem, ale zároveň také zimou. Svíčky mne dovedly až k jakémusi domu, jenž mi něco slabě připomí-
nal. Byla to zchátralá dvoupatrová barabizna ze dřeva. Prkna na verandě se drolila a dveře pokrývala odporná plíseň. Také stěny nebyly nijak zvlášť čisté. Byly potřísněny zvláštní černou lepkavou tekutinou. Všude to bylo cítit hnilobou a plísní.
Už, už jsem chtěl zaklepat na dveře, když jsem zaslechl tichý nejistý hlásek: „Nedělej to… ona si tě všimne…“
Zleknutím jsem povyskočil a tiše dopadl na zem.
„K-kdo jsi?“ vykoktal jsem ze sebe.
Ustrašeně jsem si ho přeměřil pohledem. Vypadal spíš jako nějaké divoké zvíře, než jako kluk. Po těle mu visely cáry starého tmavého roztrhaného oblečení a odhalovalo zjizvené ruce. Nohy měl bosé a rozdrásané od všelijakého jehličí či větviček. Černé neupravené vlasy mu padaly do temně modrých očí. Nemohl mít více než dvanáct let.
„Pojď za mnou Jimmy, prosím…“ špitl a opatrně se začal plížit vstříc temné noci.
Měl jsem dvě možnosti: buď jít za malým neznámým chlapcem, stejně ztraceným, jako já, nebo vejít do onoho zvláštního domu. Nakonec má mysl rozhodla pro první možnost – jít za malým chlapcem do temného lesa, a čekat, co bude dál…
Došli jsme do provizorního bunkru poblíž Domu hrůz z mých nočních můr.
„Takže, já jsem Rody,“ prolomil ticho chlapec. „Objevil jsem se tu stejně tak, jako ty. Také si nic nepamatuji, ale vím, jak to všechno zarazit…“
Chvíli jsem na něj jen tak mlčky koukal a přemítal, co mi právě řekl. Takže tohle všechno není jenom sen? Je přece nemožné, aby se dva úplně cizí lidé setkali v jednom snu. Navíc to tu vypadá tak realisticky…
…ne, jedno je jisté, tohle není sen.
Pak mne zavalila další otázka: Jak dlouho tu asi je?
Měsíc? Rok? Nebo déle?
Konečně jsem na něj pohlédl s očima zalitýma slzami a promluvil: „Jak?“
Rody se na mě soucitně podíval. Les mi najednou připadal jako jeden velký nemilosrdný oceán a já byl jeho oběť toužící po životě. Topil jsem se ve vodě plné otázek a pochybností. Vlny smutku a zoufalství mě převalovaly v dalších a dalších myšlenkách a drtily mé nitro.
Rody se v naději nepatrně pousmál: „Budu tě k tomu potřebovat. Bude to bolet, ale dostaneme se odsud…“
Přikývl jsem a bedlivě poslouchal, co mi řekne.
- - -
Dovedl mě k zadnímu vchodu Domu hrůz z mých nočních můr.
„A nezapomeň, uslyšíš-li zvuk zvonkohry a ucítíš-li pach hniloby a rozkladu, uteč. Znamená to, že tě našla,“ upozornil mě naposledy Rody.
„Ale kdo?“ špitl jsem.
„Říká se jí Lucy. A teď už běž,“ stiskl mi ruku. „Uvidíme se, až tohle všechno zmizí…“
Viditelně posmutněl.
Lhaní mu moc nejde, pomyslel jsem si. Jestli se mi kletbu podaří zlomit, už se neuvidíme. Po tváři mi stekla slza. Pak se mé promrzlé tělo protáhlo mezi prkny zničených ztrouchnivělých dveří. Smutek mě donutil se ještě jednou otočit a naposledy na něj pohlédnout – na chlapce, jež mi zachránil život. Rody kývl na rozloučení a já se ztratil v temných útrobách onoho stavení.
Vše buď plesnivělo, nebo se drtilo pod tlakem zdravého dřeva. Seběhl jsem po úzkých schodech dolů do prostorného sklepa. Přede mnou se tyčily těžké kovové dveře. Mé ruce odjistily západku, pak vložily malý časem zašlý klíček do drobného zámku a otočily jím. Něco tiše cvaklo a dveře povolily. Uchopil jsem chladnou kliku a vešel dovnitř. Tmu prořízlo náhlé světlo svíček z místnosti. Rozhlédnu se.
Uprostřed zvláštní komory stojí socha majestátního anděla. Pravou ruku měl v úctě položenou na srdci a levou napřaženou k nebi. A právě ve své levici svíral menší krystal, o velikosti lidského palce, hýřící všemi barvami. Chvíli modrá, pak fialová následována zelenou a žlutou a úplně na závěr sytě rudá. Seraf upíral svůj zrak právě na něj. Ovšem nebyl to pohled vděku a pokory vůči lidem nedosažitelnému pokladu. Spatřil jsem v něm utrpení, žal a prosbu o odpuštění. Jako by litoval, že byl vůbec stvořen. Uchopil jsem překrásný démant, tiše se vyplížil z místnosti a vydal se směrem ke kamnům, jež mají být podle Rodyho informací v kuchyni.
Najednou to zaslechnu. Lehké cinkání, tiché a výstražné, s následným závojem zápachu rozkladu. O chvíli později ticho prořízne pronikavý výkřik. Zoufalý a bolestivý. V tu chvíli jsem již ovšem v půli cesty – asi dvě místnosti od zanedbané kuchyně. Pět metrů… tři…jeden…
Vzduchem plným napětí se pronese tichý škodolibý smích, rozléhající se celým domem, ze kterého jde mráz po zádech. Zastavím se na místě. Západka od kamen se rázem rozžhavila a zlostně zrudla.
„Nemůžeš vyhrát, Jimmy, a ty to víš…“ opět ten hlas. Tichý zlý a při tom tak nevinný.
Otočím se. Stála za mnou. Lucy. Jen asi dva metry. Vychrtlá pobledlá dívenka. Třetina těla špinavá od čehosi tmavého. Jen při pomyšlení na to, co by to mohlo být, se mi málem zvedl žaludek. Havraní vlasy spletené do dvou copů jí splývaly po vyzáblém těle. Oči celé černé, rty rozpraskané. A celé tělo měla pokryté kdysi bílými šatičkami s dlouhými rukávy.
„Proč?“ ticho
„Proč?!“ zvýším hlas, až skoro křičím. „Řekni mi jediný důvod.“
Lucy se pousměje, až odhalí perleťové špičaté zoubky. A pak klidně pronese: „Pochyboval jsi nad svými sny. Nechtěl jsi věřit, že cokoli, co se ti zdá, může být skutečné. A teď jsi tady. A tady vládnu já. Splývám s tmou. Živím se strachem. Ovládám zdejší realitu…“ odmlka.
Zběsile popadnu západku a dvířka kamen se zavrzáním otevřu. Vykřiknu. Vzduch napadne pach spáleného masa. Zapomněl jsem, že ještě před chvílí chladný kov, je teď rudý a žhavý stejně jako samotný oheň, na nějž se mi poskytl hřejivý pohled.
„…také tvou psychiku a vše, co na tomto světě je,“ další odmlka. „Včetně Rodyho.“
Nevěřícně vrtím hlavou. Do očí mi vhrknou slzy a s dalším zasyčením olíznou spásné plameny onen krystal. Lucy začala křičet nesnesitelným ohlušujícím pištivým křikem. Bylo už ale pozdě. Démant se ztratil v nelítostném ohni a prostě zmizel. Stála jak přibitá, z tváře se jí vytratil nadřazený úsměv, a po tvářích jí padaly křišťálové slzy. Hruď se jí nadmula k dalšímu nádechu, rozzářila a její nitro se snažilo dostat ven ze své schránky na svobodu. Ruce, krk, celé její drobné tělíčko se začalo rozpadat na tisíce a tisíce kapek vody, čistých a průzračných jako spousta malých diamantů. Kapky se rozlétly do stran.
A pak…
…jen tma. Vše pohltilo ticho.
Když jsem se probral, ležel jsem v nemocnici. Vedle mne seděla na židli má matka. Jakmile jsem otevřel oči, máma zalapala po dechu. Objímala mě, chlácholila a líbala na tváře. Jsem zpět. Rodyho jsem už ale nikdy neviděl. Vzpomínky se opět vrátily. Ovšem jedno vím jistě – tohle nebyl sen, nemohl. Neboť krom bolestivých vzpomínek mi zůstala ještě jedna jizva. Přes celou dlaň se mi teď rozprostírá nevyléčitelný šrám po ošklivé spálenině, dle lékařů neznámé příčiny. Já ovšem vím, co se stalo. Ale přece jen, každý člověk má svá tajemství. A toto je to mé. O Lucy, Rodym, o tom, že o svých snech nemáme uvažovat, jako o nesmyslné pohádce. To všechno jsou má tajemství. Stejně jako tento příběh je vzpomínka, ne pohádka…