Not Alone

Letadlo se houpá vzduchem a ty sedíš osamoceně připoutaná v sedadle. Máš zavřené oči a sníš. Není to spánek, pouze odpočinek. Před očima se ti promítá celý život. Život prožitý s tvým manželem, kterého jsi tak neskutečně milovala. Zemřel tak mlád v době, kdy jste plánovali rodinu. Do dnes se ptáš, proč se to muselo stát zrovna tobě. Ano, říkáš si, proč zrovna já. Stále opakovaná parafráze, která straší mnoho lidí, jímž se stalo něco krutého přesně jako tobě. Něco, co je tak bolestivě zasáhlo do srdce stejně jako tebe.
A dnes si to říkáš právě ty a právě teď, v tuto dobu, kdy se vznášíš nad oceánem pryč ze země, pryč odsud, od domu, daleko od všech známých, příbuzných a všeho, co jsi zde tak milovala. Letíš pryč a chceš zapomenout na vše, na minulost a na včerejší pohřeb tvého manžela. Ještě včera jsi nestačila počítat kapesníky, jenž jsi probrečela, a dneska jsi neuronila jedinou slzu. To proto, že už na to nemáš sílu. Nemáš sílu plakat, máš sílu pouze vnitřně se trápit a tiše sténat bolestí, jež tě tak mocně trápí na srdci. Palčivá bolest uvnitř tebe, pálí tě a bodá na každičkém kousku tvého těla. A to vše jen zevnitř.
Letadlo pomalu přistane na pevné zemi a ty se z něj vyloudáš jako poslední. V dlouhé frontě si vyzvedneš své zavazadlo a přistavěným autem odjíždíš pryč. Nemáš ponětí, zda-li si tuto cestu pamatuješ, avšak ani to tě neodradí dostat se na ono místo, kde následující měsíc budeš trávit dny.
Po hodinové cestě dojedeš ke krásné chatě, kterou si pamatuješ pouze z dětství. Tehdy jsi tady byla naposledy a pak už nikdy více. Auto necháš stát na příjezdové cestě, vezmeš zavazadlo a jdeš se ubytovat. Uvnitř tě překvapí nepříjemný nepořádek. Místní paní pověřená úklidem zanedbala dosyta svou práci. Aspoň se nějak zabavíš, napadne tě.
Další zbytek dne strávíš úklidem prostorné chaty a večer zakončíš příjemně horkou koupelí s bohatou pěnou. Jenže jsi byla moc unavená na to, aby jsi se hlídala a v té krásně horké vodě neusnula.
Proč zrovna ty, řeknu si já, když si vzpomenu co se dělo pak.
Tak krásná, tak nahá, jakou si tě pamatuji z našich nejintimnějších chvílí, ses zvolna začala ponořovat do horké vody. Trvalo pár minut, než ses do vody ponořila celá. Tvůj organismus však v tvrdém spánku na nebezpečí nereagoval a pud sebezáchovy taktéž spal. Jak rád bych ti byl v tu hroznou chvíli pomohl. Ale nešlo to. Jen jsem tam nehybně stál a pozoroval tě, jak pomalu umíráš a topíš se.
Začal jsem se pomalu radovat a usmívat se. To proto, že jsem tušil, že už zase budeme spolu. Tentokrát navždy a žádná smrt už nás nerozdělí. T a m smrt totiž neexistuje.

Lásko, už nejsi sama, už jsme zase spolu.