Bylo mi osm když se psal rok 1977.
Z mého úplného uvědomění sebe sama, života a smrti, své celé rodiny, okolí, včetně sousedů a jejich povahových vlastností, jsem vyrůstala v poměrně klidném a v pořádku čistém prostředí. Naštěstí...
Života a smrti, ptáte se, když dočtete první odstavec.
Ano, jako malá jsem se hrozně, ale hrozně bála duchů.
Začalo to tím, že jsme jako děti tajně poslouchaly, u babičky na prázdninách, záhrobní historky. Vznášely se nad večerem, a někdy určitě končily až nad ránem.
Dospělí si vyprávěli, zatím co my, už jsme v jejich očích dávno spaly.
V posteli, kde se muselo vejít až 8 vnoučat, včetně babičky a dvou dcer. Tatínkové museli tentýž večer odjet domů, pro nedostatek místa... :)
Nebo si ustlat na zemi.
Babička měla jeden pokoj a my děti, dohromady zase jedny obrovské sloní uši, které zachytily všechno, stejně jako radar každé slovo, byť jsem měla hlavu od strachu pod peřinou.
Hltala jsem slovo za slovem a pomalu si v té mojí dětské hlavičce poskládala svého ducha.
Byl celý průhledný, z černé někdy bílé mlhy, obrysů lidské postavy.
Štíhlé postavy, která měřila asi tak dva metry.
Oči měl velké, jen prohlubně, prázdné a hluboké, bála jsem se, že v nich uvidím hřbitov a všechny mrtvoly.
Neměl nos ani rty. Nikdy nepromluvil. Uměl vypouštět dokonalý strach tak, že tě mohl paralyzovat a tys nemohl dýchat a dusil ses. Vždycky, když jsem mohla, utíkala jsem mezi lidi, abych nikdy nebyla sama. Tak na nikoho nemohl.
Do očí se mu člověk nesměl podívat, bylo by to stejné, jako kdyby ses podíval do očí medúze.
Zkameněl bys, a pak by tě uchopil jen svou myšlenkou a už by tě nepustil.
To, co následovalo pak, si umíte, spíše neumíte představit.
Budila jsem maminku vždycky, když jsem musela v noci vstávat na wc. Svítila pak do rána.
Kamarádky mě musely doprovázet až domů, do okamžiku, než jsem za sebou zavřela domovní dveře.
Ty obité stěny sklepů, kterým se sousedi divili, to já, když jsem sprintovala úzkou chodbičkou s dvěma kyblíky uhlí, tolik nutnými k udržení tepla domova.
Strach mě pronásledoval roky, vždycky tam, ve stísněných prostorech, někdy i ve dne, ale hlavně ve tmě.
Tajuplnými byly dva sny, které se mi v dětství zdály.
Vždycky s mými dědečky, ve kterých měli pohřeb a druhý den opravdu přišel telegram s oznámením. Pak ještě následovaly další dva pravdivé sny.
V dospělosti přišel boom s videopřehrávači a videokazetami.
A tam, v té době přišel zvrat.
Tenkrát jsme ještě neznali postavu Fredy Krugera, dneska ale vím, že jsem měla stejné sevření, když jsem později horor viděla.
Musela jsem se podřídit sousedům, kteří k nám chodili s lahvinkou vína a dobrot, shlédnout nějaký ten bojový film, komedii či právě horor.
Zprvu jsem jen lehce nakukovala, to když jsem přišla do obýváku plneho sousedů a nesla kafe, neboť noc byla ještě mladá...
Nejhorší však, pak připlul nade mnou černý mrak.
Jednoho dne jsem hledala rodinnou fotku pro mého syna do školy. Našla jsem! Držela jsem jí v ruce, a náhle mě má myšlenka šlehla jak bičem, přes celé moje tělo, vyřkla jsem větu, ty už tu maminko nejsi, slehla se po tobě země.
Ta fotka pak letěla vzduchem a proletěla celým pokojem. Zhřešila jsem tak odpornou myšlenkou! Bože odpusť mi.
Přišla jsem do obýváku.
Umřela mi máma a než jsem to věděla, seděl tam na okně snad její anděl. Dovolil rozloučit se s náma?
Zmoklá a pochroumaná hrdlička, seděla na parapetu koukala do oken, v očích měla smutek z loučení.
Teď už obrněná s hroší kůží, čtu si starověké filosofy, jež svou pravdou stále živí jsou.
Už dávno opustila jsem svého tyrana.
Přijala jsem sebe sama.