Soutěžící odlakovač

Přišla ale nikdo si toho nevšiml. Byla nenápadná a nijak zvlášť se nesnažila zapojit. Všichni tam běhali, zpívali, trénovali, učili se text, a nebo se hlasitě bavili s ostatními. Ona ne. Sedla si do kouta, se sluchátky na uších a trpělivě čekala, až ji vyvolají. Z oné místnosti, vyšlo už spousta lidí, jež vypadali na zhroucení. Pak zavolali ji. Vešla tam, nikdo nečekal nic závratného, vypadala tuctově, nic moc, nečekali talent. Určitě ne. Začala, zpívala nádherně, úplně se u toho celá rozzářila. Najednou nebyla tuctová, nebo snad nenadaná. Ne. Byla úžasná. Všichni v sále ztichli a jenom zírali na tu krásu, na tu neuvěřitelnou čistotu jejího hlasu, na to jak září. Postoupila. Bylo by dost divné, kdyby ne. Při jejím odchodu někdo řekl: „Ona je jako odlakovač, vypadá nevinně, ale je neuvěřitelně působivá.“