Špatná vyhlídka

„Jsem šťastný.“ řekl Milan Kratochvíl své ženě, která držela v náruči teprve roční miminko. Toho pozdního odpoledne odpočívali na lavičce a z dálky pozorovali Karlův most smíchaný v podzimních barvách přírody. Nedaleko nich seděl jakýsi starý pán, jenž uždiboval těsto z kousku chleba a házel je kačenám plovoucích po klidných vlnách řeky Vltavy. Když mu už nic nezbylo, otevřel si ke čtení noviny, kde na titulní straně byla vytištěna černobílá fotografie Adolfa Hitlera, který stál v autě a mával pravicí na dav lidí. „Nikdy bych neřekl, že to řeknu, a zrovna v téhle bláznivé době, ale je to tak. Jsem za to rád a zároveň se stydím, když si připomenu, že druzí takový život nemají a žijí v bídě na pokraji smrti úplného opuštění. Vlastně už z toho důvodu mám chuť se sbalit a odjet někam do ciziny… třeba do Anglie, kam se spolu s ostatními uhnízdil prezident Beneš. Rád bych se tam připojil k protileteckému odboji.“
„Tak odsud zmizme.“ Povzbudila ho Kateřina odzbrojujícím úsměvem plný nadějí. „Ráda odejdu. Nikdo a nic nás tu nedrží. Matka, nechť je jí země lehká, zemřela před lety, takže se už nemusím o nikoho starat. Mikuláš cestu zvládne levou zadní. Miláček zdědil houževnatost po tobě. Navíc si nepřeji, aby vyrůstal v zemi, která postrádá jakoukoliv logiku a morálnost. Jen se podívej, co ti Němci s naší zemi provedli. Chudák Masaryk se musí obracet v hrobě. Jeho syn s tím nic nedělá a Hácha se bojí, jakkoliv proti Hitlerovi udeřit. Cítím, že pokud nezakročíme my, obyčejní lidé, tak si na Československo v budoucnosti nevzpomene už vůbec nikdo.“
„Máš pravdu, lásko.“ Řekl Milan. „Je jednoduché to říct, ale těžké splnit. Němci všechno hlídají, takže se odsud tak snadno nedostaneš. Pokud nás při útěku chytí, bez milosti nás zastřelí nebo pošlou do koncentračního tábora. Miláčka si možná nechají kvůli poněmčení, a to bych nepřežil. Z inteligentního Čecha udělat německého osla. To dříve uvidím, jak opice potřásá ruku Goebbelsovi, než aby moje dítě uznávalo německé hodnoty.“
„Dřív nebo později se to může stát, pokud si nedáme pozor.“
„A to si sakra dáme!“
„Kdy se do toho pustíme?“
„Hned zítra požádám o pomoc ostatní.“
„Je na tvé přátele skutečné spolehnutí?“ zeptala se Kateřina. „Předevčírem jsem mluvila se Zdeňkem Matuškou a ten nevypadá jako spolehlivý člověk. Myslím, že by za hrstku peněz prodal i vlastní rodiče.“
Milan pozvedl obočí. „Věřím jim všem.“
Odmlčeli se, protože kolem nich prošli dva němečtí vojáci, kteří prováděli obvyklou hlídku. Jako na zavolání se Mikuláš vzbudil a dal se do urputného pláče. Kateřina usoudila, že je pravý čas vrátit se domů. Sbalili si veškeré věci a odešli pryč.

„Mám ti ohřát jídlo?“ zeptala se ho Kateřina, když uložila dítě do kolébky.
„Ne, děkuji. Nemám hlad.“ Odvětil Milan. Ze skříně vytáhl rádio, položil jej na stůl, zapnul a pokoušel se naladit rozhlasovou stanici BBC.
„Hlavně to nezapomeň ztlumit.“ Upozornila jej Kateřina. „Víš, že stará Mudlicová ráda poslouchá, co dělají její sousedé. Pamatuješ si, jak nesnášela chudáka pana Kadlece. Jednou pronesl něco o tom, že by každého nacisty, který by se k němu násilím snažil dostat do bytu, prohodil oknem a dva dny poté zmizel. Sice se chvástal na každém kroku, ale jinak to byl dobrák. Nezasloužil si to. Každému pomáhal. Snad ho ti ničemové nenechali dlouho trpět. Nechápu, že se proti ní ostatní sousedi nespiknou.“
„Každý se ji bojí.“ řekl na to Milan a v tichosti zajásal, když konečně uslyšel česky mluvícího londýnského hlasatele. „Její bratr pracuje na úřadě a prý má vlivné přátele na vysokých místech. To jsem alespoň slyšel od jednoho chlapíka v hospodě, který s její rodinou už měl, co dočinění. A teď si pojď sednout a poslouchat.“
Vzali si židle a posadili se k přístroji. Zprávy každopádně nepřinesly nic nového, takže Milan rádio se značným zklamáním po odvysílání opět vypnul. Kateřina uklidila nádobí, převlékla se do noční košile a šla si celá unavená lehnout do postele. Milan ještě pár minut seděl v křesle s knížkou v ruce, ale po chvíli jej začaly pálit oči a přidal se k manželce. Ta se k němu okamžitě otočila.
„Myslíš, že o mně někdy zjistí pravdu?“
„Upřímně doufám, že ne, a jestli ano, tak snad už budeme dávno pryč.“
„Ty to myslíš opravdu vážně, že?“
„Ano.“ Přikývl Milan. „Já si rozhodně nenechám od nikoho nařizovat, koho mám milovat. Víra v jakékoliv náboženství by neměla být zakazována ani omezována, protože vyznání v člověku probouzí vůli k svobodnému myšlení. Je na člověku, v jaká božstva chce věřit. Nacisté něco takového nechtějí dovolit, protože se bojí, že by se proti nim věřící lidé mohli spiknout a zničit je.“
„Škoda, že jsme nedostali šanci předvést, co v nás je.“ řekla Kateřina.
„Jste ve špatné situaci, miláčku. Pro vás žádná šance bohužel nikdy nebyla a oni to ví.“
„Nechci se o tom bavit. Pojďme raději spát.“
Políbila ho a zavřela oči. Milan na rozdíl od Kateřiny usnout nemohl. Představoval si, jak se je gestapo snaží chytit, a nakonec se jim to podaří. Kolem třetí hodiny boj o spánek vzdal. Opatrně vstal, aby nikoho z nich nevzbudil a šel si zapálit cigaretu. V kuchyni seděl, až do rána, dokud Mikuláš nepřivítal jitro křikem.

„V kolik dneska přijdeš z práce, broučku?“ otázala se Kateřina, když si Milan nazouval v předsíni boty.
Pan Kratochvíl pokrčil rameny. „V práci bych měl skončit normálně, pokud vedoucí směny nenahlásí nějaké náhlé přesčasy. A potom mě čeká spousta zařizování ohledně našeho odjezdu, pokud chceme zmizet, co nejdřív, takže můj návrat očekávej kolem osmé nebo deváté hodiny. Dřív se mnou nepočítej.“
„Dobře, buď na sebe opatrný.“
Líbnuli se, Milan si nasadil na hlavu klobouk a otevřel dveře.
„Good-bye.“ řekl.
„See you later.“ Zasmála se Kateřina.
Odešla k oknu a dívala se za ním, dokud nezmizel z dohledu. Vzala malého Mikuláška do náruče, vyndala si ven jedno prso a začala ho krmit čerstvým mateřským mlékem. U toho si pustila rádio, kde zrovna hráli nějakou jazzovou písničku a přemýšlela. Je odjezd do zahraničí dobrým nápadem nebo se předčasně unáhlili? Němci mohou Anglii dobýt každým dnem, a nakonec z ní udělají to, co s Evropou. Spojenci se vzdají a nebude nikdo, kdo by se proti nim postavil. V Protektorátu mají několik lidí, na které se můžou přinejhorším obrátit. V Anglii neznají nikoho. Byli by zcela odkázání sami na sebe a své schopnosti. Jenomže pokud zjistí, že má u sebe falešné průkazy, čeká je hotové peklo na zemi. Pošlou je do některého z koncentráku, o kterých slyšela samé hrozné zvěsti, a to by ji zlomilo.
Z ticha ji přerušilo zaklepání na dveře. Kateřina vstala a šla otevřít. Na prahu stála paní Vodová, vdova, jejíž manžel před nedávnem zemřel na zápal plic. „Dobré ráno,“ pozdravila žena. „Nemáte, drahoušku, náhodou strouhanku? Chci si k obědu usmažit řízek, ale zjistila jsem, že mi došla.“
„Samozřejmě, paní Vodová.“ řekla a pustila ženu dál. „Nedáte si kávu?“
„Vy jste milá, ale nechci obtěžovat.“
„Vy mě rozhodně neobtěžujete. Aspoň tu nebudu sama.“
„Manžel odešel do práce?“
„Ano.“
„Je dobře, že nějakou má.“
„Každým dnem hrozí, že ho vyhodí.“
„Máte pro nejhorší časy našetřené nějaké peníze?“
„Jistě, ale ani ty nám nevystačí na moc dlouho.“
„Já vám přinejhorším půjčím.“
„Vážně?“
„Ano, můj drahý manžel měl naštěstí tolik rozumu, že z banky vzal veškeré naše úspory dřív, než se Hitler dostal k moci, a že jsme jich před válkou měli dost.“
„Čím jste se vlastně živili?“
„Viktor byl úředníkem a já učila na jedné smíšené škole.“
„Už neučíte?“
„Ne. Sama jsem dala výpověď. Nehodlala jsem dál poslouchat ty ukňučené německé bastardy, jak pořvávají na naše malé chudáčky. Před Hitlerem jsem se dost snažila jim přijít na jméno, protože jsem je ještě nepovažovala za takovou chamrať, ale po dohodě jsem na ně na všechny změnila názor. Jsou to bestie. Ředitel mě sice přemlouval všemi možnými způsoby, abych zůstala, ale nenechala jsem se přesvědčit. Teď pouze soukromě doučuji zpěv a hru na piano. Jistě občas z mého bytu slyšíte, jak mé talentované studentky výborně hrají. Stará babizna Mudlicová si na ten údajný hluk prý správci stěžuje neustále, ale nic proti mně nezmůže. Ničím domovní řád neporušuji.“
„Zrovna včera jsme se o ní s manželem bavili. Dělá nám tady ze života jenom peklo a…“
„Psst!“ zastavila ji paní Vodová a po špičkách se přemístila ke dveřím. Podívala se do kukátka a zbledla. „Panebože, ona mi vážně nikdy nedá pokoj.“
„Kdo?“
Žena mávla rukou. „Ale… jedna stará německá nána, která chce, abych doučovala její otylou dcerunku. Pokusila jsem se jí slušně vysvětlit, že nikoho už nepřijímám, ale jak je vidět, stále to nepochopila. Otravuje mě každý den a já z ní přímo šílím.“
„Mám něco udělat?“
„Hmm… mohla byste jí říct, že jsem odjela natrvalo pryč za příbuznými do Pardubic, odkud pocházím.“
„Já vám nevím. Neumím moc lhát.“
„To zvládnete. Věřím vám.“
„No, dobrá.“
Vstoupila na chodbu a neznámá Němka se k ní otočila. Kateřina ji poznala hned. Před dávnými časy s ní pracovala v jedné kanceláři spolu s ostatními sekretářkami, kde o všech všechno věděl právě kvůli ní. Korpulentní žena taky hned zvedla svůj tučný prst a začala z plna plic křičet. „Jude! Jude! Jude!“ Popadla dceru za ruku a vyřítila se pryč. Kateřina se okamžitě schovala do bytu. Paní Vodová na ni nevěřícně hleděla.
„Vy jste…“ zeptala se, aniž by větu dopověděla.
„Ano.“
„Proč jste mi nic neřekla?“
„Bála jsem se, že přivoláte gestapo.“
„Věřte, že já nejsem jako ti imbecilové. Musíme teď jednat rychle. Sbalte si pouze nezbytné věci – doklady, peníze, oblečení pro miminko -, a vypadneme odsud. Do deseti minut se sejdeme na chodbě. Čas kvapí.“
„Musím dát vědět manželovi, co se stalo.“ Zajíkla se.
„Nebojte, seženeme ho.“
„Hlavně, ať se nevrací sem!“
Její dosavadní život se zbortil doslova jako domeček z karet během pár vteřin. Proč zrovna teď, když se zdálo, že je asi čeká lepší budoucnost někde v cizině? Chtěl se strašně moc schovat pod deku a předstírat, že neexistuje, ale musela zůstal silná hlavně kvůli Mikulášovi a Milanovi. Jestli selže, zahubí je to. Možná mají ještě nějakou šanci dostat se v relativním bezpečí z Evropy, pokud má paní Vodová nějaké známé.
Do malé cestovní tašky si sbalila všechno potřebné, popadla Mikiho, naposledy se rozhlédla po bytě, který jí byl tři roky domovem a zamkla. Paní Vodová již na chodbě čekala. Kateřina si všimla, že ji z opasku trčí pistole. Napadlo ji, jestli z ní někdy vystřelí.
„Připravena?“
„Ano.“
Zrovna, co vyšli ven na čerstvý vzduch, tak paní Vodová vytáhla zbraň a namířila ji na ni. Přitom k nim běžela skupina vojáků. „Hra po vás skončila, drahoušku.“