Pečínka

Jsem v místnosti, sedím v lavici a čekám. Spolužačka sedí vedle mě a mluví na mě, já ji ale vůbec neposlouchám. Snažím se soustředit na pomalu stupňující se rytmus afrických bubnů. Odkud se ta melodie jen bere, jsem přeci ve městě, je tady snad nějaké vystoupení afrického kmene? Rozhlížím se z okna, ve snaze najít původce toho zvuku. Nic nevidím. Koukám zmateně kolem sebe, jelikož melodie zesílila na tolik, že už neslyším šuškající si lidi, ani mou spolužačku, která do mě furt něco hustila. "Zdá se mi to, nebo se ty zdi začínají hýbat?" ptám se spolužačky vedle mě, ale ona mi neodpovídá. Něco se s ní děje, je nějaká rozmazaná. Koukám kolem sebe a zjišťuji, že všichni a všechno kolem mě je nějaké rozmazané, jediné co je zřetelné, je úporné bubnování. Už slyším i hlasy. Ano, je to více hlasů. Ty hlasy zpívají. Je to nějaká píseň. Píseň, kterou jsem doposud ještě neslyšela. Najednou vidím kolem sebe rudě. Zahalí mě nějaká kus rudé látky. Kdo to po mně hodil? S lehkým záchvatem paniky se snažím rudou látku servat z hlavy. Zápasím s tím, jako s nějakou šelmou. Zápas prohrávám, ta látka mi dává na frak. Už nevím co mám dělat. Najednou se však stane něco divného, v kapse u kalhot se mi objeví nůžky. Kde se tu vzali ty nůžky? Kde to sem a co se to sakra děje? Přestanu nad tím přemýšlet, jelikož se mi rudá látka obmotala kolek krku a začíná mě škrtit, čapnu nůžky a zabodnu je do té vražedné látky. Stříhám a stříhám, dokud z látky nezbydou jen rudé cáry. Konečně jsem volná. Snažím se zhluboka se nadechnout, ale něco mě praští do nosu. Je to nějaký štiplavý zápach. Připomíná mi to spálené maso. Začínám se rozhlížet kolem sebe a uvědomuji si, že jsem v nějaké africké vesničce. Jak jsem se sem dostala? Co to má všechno znamenat? Jsem zmatená. Nejlepším řešením bude, když někoho z té vesnice najdu, vysvětlím mu svou situaci a on už mi pak pomůže. Tak jsem si to aspoň myslela. Vydala jsem se tedy po vyprahlé zemi do vesnice. Nikdo, nikde. Slyšela jsem však ty bubny a ten zpěv, což znamená, že tu někdo musí být. Vydala jsem se po prašné cestičce za tím hlukem. Přišla jsem k velké skupině pomalovaných lidí oblečených, tak aby to zahalilo maximálně jejich intimní partie. Všichni tancovali kolem ohně a zpívali. Nechtěla jsem je rušit, jelikož mi připadalo, že dělají něco důležitého, i když jsem nevěděla co. Netrvalo ani moc dlouho a několik tanečníků si mě všimlo. Začal se mě zmocňovat podivný pocit. Všichni tanečníci v tu chvíli přestali tancovat a postupně na mě začali všichni koukat a vydávat podivné zvuky, kterým se podle mého názoru dorozumívali. Netrvalo ani pár sekund a už mě dva černí svalnatí muži táhli ke kůlu. Začala jsem hodně panikařit, jelikož mě začali přivazovat ke kůlu. Ten kůl pak zdvihli, každý si dal jeden konec kůlu na rameno a nesli mě k ohni. Visela jsem na tom kůlu, jak nějaké prase, ze kterého bude co nevidět pečínka. Když mě umístili přímo nad oheň, začali zase tancovat a zpívat. Plameny ohně mi šlehali k zadku i zádům, pálilo mě celé tělo. Cítila jsem jak plameny hravě spálily oblečení a hladově se vrhaly na mou kůži. Nikdy jsem nečekala, že umřu právě takhle. Ta bolest byla neúnosná. Někdy v tu chvíli jsem asi omdlela.

Slyším jak mluví, mluví a mluví, ale co říká? Slyším jeho hlas pouze v pozadí. Slyším příjemný mužský hlas, ale nerozumím tomu. Mluví vůbec česky? Snažím se soustředit na jeho hlas. Po následné koncentraci slyším: "Na konci roku máte pravomoci delegovat různé peněžní benefity.", aha takže mluví česky a já už ho slyším pořádně zřetelně. No jasně, jsem na hodině. Asi jsem si dala šlofíčka.