O tkalcích a poušti

Prolog

Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či snad chapadlo? Kdo ví. Jen stěží můžeme dnes povědět, jaké formě byla stavebním kamenem. Snad ani nebyla součástí živé hmoty. Nikdo se jich však neptal na tužby. Jakou že úlohu chtěly hrát? Ležely prostě k dispozici, aby jejich prostřednictvím jiní mohli tvořit. A oni tvořili. Někdy úspěšně, jindy méně šťastně. Pramálo zkušeností měli a tolik možností k volbě. A dostatek materiálu k užití. Již tolikrát změnily ty zdánlivě bezvýznamné částečky prachu tvář a účel, aby se rozpadly, avšak dříve či později po nich bylo znovu sáhnuto. A pak se opět stala dílkem celku, který tak i jejich skromným přispěním dostal jedinečnou šanci existence. Šance byla, trvala a minula. Co bylo jen propůjčeno, muselo se navrátit. Zase další čekali na onu vesmírnou hlínu, netrpěliví k sochání, odhodlaní stvořit něco nového, něco lepšího. Vše nebylo, bylo, čekalo, rodilo se, žilo, rozkládalo se, zas čekalo a tak znovu dokola. Formy, tvářnosti a charaktery míjely, cosi zanechávaly a mizely. Dokola. Jen málokdo a máloco nestalo se toho součástí a vznášelo se mimo, opomenuto, jakoby navíc. Tak se plazily věky, prostor se vzdouval a zase hroutil, vesmíry se rodily, aby pukaly a uprostřed toho věčného řádu stále bylo na co těšit a co s nadějí a vírou očekávat.

Odkaz první

Ten den se blížil. Věděl to již dlouho celý dům. Žila tím rodina, ba i ves. Po dlouhé měsíce. Svatba jediné dcery. Tolikrát jí na hladinu mysli vyplul takový obraz. Aby zas zapadl a byl po nějakou chvíli zanechán osamotě. Ale vždy tam byl. A nyní se měl otisknout v jejich skutečnosti. Byla moudrá. Věděla, že přestože obraz bude malován jinými barvami, než by si snad přála, námět zůstane. Tím si byla jistá. Něco se jistě na obraze objeví podle její představy. I mladičká nevěsta tomu z celého srdce chtěla. Svou svatbu si jinak ani představit nedokázala. Jako by veselku díky tomu mohli navštívit všichni ti, kteří je již dávno opustili. Prababička i babička, které tolik milovala. Ale i starší členové rodiny, které přes propast času nikdy nemohla poznat, avšak jejichž přítomnost tak silně pociťovala. Staletí předkové stanou se opět svatebčany na obřadu svých potomků, pro jejichž bezpečí po celý život pracovali. O jejichž možnost spokojeného bytí usilovali. Stejně jako jejich dětí. A tak dál a pořád do budoucna. Tak daleko, i když matně, vyhlíželi. Nešlo o žádné mudrce, ale toho přeci není třeba, když se jen prostě strachujete o vlastní rodinu. Čas od času tak ve vzácných chvilkách volna rodičovská láska osedlala vrozenou avšak nerozvíjenou fantazii a stará matka zabloudila v myšlenkách v čase směrem ke svým vzdáleným pravnoučatům, o jejichž zdraví a jistoty se obávala, jako by je snad byla schopná obejmout, jako své vlastní děti. Všichni tam ten den budou. A tak, když se matka uklidnila, neboť na svatbě nebude nic podstatného chybět, pokračovala v práci, aby ona i dcera byly spokojeny. Šev za švem. Vysprávka za vysprávkou. Věky se táhnou. Ba i vlečou. Čas od času, když je svatebních šatů potřeba, je nutno působení zubu času je zas trochu potlačit. Matčina nit se provléká látkou, jak vteřiny minutami věků. Šaty budou pro dnešní den připraveny. Bylo jich třeba. Jako již tolikrát v oné rodině. Jako již tolikrát za ty věky. Má to tak být, protože oni tomu chtějí. Svatební šaty znovu zazáří a s nimi všichni, kteří je kdy spatřili. Nevěsty včerejška vzpomenou, jak je kdysi oblékly, aby tak zpečetily svůj osud. Tak chtěly, aby se stalo. Snad se i dnes věc zdaří. A tak steh za stehem, jako generace za generací, provlékají látku jako jejich osudy čas. Šaty jsou hotovy. Spraveny a připraveny. A koláče zlátnou. A tolik voní. Jako šťastná budoucnost, o jejíž existenci tolik pečují. Jinak to totiž ani neumí.

Odkaz druhý

Byla to jen hmota. Snad nic víc. Pro ostatní zcela jistě. Cizí majetek. Jim nepatřil, jím nežili a tak jej nevnímali. Kolemjdoucí, kteří to místo míjeli, podivovali se pravidelně nad jeho zdánlivě marným úsilím. Vždyť již šlo o ruinu. Zbořeninu, kterou jen s vypětím sil udržoval pohromadě. Jeho snaha však byla nezlomná. Nemohl jinak. A ani nechtěl. Šlo o mravenčí práci. A téměř nekonečnou. Jedno místo spravil. Na jiném to prasklo a bylo třeba jeho zásahu. A tak pořád dál a dokola. Netřeba nic skrývat. Čas od času jej vytrvalé snažení zmáhalo a pak oslepující kupa detailů, která odvádí od celistvého vidění, vyčerpávala zdánlivě bezedné zásoby sil. Stačilo však vždy jen o něco poodstoupit a smysl toho všeho opět prozářil znavenou mysl a navrátil kroky zpět v původní kurz. Snad někdo tak jako on bude dále konat, až toho nebude schopen. Až se síly vytratí a on bude moci jen s uspokojením sledovat, jak někdo další plahočí se tam, kde kdysi on se namáhal. Pak možná stane se jeho odcházení o kousek snazším. I takové myšlenky ovládaly jeho mysl, když ruce bezmyšlenkovitě omítaly drolící se zeď řídkou maltou. Nepoddajně se odlupovala, padala k zemi, aby byla sebrána a opět vrácena zpět na místo, které jí určil a jež měla na zlomek věčnosti držet pohromadě. Jeho vize byla jasná, pevná a nezlomná. Vše se jí muselo podřídit. Životní přesvědčení určovalo směr. Jen máloco bylo důležitější a vždy takové výjimky uměl skloubit se svou vírou. A jeho okolí ji sdílelo. Taková byla jeho rodina. Takovou ji společně budovali. Jako článek věčného řetězu, který prochází tisíciletími, dědí se, spravuje, zušlechťuje a předává se vším, co bylo hmotné a stálejší než jeho omezená existence. A tak sousedící kus půdy, který nedávno koupil, bude dějinným odkazem jeho generace k historii rodu a místa, které obýval. Až do takových šířek se rozlétala mysl, zatímco ruce vytrvale pracovaly, když tvořily dějiny. Jejich dějiny. Plnily úkol, který jim byl před věky zadán a jenž přijaly za vlastní. Drobný, snadno přehlédnutelný úkol, který sám o sobě postrádal smyslu. V jeho očích, stejně jako v pohledech jeho blízkých, vyrůstala z nich stavba prostá, obyčejná, zároveň však monumentální. Stavba, která rostla z prachu, aby se dotkla hvězd a snad i nekonečná. Ale nechme jej pracovat a soustředit se. Nevyrušujme jej obrazy nadpozemských rozměrů. Vždyť má sám co dělat, aby jej příliš od práce neodváděly. Tak jen dál. Postupně, pozvolna, drobně a s rozmyslem. A jen čas od času poodhlédnout. Ale jen na chvilku. Jen na chvilku.

Odkaz třetí

Vzduch je klidný. Bez hnutí a pohybu. Prázdný. Nedotčený a mrtvý. Jako čas, který plyne, ale bez děje. Jako by čekal, až se pro někoho stane časem a začne měřit jeho dějiny. Prázdnota. Sterilní nicota. A zdá se, že tomu tak vždy bylo. A že tomu tak nejspíš i provždy bude. Ničím nenarušené uplývání potrvá, aniž by je kdo zaznamenal. K čemu to? K čemu takového místa? Je zbytečné, k nepotřebě, pouhé plýtvání materiálem. Vyčkejte! Cože to? Že by ono zapadlé zákoutí přeci jen mělo nějaký účel? A dalo prostor existenci byť sebenicotnějšího smyslu? Kdo však jeho význam bude posuzovat? Stačí, že alespoň drobný je, když zbývající možností je mrtvolná pustina. Ať se projeví. Zatím je neznatelný. Slaboučký. Dejme mu šanci. Již ho slyšíte? Z věčného ticha vynořilo se na hladinu několik tónů. Nic složitého. Prostá píseň rozčeří nehybnou tkaninu rozlehlé pouště. Sílí a zní. Nabývá na životě. Rozehrává se a je rozehrána. Jednoduchá. Jen nápěv. Ale postačí. Protože jim patří. A s nimi jednou odezní. Avšak nezemře jako jejich těla. Bude znovu vzkříšen, oprášen a objeví se znovu. A zas. Jak budou jejich děti přicházet a odcházet. Vyvolají onu píseň a ta prostřednictvím jejich hlasů, srdcí a myslí ožije. Vždy každé z nich přidá k původním tónům několik těch svých. Budou je provázet po život. Děti je broukají ve slunečných dnech plných nevinných her, aby s nimi večer usínaly. Matky je zase zpívají svým nenarozeným dítkám. A stanou se tím posledním, co kdy zazní z jejich úst. Píseň tak plyne časem. Jeho vlny ji nesou vpřed k dalším nevinným duším, které ji převezmou, zušlechtí a v pravou chvilku zas dál předají. Melodie zdánlivě zaniká, avšak vpravdě košatí a rozrůstá se. Každé z mladých srdcí zahřeje ji na cestě kupředu ke svým potomkům a poskytne vše, co k životu potřebuje. Nesmí umlknout. Nesmí být zapomenuta. Aniž by to bylo třeba vyslovit, každý v oné pomyslné štafetě ví, že je to tak. A že žádný z nich nedopustí, aby k tomu došlo. Vždyť je to jejich píseň. Cítí to. Zní jim v žilách. Každý tón jako by vyplouval ze samé podstaty jejich bytí. Vnímají ji každou buňkou v těle. Je jejich. A oni jsou obsaženi v ní. A tak všichni nesou její melodii věky, aby přežila a zazněla těm v předalekém čase. I oni ji jednou zapěji. Přestože již bude zcela k nepoznání. Ale co na tom. Vždyť i my jsme nepodobni troskám prastarých hvězd, a přeci jsme jejich potomky. A stejně jako i my předáme jen na okamžik nadutě vlastněnou hmotu prostoru, tak i píseň pozvolna změní svůj nápěv. Jako nadčasové legato rozline se věky až k pradávným předkům, kteří první dali hlasem zaznít několika pozvolna plynoucím vlněním zvuku, ve snaze uklidnit plačící děcko, aby pak byli zaskočeni jeho spokojeným spánkem. V ten okamžik se píseň stane pokladem, který překoná věčnost, až k nám. Nezapomeňme na ten okamžik. Doléhá až k našim uším. A je jen na nás, zda jí nedojde dech. Věnujme jí něco z naší síly, něco z našeho bytí, něco z nás. A pošleme ji jako loďku po vodě dál. Již je netrpělivě očekávána. Svět zítřka se bez ní neobejde. Zabloudí v čase a prostoru. A ztratí smysl. Poslouchejte pozorně. Buďte potichu. Nepřeslechněte ji. Protože právě teď hraje právě vám.

Epilog

Pustina. Dokonalá. Seděl v jejím středu. Zcela jej obklopovala. Až se zdálo, že bude pohlcen. Tak pro ni se plahočil takovou dálku? Kvůli ní tak tvrdě celé roky pracoval? Úspěch splacený oběťmi. Uvědomoval si to. Byl realista. Tak významné, ba i historické skutky vyžadují zdolat řadu překážek. Litoval jich, snad o to víc, že je všechny znal. Nešlo pro ně víc udělat a i oni přijali riziko, tak jako on. Smrt mohla přijít pro každého z nich. Kdykoliv. A tak dlel uprostřed žlutavé prašné pouště, jen několik desítek metrů od místa, kde poprvé vkročil do tohoto světa. Měl jen pár vteřin pro sebe. Každý z posádky je měl. A jak navzájem věděli, každý jich užije po svém. A tak si vyhlédl velký kámen nedaleko základny a zlehka a opatrně se o něj opřel. Jak je to dávno, co přemítal o tomhle okamžiku? Věděl, že nyní nebude na přemítání čas, a tak se pokoušel zapamatovat si alespoň něco z té chvilky, kterou mohl strávit jen sám, osamotě, v sobě a pro sebe. A jak se tak snažil uvolnit své smysly ze sevření mnohaleté koncentrace na jediný vytýčený úkol, cosi jako by mu na rameno poklepalo, aby svedlo jeho vědomí k napůl zapomenutému obrazu vyplouvajícímu z prohlubující se propasti času. Konečně jej spatří celistvý. Již získal dostatečný odstup. Zde vprostřed cesty. A najednou byl pryč. Daleko odsud. Doma. Ale přesto zde a zároveň na cestě vpřed ke zdánlivě mlhavému zítřku. Jak je to dávno.

Nezapomenutelný den. Zahrada plná rozkvetlých stromů. Kráčí vedle ní. Za ruku drží svou lásku. Ona oblečená v prastarých, avšak s úzkostlivou péči udržovaných svatebních šatech. Dům jeho rodičů stále stojící nedaleko se tolik proměnil. Pradědeček, který mu byl po celý život starostlivým správcem, by jej již jistě nepoznal. Přesto i on sám byl jeho součástí. A když pak řekli ano, odebrali se ke slavnostní hostině, kde společně se všemi svatebčany dali zaznít písni, která se v jejich rodině v takových chvílích odnepaměti zpívá.

Mlhavá vize se náhle rozplynula. Jen vzdálená melodie k němu stále promlouvala. Byl zpět. A nyní již jasně věděl, že ať se ocitne kdekoliv, každý z úzkostlivě střežených odkazů minulosti tam půjde s ním. Já však vím, kde jsem. Kde je mé místo. I díky nim přesně vnímám, odkud pocházím a kam se chystám. A to všechno je tu teď přítomno. Stále se mnou. Prostřednictvím mé existence. Tak daleko. I kdyby všechna rodinná dědictví přišla o svá fyzická těla, o látku, z níž jsou ušita, či zdivo, jež tvoří stěny domova, přesto žádné z nich nezanikne. Každičká drobnost, kterou obsahují, je mi průvodcem. Kdekoliv. Kamkoliv dojdu. Třeba až sem, na samý práh nového světa v čase, kteří ti, jejichž dílo s sebou nesu, ani dohlédnout nemohli. A já vím, jakého cíle je třeba na konci mé cesty dosáhnout. A co především musím zachovat a předat. Budou mne následovat. Odkazy mé minulosti. Otisky dávno uvadlých životů. Jsou tím, čím se i já jednou stanu. Až splním svůj úkol, přidám se k nim. A pak budu jen doufat, že na nás nebude zapomenuto. Stanu se tónem nekonečné písně znějící časem ke vzdálenému zítřku. Jedním ze švů vcelku držících ostří zubu času jen stěží odolávající šaty. Dalším kamenem, jenž vyspraví zvolna se rozpadající hradbu obepínající rodinný dům. Tam všude je mé místo. Ty všechny úkoly jsou mé. A já je hodlám plnit celým srdcem. Do posledního vydechnutí. Pro mě. A pro ně pro všechny.