Když slunce v Manitobě začne hřát

     Přišel k Regině, když už parta obsadila obvyklý stůl. Vlezl si do svého rohu na lavici a oddělil tak Karla od jakési nové dívky. Kytaru si postavil mezi kolena a klarinet odložil vedle sebe.

     „Tuaregu, dáš si tuarega?“ objevila se Regina. „Že se ptám, viď.“

     „Co je to tuareg?“ zajímala se dívka. „Jsem když tak Adéla.“

     „Vynalezli ho afričtí nomádi Tuaregové na Sahaře, je to zelený čaj s marockou mátou a je hodně oslazený. V zimě zahřeje, v létě ochladí. Taky povzbuzuje a tělu i duši dodává energii,“ vysvětlil Tuareg jako v reklamě.

     „Myslíš, že ho v téhle hospodě budou mít?“

     „Slíbil jsem Regině, že tady budu hrát, když bude mít tenhle čaj.“

     „Kvůli tomu, že to piješ, ti říkají Tuareg?“

     „Jasně. On tu břečku chlastá pořád,“ odpověděl za něj Karel. 

     „Proč si nedáš pivo?“ upila Adéla ze svého půllitru.

     Tuareg neodpověděl, ale podíval se jí do očí, až se nepatrně zachvěla.

     Regina přinesla na cínovém tácku konvičku ze stejného kovu se zeleným čajem a tři skleničky. Jednu prázdnou, v druhé byla čerstvá máta a ve třetí cukr. Tuareg dal mátu i cukr do konvičky, chvíli počkal, a pak nalil nápoj do skleničky, hned ho přelil zpět do konvice a takhle to několikrát opakoval. V hospodě, kam chodili i chlapi v montérkách, působil takový obřad nepatřičně.

     „Slíbil jsi Regině, že tady budeš hrát. Tak už začni?“ pobízel ho netrpělivě Karel.

     „Nech ho napít,“ řekla Adéla.

     „A jakou bys chtěl slyšet?“

     Tuareg vyndal kytaru z koženkového obalu.

     „No Panenku.“

     „Znáš taky něco jinýho, Karle?“

     „Teď něco uslyšíš, Adélo,“ oznámil dívce naproti sedící Ondra.

     „Na Panence toho moc neuslyší,“ namítl Tuareg.

     Pak spustil „Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal…“ Brzy se na něj sypaly žádosti, aby dal tohle a támhleto a on hrál a hrál… 

     Adéla na něm mohla nechat oči. Sama se učila na kytaru a myslela si, že už jí to docela jde. Teď ale propadala beznaději, že se to nikdy pořádně nenaučí. Tuareg se na Adélu usmíval a náhle si uvědomil, že hraje jen pro ni. Vábila ho jako už dlouho žádná žena. 

     Hospoda U Reginy se mezitím naplnila, jako vždy, když tady Tuareg muzicíroval. Proto si ho majitelka platila a dávala mu zdarma jeho oblíbený čaj. Nejmenovala se Regina, ale říkala si tak podle města v kanadské provincii Saskatchewan, kde žila v emigraci. Po roce 1989 se vrátila a koupila si a provozovala tuhle hospodu.

     „Zahraj West Virginii,“ žadonil Vendelín od jejich stolu.

     „To se jmenuje Take Me Home, Country Roads,“ opravil ho kytarista. „Regino, dej mi ještě čaj,“ zavolal na hospodskou.

     Vzápětí zazněla píseň, kterou měl v repertoáru už kdekdo a Tuareg ji hrál a zpíval jako John Denver a zároveň trochu jinak. Jak skončil, dal si pauzu a pil svůj oblíbený nápoj.

     Když už stála na stole nová konvice, Adéla vyzvídala: „Co je tohle za čaj?“ Ačkoli jí o něm Tuareg už vyprávěl

     „Nazývá se taky marocká whisky.“

     „Whisky?“

     „Tak mu říkají muslimové, protože mají zakázaný alkohol. Chceš ochutnat?“

     Adéla se váhavě napila, ale vypadalo to, že jí čaj příliš nenadchl. Zato kytarista ji přitahoval velmi. Chytila ho rukou v podpaží a z boku se k němu přitiskla.

     „Měl jsem dojem, že tady jsi s Karlem,“ řekl překvapeně.

     „Přivedl mě sem, ale jsme jen kamarádi,“ tvrdila. „Tuaregu…“

     „Ano.“

     „Jsi fajn chlap.“

     „Jak to víš?“

     „Nevím to. Ale úžasně hraješ, nikdy jsem nic podobnýho neslyšela. Z takových chlapů jsem hotová…“

     „Když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit,“ odpověděl.

     „Co to je? Proč to říkáš!?“

     „Ty jsi byl v Manitobě, Tuaregu?“ zeptala se Regina, která to zaslechla.

     „To ne. Četl jsem kdysi nějakou přírodopisnou reportáž a tam byla tahle věta a já jsem si ji zapamatoval.“

     „Ty jsi takový magor, že sis zapamatoval celou reportáž,“ uchechtla se Regina.

     „On mi tím ale teď řekl, že jsem nadržená samice,“ zlobila se Adéla.

     „A nejsi, kočko?“ usmála se Regina, sebrala ze stolu půllitry a rychle zmizela.

     „Ty si to o mně vážně myslíš?“ obrátila se Adéla k Tuaregovi.

     „Je to přece přirozený lidský pud,“ řekl.

     Snad aby zabránil dalším debatám na tohle téma, vyndal z pouzdra klarinet a začal hrát Ramblin´ Rose. Nejdřív se jeho tóny ztrácely v hospodském kraválu, hosté ale postupně utichali a za chvíli poslouchali skoro nábožně. Přidal Autumn Leaves, La Paloma, a nakonec Stranger On The Shore. To už ale mělo osazenstvo lokálu dost těch cajdáků, protože se zase bavilo a všelijak hlučelo. Zahrál ještě Creole Jazz a dal si opět přestávku.

     „To bylo krásný,“ vydechla mu Adéla skoro do ucha. „Co to bylo?“

     „Všechny ty skladby měl v repertoáru Mistr Acker Bilk,“ prozradil Tuareg.

     „Toho neznám.“

     „Byl to anglický jazzový klarinetista. Světoznámý. Myslím, že byl nejlepší.“

     „Nevím, jak hrál on, ale ty jsi byl skvělej. Jen se to sem moc nehodilo.“

     Tuareg se na ni usmál a pohladil ji po vlasech.

     Koukala na něj obdivně a zamilovaně a on si toho nemohl nevšimnout.

 

     „Házíš perly sviním,“ zašklebila se na něj Regina, když Adéla zmizela na dámy.

     „O kom to mluvíš?“ zeptal se Tuareg trochu vyděšeně.

     „No o těch ožungrech, co tady sedí. O Adéle ne.“

     „Adélu jsem nepřivedl tobě, Tuaregu,“ využil Karel její nepřítomnosti.

     „To asi ne.“

     „No tak mi ji nech. Ty si na to svý hraní ulovíš bez problémů jinou.“

     „Já ale nikoho nelovím.“

     „Ne? Tak proč ji hladíš?“

     „To bylo jen tak, mimoděk.“

     „To určitě?“ řekl Karel.

     „Nemůžu za to, že má o mě zájem,“ pokrčil Tuareg rameny.

     „Kecy! Když jsi takhle skvělej muzikant, proč hraješ po hospodách?“ zeptal se Karel nečekaně. 

     „Hraju jen v týhle hospodě. Nejsi rád?“

     „Jsem, ale proč hraješ tady?“

     Tuareg mlčel.

     „No tak vidíš. Tohle neumíš nebo nechceš vysvětlit,“ řekl Karel vítězně.

     „Tuaregu, proč se zahazuješ tady v hospodě, když umíš tak úžasně hrát? Proč nekoncertuješ a nejsi slavnej?“ spustila Adéla, sotva se vrátila, jako by slyšela, co před tím říkal Karel.

     „To nejde,“ řekl a ohlédl se po Karlovi, který je poslouchal.

     „Proč to nejde?“ nechápala Adéla.

     „Nechci se o tom bavit.“

     Jak měl Adéle, Karlovi nebo komukoli jinému vysvětlit, že není takový muzikant, jakého si pod tím pojmem lidé obyčejně představují. Nezná noty, neumí číst notové záznamy. Jen slyší skladbu nebo píseň a hudbu cítí, vlastně ji přímo vidí před sebou, jak se tóny chvějí, rozvíjejí a svíjejí v přízvučných a nepřízvučných dobách rytmu. Takto si skladbu nebo píseň i s textem zapamatuje a dokáže ji pak reprodukovat na různé nástroje a ovládal jich řadu.

     Nejspíš by se naučil i noty. Proč ale? Měl obavy, že pak by byl jeho projev sterilní a vůbec představa, že by někde koncertoval, byla pro Tuarega nesnesitelná, doslova bolestná. V prostředí hospody se však cítil dobře. Tady mohl hrát a snít. Uprostřed ruchu putyky se mu snila hudba nejlépe. Snil a žil hudbu a kolem zvonily sklenice a pulzovaly hovory. Nedovedl by objasnit, proč je to tak, proč to tak má. 

     

     Vtom se na druhé straně knajpy do sebe pustili dva chlapi kvůli sázce. Drželi se pod krky a pak prudce vstali a srazili dva půllitry, po zemi se rozstříklo pivo a rozletěly střepy.

     „Já ti říkám, že mi ty prachy dáš, hajzle! Vyhrál jsem! Měl jsem pravdu!“

     „Co kecáš, já jsem měl pravdu!“

     „Ty jsi tvrdil, že naši prohráli v sedmdesátým na mistrovství s Brazílií 3:1, a já, že prohráli 4:1! Takže jsem měl pravdu já!“

     „Ale já myslel mistrovství v Chile ve dvaašedesátým, a tam to bylo 3:1!“

     „O Chile jsme se vůbec nebavili! Naval prachy.“

     „Právě že bavili! Tak to smažeme a jsme si kvit!“

     „Nejsme, ty zmrde! Dlužíš mi dva litry!“

     Hádající se chlapi sebou navzájem cloumali, ale rvát se zatím nezačali. Najednou uslyšeli opět kytaru a Tuareg do melodie táhle zpěvně recitoval.

     „Kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam, subham astu sarvadžagatam,“ deklamoval a rázem byla hospoda plná těch podivných zvuků.

      Přiopilí hosté se po něm překvapeně otáčeli. Najednou bylo ticho a prostorou se šířila nehmotná energie.

      „Ptáš se, Tuaregu, jak mi můžeš pomoci, abych byla šťastná?“ otázala se Adéla.

     Karel a Ondra to zaslechli a zprvu na ni civěli a nerozuměli, proč to říká, protože se jí Tuareg na nic neptal a stále jen recitoval: kéž jsou šťastny všechny bytosti. Pak se ale začali usmívat, jako by pochopili. V hospodě byl klid jako na Štědrý den večer. Hosté platili a odcházeli domů. Zůstali jen Karel, Ondra, Vendelín, Adéla a Tuareg. Regina přinesla flašku whisky, muzikantovi ještě jeho oblíbený čaj a přisedla si k nim.

     „Co to bylo?“ zeptala se Tuarega.

     „Napadlo mě, že by to mohlo zabrat, aby se uklidnili,“ řekl.

     „Povedlo se,“ kývl hlavou Vendelín. „Cos to ale hrál?“

     „To je mantra z védské jógy.“

     „Kdes to ale vzal?“ zajímal se Ondra. „Bylo to hrozně zvláštní a silný.“

     Tuareg se jen usmál.

     „Co ses ho ptala, Adélko?“ staral se Karel.

     „Ale nic,“ odbyla ho dívka.

     „Říkala jsi něco, že to pomáhá, abys byla šťastná.“

     „Tomu bys nerozuměl, Karlíčku.“

     „Já bych tomu nerozuměl a ty jó? Hele, půjdem radši domů, Adélo.“

     „Víš, co, Karlíčku, běž sám, jestli chceš, ale já budu ještě poslouchat kytaru a pak půjdu s ním,“ šťouchla dívka do Tuarega. „A ty hraj něco jinýho než country.“

     „Co třeba?“

     „Klidně nějakou vážnou hudbu, jestli teda umíš,“ provokovala Adéla.

     „Bez obav, ale na tuhle kytaru to nebude vono.“

     „Jenom se vymlouváš.“

     „Kdepak, Adélko. Musím ale přeladit.“

     Za chvíli se už jeho prsty rozpohybovaly po strunách, napřed střihl Vivaldiho, potom Bacha, Mozarta a znovu Vivaldiho.

     „O tomhle jsi tvrdil, že to nebude vono?“ smála se Regina.

     Smála se i později, když už Tuareg a Adéla spolu odcházeli, zatímco Karel jen schlíple seděl se skloněnou hlavou.

 

     „Pořád nechápu, proč hraješ v tý hospodě, když jsi takovej hudebník,“ dotírala Adéla cestou k němu domů.

     „Protože chci.“

     „Proč chceš? Neříkej, že se netoužíš proslavit.“

     „Adélo, já ti to asi nedokážu vysvětlit, nebo se spíš obávám, že bys nepochopila, jak to skutečně je.“

     „Myslíš, že jsem tak nechápavá?“

     „To si nemyslím.“

     Když dorazili do Tuaregova bytu a vešli do obýváku, Adéle málem spadla brada. Uviděla tam asi patnáct hudebních nástrojů včetně pianina.

     „Na tohle všechno umíš?“

     „Jo.“

     „Opravdu?“

     „Co ti na to mám říct?“

     „Kde máš koupelnu? Potřebuju se dát trochu dohromady,“ pomohla mu z rozpaků.

     O samotě přemýšlel o Adéle, jestli právě ona má být opravdu jeho štěstím. Když zpěvně recitoval slova védy kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam a hrál k tomu na kytaru, otázala se ho, jestli se jí tím ptá, jak jí může pomoci, aby byla šťastná. Byla to zvláštní otázka a Tuareg byl přesvědčen, že v té chvíli pochopila, o co mu opravdu jde. Když se učil hrát na všechny ty nástroje, umínil si, že bude nejlepší, ale ne proto, aby se proslavil, ale aby našel štěstí. 

     Sama hudba pro něj sice byla jistým druhem štěstí, ale později mu došlo, že bez bytosti, jež bude jeho štěstí vnímat a chápat a které by ho mohl přeposílat, to nebude nikdy úplné štěstí. Zdálo se, že Adéla vládne citlivostí, aby se stala příjemcem štěstí, které by mohli spolu sdílet.

     Sedl si na židli, vybalil kytaru, položil ji na kolena a čekal na Adélu. Vybavil si, jak jí v hospodě řekl: když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit. Regině lhal, že si na to vzpomněl náhodou, neboť pářící se hadi v Manitobě pro něj měli zásadní význam. 

     Jak se kdysi v přírodopisné reportáži dočetl k tomu místu, představa stovek a tisíců hadích těl, která se po sobě smýkají ve snaze kopulovat, ho fascinovala. Viděl je jasně před očima jako živý obraz. Divoký rej dlouhých hadích trupů mu připomínal tanec, podivný, brutální, úchvatný a živočišný tanec. Jeho obrazotvornost proměnila těla plazů ve vlnící se tóny a začal vnímat ty okouzlující tvory vedené slepým pudem k nelítostnému tanci lásky a chtíče jako hudbu, kterou slyšel a od té doby si dokázal v mysli takto znázornit jakoukoli melodii. 

     Kdyby ale někomu vyprávěl, že umí hrát díky hadům v kanadské Manitobě, měl by ho dotyčný za blázna. Adéla nejspíš také. Sotva si Tuareg pomyslel, co tak dlouho v koupelně dělá, zjevila se v pokoji.

     „Myslím, že slunce v Manitobě začalo hřát, a já jsem had, vylezla jsem z díry a teď se chci pářit,“ řekla. „Kéž jsou šťastny všechny bytosti," dodala.

     „V Kanadě, u Reginy, na Sahaře i tady, subham astu sarvadžagatam,“ odpověděl.

     Pak se usmál a sledoval, jak Adéla zářila a hřála jako jarní slunce v Manitobě, kde Tuareg nikdy nebyl.