Smuteční vetřelec

Pomalu cítila, jak jí víno stoupá do hlavy. Měla by míň pít, aspoň dneska. Sluší se to vlastně? Zkoumavým pohledem se zaměřila na své okolí. Většina zúčastněných v dlaních třímala skleničku vína, někteří dokonce popíjeli něco ostřejšího. Nepatrně se jí ulevilo. Jestli se tomu za daných okolností dalo tak říkat.
Ještě trochu usrkla ze skleničky a mírně rozostřeným pohledem začala znovu klouzat po místnosti. Pečlivě si prohlížela všechny zúčastněné a ve své alkoholem opojené mysli se snažila odhalit ty, kteří se navzdory svým slibům hostiny nezúčastnili. Překvapivě přišli skoro všichni.
K některým tvářím jen ztěžka přiřazovala jméno. Pobaveně se ušklíbla a vzpomněla si na babičku Gáby, co tvrdila, že rodina se kompletně sejde vždycky jen na svatbě, nebo na funusu.

„Promiň, tati,“ zašeptala omluvně, jako by ji snad mohl slyšet. Vlastně, co by dala za to, aby ji právě teď slyšel. Aby ji napomenul, pokáral, tak jako vždycky. S těžkým srdcem si uvědomila, že odteď se už bude muset kárat jedině sama.
Z přemýšlení ji vytrhlo odbíjení hodin. Půlnoc. Nečekala, že se hostina tak protáhne. Najednou pocítila únavu. Hosté jako by vycítili změnu jejího rozpoložení. Se soucitnými pohledy, s posledními slovy útěchy a rozloučení se začali vytrácet z bytu. Jeden po druhém. Naposledy jí potřásli pravicí a vrátili se zpět do svých kompletních životů. Za chvíli přijdou domů, vyzují si nalakované střevíce, svléknou si smuteční šaty a na tvář si znovu obléknou úsměv. Jako by se nic nestalo. Jako by ničí život nevyhasl.
Marii ta myšlenka rozladila. Rozčileně se rozloučila s poslední hrstkou hostů a prudce za nimi zavřela dveře. Trochu se jí ulevilo. Znovu osaměla a získala tím tak falešný pocit, že se její život vrací zpět do zajetých kolejí. Zhluboka se nadechla a dlouhým výdechem se snažila z nitra setřást všechny obavy i starosti minulých dní. Konečně sama. Natočila si plnou sklenici vody a labužnicky ji usrkávala. Zkoumavě se podívala ven. Po chvíli jí došlo, že v odraze skla vidí místo jedné postavy dvě. Strnula a prudce se otočila.

„Kdo jste?“ vyhrkla.
„Josef, znával jsem tátu,“ odpověděl stručně muž. Marie si ho změřila od hlavy až k patám. Nemohla si vybavit, jestli se zúčastnil pohřbu. Na nohou měl kecky a nebyl v obleku. Celkově, vzezření neznámého vzbuzovalo spíše otázky než odpovědi.
„Odstěhoval jsem se po škole za velkou louži a od tý doby jsme se neviděli. Nestihl jsem ani pohřeb, letadla měly zpoždění,“ dodal. „Stavil jsem se aspoň na hostinu.“
Marii třeštila hlava. Usilovně se snažila potvrdit svými vzpomínkami mužovu přítomnost. Nakonec musela, ač nerada, rezignovat.
„Ano…“ zablekotala a zůstávala dál ve střehu. „Ale ta už skončila,“ připomenula mu taktně a doufala, že pochopí a odejde.
„Víte, mně se stala taková nemilá věc. Bylo to narychlo, nemám ubytování. Nic není volnýho.“ Marie zalapala po dechu. Netoužila po tom, aby pod její střechou spal někdo cizí. Cítila ale i to, že je to to poslední, co pro tátu může udělat. A tak kývla.
„Nahoře je pokoj pro hosty. Dám vám ložní prádlo,“ řekla a snažila se působit přívětivě. Navzdory veškeré snaze se ale do jejího hlasu vkrádaly obavy. S omluvným úsměvem se odebrala do prádelny. Aniž by to uměla vysvětlit, připadala si ve vlastním domě tak nějak cizí. Nesvá. Možná i ohrožená. Myšlenku ale hned zapudila a znova se v duchu omlouvala otci. Spolužák vážil tak dalekou cestu a ona se chová nepatřičně a hloupě.
Pečlivě složila povlečení, přidala k němu prostěradlo a malý polštářek pro hlavu. Ještě než zhasla, všimla si balíčku starých novin. Zapomněla je vyhodit. V duchu zaklela a pak strnula. Tvář na titulní straně znala.
Doufala, že je to jen omyl. Že ten člověk v její kuchyni neudělal nic špatného, jen dostal nějakou cenu. Pak ale noviny z balíčku uvolnila a když je rozevřela, místo jedné tváře na ni hleděly dvě. Tváře neznámého v kuchyni a tvář dívky. Dívky, kterou dotyčný minulý týden v jejím vlastním bytě uškrtil.
Ačkoliv tušila, že se to právě zrovna nehodí, zkameněla. V hlavě měla prázdno, vnímala jen ten všeobjímající strach. Cítila, jak ji celou pohlcuje. Nejdřív se jí snaží zakousnout do nohou, pak do rukou, do trupu… A nakonec se jí snažil pohltit i hlavu.
Žila už dlouho sama. Věděla, jak si poradit. Jak vyměnit žárovku, odvzdušnit topení, jak si zapnout sama zip od šatů na zádech… V žádné příručce pro moderní ženy ale nepsaly, jak se zbavit vraha. Mysl ji nutila k útěku, ale poslední zbytky zdravého rozumu ji nutily zůstat. Útěky ve filmech přeci nikdy nedopadaly dobře.
Marie si každý sobotní večer u béčkových amerických filmů opakovala, že by se zachovala jinak a z gauče a pohodlí domova odsuzovala přihlouplé oběti smyšlených pachatelů. Teď se ale rozhodně necítila chytřejší než ony. A pachatel rozhodně smyšlený nebyl.
Postupně začínala rezignovat a smiřovala se se svým koncem. Vzpomínala na otce, na své dětství a na to, jak si společně o víkendech hrávali. A když to čekala nejméně, dostala spásný nápad.
Pomalu se vykradla zpět do předsíně, ale nezamířila do kuchyně, vydala se rovnou nahoru do patra. Doplížila se až k pokoji pro hosty a strčila si do kapsy maličký a nepatrný suvenýr, který měl té noci rozhodnout o všem. Poté, už o poznání klidnější, sestoupila do kuchyně.
Ulevilo se jí. Muž na ni stále čekal. Vypadal unaveně a neškodně.
„Váš pokoj je připravený,“ oznámila mu klidným hlasem a pokynula rukou, aby ji následoval. Prozřetelně ho ale nechala stoupat po schodech před sebou. Vraha v zádech rozhodně mít nechtěla.
„Jste laskavá. Jsem vašim dlužníkem,“ překypoval vděčností. Pozvolna došli až k pokoji pro hosty. Marie rozsvítila světlo, aby si muž mohl celý pokoj prohlédnout.
„Tady. Snad se vám tu bude příjemně spát,“ popřála mu s medovým úsměvem.
„Ještě jednou děkuju,“ opětoval jí úsměv a posadil se na postel. Nečekal ten náhlý výpad. Vlastně z Mariiny strany nečekal vůbec žádný výpad. Marie se hbitě dostala zpátky ke dveřím, zabouchla je a rychle do zámku strčila klíč. Otočila a v duchu děkovala otci za to, že v pokoji nestihl opravit okenice.
Paradoxně až teď pocítila strach. Uslyšela těžké kroky. Muž doběhl ke dveřím a začal na ně usilovně bušit. Marii naskočila husí kůže, s námahou přemluvila své tělo, aby seběhlo dolů a zavřelo se v ložnici. Pak rychlými pohyby vytočila číslo.
„Mám v domě vraha. Pospěšte si,“ zahlásila důležitě a pak jen strnule zírala na zeď místnosti. Čekala, až se na ní začnou mihotat majáčky policejních aut. Mezitím se shora ozýval zvířecí řev. Marie byla v pokušení zacpat si uši, ale tušila, že v případě nebezpečí se vyplatí mít k dispozici všechny smysly. A tak se odhodlaně zakousla do spodního rtu a rozhodla se, že vydrží.
„Ty zasraná krávo, cos to uďála! Odemkni ty dveře, sakra!“ rozléhalo se nočním tichem domu, dokud se na zdi neobjevila trikolóra majáků. Jako první z domu vyvedli Marii.
„Klobouk dolů, ženská,“ uznale kývl detektiv. „Honíme ho týden a vy jste ho dostala za jediný večer.“
„To víte. Hrávali jsme s tátou takovou hru. Vždycky se schoval do pokoje, já jsem otočila klíčem, a to byla taková kouzelná formule. Něco jako když otočila Arabela prstenem. Otočila jsem klíčem, pak znovu a pokoj byl prázdný. A já ho musela hledat,“ vysvětlila detektivovi skromně a zabalila se do huňaté deky.