Děti krátkého zítřka

Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každodenní cíle, z nichž se skládaly jejich jedinečné životy. Někdy snad fádní. Jindy bezbarvé a tuctové. Ale všechny jim patřily. Byli v nich zabydleni. Vesměs pohrouženi v sebe sama. A nakládali s nimi, jak jen tehdy uměli. Až se zdálo, že je ta zpráva nikterak nezasáhla. Alespoň většinu ne. Musela se jim dostat doslova pod kůži. A dál. Až do duše. To chvilku trvá. Zavrtat se tak hluboko, aby dosáhla na místo, kde sídlí ty nejzákladnější pudy a emoce, z nichž vyrůstají lidské sny ovlivňující rody, generace, ba celé civilizace.

Zbývá Vám jeden tisíc let. Pak vše skončí.

Tak zněla informace, kterou již od rána opakovaly všechny světové sdělovací prostředky. Dokola a dokola, aby ji zaslechl každý, kdo mohl. Byla totiž určena všem. S tím byla sdělena. Tak se během noci zjevila několika vyvoleným, avšak významným a důvěryhodným osobám světa. Ty ji po společné domluvě neprodleně předaly veřejnosti. Bylo to jisté. A podáno s chladnou stručností. Lidstvu, modré planetě, soustavě, galaxii, všemu vesmíru zbývalo jedno tisíciletí do svého zániku. Nebyl sdělen důvod, ani smysl, natožpak alespoň drobný náznak povzbudivého výhledu do budoucna. Nic takového. Stejně tak nikdo neznal totožnost původce oné zprávy, či jakým způsobem k onomu nekompromisnímu závěru času a prostoru dojde. Nikdo však nepochyboval o pravosti poselství. A jen nenapravitelní optimisté byli v tu temnou chvilku, jež měla svět zahalit do tmy ještě neprostupnější, schopni lidstvo chlácholit, že mohlo být hůř a alespoň dalších deset století existence nám bylo dáno a je pouze na nás, jak s nimi naložíme. To že prý svědčí o dobrotě původců seslaného poselství. Kdo je ale v tu hodinu poslouchal? Některým byl stav věcí zřejmý okamžitě. Netřeba takovým dlouhého rozvažování. Ostatní si jen pozvolna uvědomovali, co to celé znamená. A jak se mají ve svém bytí od nynějška zařídit a s ním naložit. To ráno vlaky ještě vyrazí. A cestující přidají další cihlu na stavbu jejich života. Mělo však trvat předlouhá desetiletí, než znova vyjedou. Platit však již bude zcela nový jízdní řád. Starý pak zachovají jen jako memento zašlých dob, které se nesmí vrátit.

Nějaký čas to trvalo. Avšak běh věcí, v ten den vychýlený na zdánlivě slepou kolej, zdál se zakrátko jasný a snad i nezvratný. Zprvu jen nezřetelné známky rozkladu. Tu kdosi nepřišel ráno do zaměstnání. Jinde hádky a šířící se alkoholismus. Počet sebevražd se zvyšoval. Ano, šlo zatím jen o nenápadný nástup vlády naprostého chaosu. Týden za týdnem však tento zkázný kurz nabýval na zřetelnosti. Pozvolna se celá země propadala v šílený tanec jako na potápějícím se luxusním parníku. Krádeže, rabování, násilnosti, pocit marnosti, to vše ovládlo společnost a nahradilo kdysi tak křehký pořádek. K čemu ten, když se budoucnost jeví tak bezútěšně? Není na něj čas ani prostor. Platí již jen teď a tady. Nic víc, nic dál. A každý žije sám pro sebe. Porodnost prudce poklesla. Proč se stát rodičem, když vaše pravnoučata ztratí jednoho jitra jakoby lusknutím prstů možnost vlastní existence? Nač se snažit? K čemu vkládat tolik drahocenné energie do úsilí tak zbytečného? Stinné stránky člověka se konečně mohly projevit v celé své odpudivosti. Tisíc let? Ani náhodou! Lidstvo samo ukončí svou existenci! Nic nadpřirozeného, ať už jde o cokoliv, nebude rozhodovat o našem osudu! Ten je přeci jen a jen v našich rukou. Pokud má toto být konec, pak si jeho podobu zvolíme sami. Žádná z oněch vět neobjevila se na hladině vědomí rozrušeného lidstva. Přesto však řídily jeho další kroky, které tak ani zdaleka neplynuly z jasné úvahy. A tak samo rozhodlo o nebytí celých generací. Miliony dětí se pro zhrzenou domýšlivost krátkozrakých rodičů neměly narodit. Snad šlo o projev milosrdenství. Snad je možné takové jednání pochopit. Svět zachvátil zmar a beznaděj. Kalendář, ba i hodiny byly zapomenuty. Staly se zbytečnými. Vždyť pokud jen přežíváte, pro dnešek či prázdný okamžik, nezajímá vás datum ani čas. Nač je měřit? Doba člověka již přeci byla vyměřena. Zítřek se zásahem vyšší moci ruší, znělo shůry. A co když nejde o tisíc let? Třeba jim nezbývá ani týden. Rychle užít co nejvíc! Na rozum a zodpovědnost již není čas. I ty jsou již k nepotřebě. Tak nějak potácel se svět celých dvacet let. Vydržel tak až příliš dlouho.

Nic netrvá věčně. A tak i sebevražda, pokud je dosti pozvolná, a tedy vpravdě neúčinná, omrzí. Nejprve drobné skupinky, postupně však stále širší společenství odvrátila se od bezmezného hýření a zprvu nesměle, s ostychem, později však stále rozhodněji odkláněla se od sebezničujícího životního stylu směrem k poněkud smysluplnějšímu způsobu bytí. Lidé nezapomněli na onen verdikt, který nad nimi visel a jenž se stále jasněji rýsoval v nepříliš vzdálené budoucnosti, kterou již svedli zahlédnout. Byli smířeni se skutečností, že dny světa, který znali, jsou sečteny. Pokud však jejich existence měla být tou jedinou možností života, pak ji až do konce svých dní hodlali prožít jinak, než způsobem, jemuž navykli v posledních dvou desetiletích. Byli stále jistěji přesvědčeni, že je třeba vlastní život využít k rozvoji a zušlechtění svých vlastností a nadání zřetelně se tak odklánějíce od přízemní touhy po uspokojení dávných a zdánlivě již překonaných atavismů. Dětí však proto na svět přicházelo méně a méně a staly se tak výjimečným úkazem. Všechny ty mimořádné osobnosti, které se tísnily ve frontě, jen aby mohly být zrozeny a prožít svůj jediný život, rozplývaly se po statisících. Nikdy se nenadechnou. Nepromění ony životodárné doušky v dílo, jehož plody je přenesou staletími. Jakými se mohly stát lidmi? Kolik lásek a zklamání prožít? Nic z toho se nedozvíme, neboť nebylo nikoho, kdo by toužil stát se jejich rodiči a přivést je na svět. Ten však se již neutápěl v nekonečné vlně násilí, deprese a povrchní kratochvíle. Ač se to na první pohled nemuselo zdát, i zdánlivě banální zájmy dovedli v těch časech lidé naplnit hlubokým obsahem. Přesně věděli, proč se jim věnují. A tak stále se šířící zástupy začaly přistupovat k vlastnímu životu takovým způsobem. Zemí zavládl poklid a nastala doba zapomenutého míru. Neboť na významnější sváry a šarvátky nezbýval již prostě čas. Ten se stal drahocenným, protože právě toho se žádnému z nich nazbyt nedostávalo. Již věděli, jak s tím vzácným kořením naložit. Následující desetiletí zapsala se tak do krátící se historie rodu homo sapiens jako ta nejharmoničtější v lidských dějinách. Jak však civilizace takřka za vteřinu dvanáct pozvedala samu sebe a znovu nacházela málem již ztracené lidství, uvědomovaly si stále početnější zástupy, že krátící se tisíciletí je stále příliš rozlehlá doba na to, aby byla beze zbytku využita jediným lidským životem. Proč jen oni měli by dostat šanci užít svého života dokonale a beze zbytku dle vlastních tužeb? A tak ten nelidský způsob přemýšlení, kdy nebylo nic jiného kolem nich, než jen oni sami, nechali za sebou. Ztichlou krajinou nekonečné věky ponořenou do sebe sama linul se zanedlouho pláč nového člověka. Pláč toužící po své matce a otci. Pláč prosící o život.

Netrval dlouho. Byl vyslyšen. Nejprve zřídka, avšak stále mohutněji znělo štěstí narozených dětí nového věku lidí smíchem řinčícím obrozeným světem, který se zakrátko naplnil mladou generací plnou očekávání. Již nevěděly, co je zmar, který ovládl mysl jejich dědů. Netušily, jak ostře pálí pocit marnosti, kterému lidé propadli před desetiletími. Věděly dobře, co se stalo a věděli dobře, co přijde. Díky osvíceným rodičům se však tyto děti zrozené z čisté lásky k životu dokázaly postavit chmurné skutečnosti a proměnit svůj čas v cosi ušlechtilého, byť i drobného, malého a pro jiné bezvýznamného. Nevnímaly život jako boj, jako snahu o přežití s nepatrnou nadějí na velmi omezený seberozvoj, ale jako dobrodružství. Nejednaly tolik umíněně a s takovou zuřivostí, neboť si byly jisté, že jim již nejde jen o holé přežití. A takových na světě přibývalo a tvořivé společenstvo rostlo. Spory a války ustaly, aby nová pokolení mohla prospívat v klidném světě. Světové vlády podporovaly příchod nových dětí, jak jen byly schopné. Konečně měly společný důvod. Budoucnost dětí v míru vyšvihla se hbitě na přední příčku jejich programů. Nic nebylo důležitější než bezpečný zítřek, do něhož se měly probouzet miliony dětských duší. Ty pak vyrůstaly v klidu, porozumění a smíru. Ve světě, v němž mohly zušlechtit samy sebe tak, jak toužily. Spokojené šťastné děti stávaly se později milujícími zodpovědnými rodiči a jako starci pak umíraly spokojené a smířené. Takový život měl smysl a řád. Stejně i taková smrt. Jen málokdo se jí pak obával. Již pominuly ony nedospělé snahy o její ošálení a dosažení nesmrtelnosti. Byla přijata jako součást života, která čeká na každého. A dál již nečeká nic. Je tak nutné existenci, která byla dána, rozvinout ve všech možných ohledech. Možná snáze k tomu došlo, jak se lhůta tisíciletého verdiktu pozvolna, avšak neúprosně přibližovala. Tak vnímali své bytí lidé, jimž předkové procitnuvše z temného sna vydláždili cestu na svět. Již se netísnili v jeho předpokojích vyhlížejíce rodiče ochotné je přijmout. Tito sami je nedočkavě vyhlíželi. Bez nich by se nikdy nenarodili. Alespoň jistě ne v lidské podobě. A díky cílenému pokroku v lékařství, jen málokterý rodič odešel s prázdnou hořce zklamán, když již nadšeně očekával příchod vytouženého potomka, kterého by uvedl do života, jenž mu hodlal darovat. Neboť každý, kdo jej mohl dostat, ho již dostat směl. A každý, kdo ho dát mohl, jej také dal. Jinak již téměř žádný nesmýšlel a přijal tuto dříve vnímanou možnost jako přirozenou povinnost. Generace naplněných životů střídala jedna druhou, a tak míjela desetiletí, ba i staletí. Svět zvolna plynul ke svému konci. Bez strádání a smutku, plný života a spokojenosti. A jen málokdo si uvědomoval, jak moc je jejich štěstí založeno na vědomí blížící se katastrofy, která se zdála být nevyhnutelnou.

Nebylo jim sděleno přesné datum, kdy mělo k té události dojít. Prostě jen tušili, že by mělo již brzy nastat. Možná šlo o milosrdenství toho, kdo osudný ortel vyřkl. Své dnešky tak žili stejně jako včerejšky. Jako by snad ani nevěřili v pravost rozsudku smrti, jenž nad nimi všemi po celá ta staletí visel. Závěrečné milénium lidstva se chýlilo ke svému závěru. Žádný pláč, ani loučení. Nic takového. Dny ubíhaly a každý z nich byl využit podle představ posledních lidí na světě. A tak nikým nepovšimnuta minula zbývající vteřina existence člověka, aniž by k čemukoliv došlo. Planety dál obíhaly svá slunce, která plula společně s domovskými galaxiemi prostorem. Děti s rodiči procitly do nového jitra. Tak uběhlo několik let a pozvolna se ti zvídaví začali ptát po onom konci světa. Kde se loudá? Co že znamenalo ono předvěké poselství? Ptali se, zatímco lidstvo prospívalo. Další generace se rodily do šťastného světa a tak se vše dokola opakovalo. A jelikož se jim odpovědí nedostávalo, přestali se jeden po druhém ptát. Nejistota pohasínala. Hlas shůry se již neozval. A co na tom! Rozhlíželi se společně s ostatními po světě plném rozesmátých dětí, a zvolna jim docházelo, co díky oné hrozbě získali. Příběh prvního tisíciletí nového člověka nesmí být zapomenut. Připomínání věku, v němž se lidé odvrátili od krátkozrakých půtek a marnivého bloumání, aby se přimkli k víře ve smysluplnost života jako takového, utvrdila již navěky panující přesvědčení.

Že všechny děti, které se narodit mohou, narodit se mají.

Není nic důležitějšího. Ostatní mělo by se podřídit tomu cíli. A zatímco budeme konat v duchu nové vize lidstva, měli bychom vzpomenout na ty, které se narodit nemohly. Kterým nebylo dovoleno, aby prožily své životy. Mohly být jejich. S vědomím viny musíme dát příležitost těm, které se již nemohou dočkat svého života. Budeme je očekávat. Netrpělivě. A s otevřenou náručí je pak přivítáme. Času na takové čekání již máme dost. Pro každé z nich. A na všechny se dostane.