01 DANIELŮV POSLEDNÍ DEN

Danielův poslední den

Páteční večery se nesly městem vždy ve stejném duchu. Čilý ruch, hlasy a provoz nabíral postupně na síle, aby pak zas pozvolna utichal a nakonec se plynule přenesl do vzdáleného ticha. Kdyby bylo možné ticho rozdělit na několik druhů a pojmenovat je, k pátečnímu tichu by nejlépe seděly výrazy jako unavené či zasloužené. Takové ticho, jaké náleží středně velkému městu, kde lidé po celém týdnu pracovního nasazení konečně usedají do svých domovů a nechávají čas kolem sebe pocitově zpomalit.

Zatímco většina oken ve městě se postupně rozsvěcovala, Daniel byl teprve na cestě ze zaměstnání. Toho dne však byla jeho cesta naprosto odlišná od všech jiných pátečních návratů. Poprvé, po několika měsících, odcházel domů za tmy. Nebylo to však dáno mimořádným pracovním nasazením toho dne, ba naopak. Celý den Daniel strávil tím, že dával dohromady všechny náležitosti a věci, které neodmyslitelně patří k poslednímu dni v práci.

Jeho hlava zatím ještě nedokázala tuto změnu zpracovat, ačkoliv byl za poslední dobu na podobné zvraty ve svém životě zvyklý. Ublížil přece dívce, která je sestrou jeho nadřízeného, tak to snad i trochu čekal. Byl si vědom, že na něj vše dolehne nejspíš až následujícího dne. Možná až ve chvíli, kdy zaregistruje podezřelé ticho namísto hudby jeho oblíbené rozhlasové stanice, kterou starý, avšak stále spolehlivý radiobudík na nočním stolku, zaplňoval ložnici každé všední ráno. O to hůře na něj dopadla tíha toho dne, neboť tato životní změna nebyla jeho dobrovolným rozhodnutím.

Tu zprávu se dozvěděl stejného dne. Sbalit si věci a převzít dokumenty by za normálních okolnosti netrvalo příliš dlouho, Daniel si to však vše nechal až na samý konec dne. Obával se, že nedokáže udržet své emoce a při vyklízení svého pracovního stolu by si všichni jeho spolupracovníci všimli jeho slzami lesknoucích se očí.

Zpočátku jej zamrzelo, že se jeho uplynulé měsíce života daly pohodlně naskládat do jedné větší krabice, ale hned jak ji ze stolu zvedl a pocítil její tíhu, byl naopak rád, že si nemusí nést více věcí. V tu chvíli již byl v kanceláři zcela sám a ulici za protějším oknem již halila tma, přerušená jen kuželem světla z pouliční lampy. Napadlo jej, že ještě jednou zkontroluje všechny zásuvky ve stole. Ačkoliv si myslel, že již má vše sbaleno, narazil ještě v poslední zásuvce na knihu. Byla to detektivka, kterou si před časem koupil a dokázal ji přečíst bezmála jedním dechem, během několika pracovních přestávek. Zbožňoval to napětí a velice rád se do těchto příběhů vžíval. Představoval si, že je jednou z knižních postav a příběh se odehrává kolem něj. Tento žánr byl již po léta jeho oblíbeným. Vzal tedy knihu a s vypětím všech sil se mu ji podařilo protlačit až na samé dno krabice.

Když odcházel z budovy, hodiny již ukazovali téměř půl jedenácté v noci a od posledního autobusového spoje jej dělilo jen několik minut. Tentokrát, obtěžkán krabicí mu však cesta trvala o něco déle a tak když se vynořil zpoza rohu boční ulice, stačil pouze zahlédnout pohyb koncových světel autobusu, který se pomalu vydával na cestu. Snad z pocitu povinnosti se ještě zkusil rozběhnout, doufajíc, že jej řidič ještě zahlédne ve zpětném zrcátku. Sám byl ale již v podstatě smířen s faktem, že bude muset s těžkou krabicí jít pěkných pár bloků až ke svému bytu. Zastavil se až ve chvíli, kdy mu světla zmizela z dohledu. Odložil krabici na krajnici, aby se mohl po svém nedobrovolném sportovním výkonu pořádně vydýchat. Uslyšel přitom podezřelý zvuk, který nevěstil nic dobrého. Po krátkém prozkoumání svého nákladu zjistil, že krabice je v jednom rohu téměř celá roztržená. Hned mu bylo jasné, že viníkem je ostrý roh knihy, kterou na poslední chvíli do krabice vtěsnal. V ten okamžik si pochopitelně přál, aby byl knihu ve stole nechal. Kdyby měl tušení, že se za nedlouho stane sám postavou v příběhu vraha, obyčejná knižní detektivka by pro něj neměla žádnou cenu. Zvedl krabici od země a k jeho překvapení stále držela pohromadě. Bylo mu však jasné, že to příliš dlouho nevydrží. Rozhodl se tedy, že si zkrátí cestu k domu napříč velkým městským parkem. Ač měl tudy cestu o poznání kratší, normálně tudy nechodil, protože park býval večer jen řídce osvětlen a navíc neposkytoval takové pohodlí a ochranu před zimním počasím jako ulice, která jej lemovala. Tentokrát však s polorozpadlou krabicí neměl na výběr. Sešel z chodníku a vydal se do pološera mezi stromy.

Přestože byl park přes den vyhlášeným místem setkávaní mladých dvojic, v tuto pozdní hodinu a současně s tím, jak se teď rychle ochlazovalo, vyzařovalo toto místo chmurnou atmosféru s až nečekaně děsivým nádechem. Park ale nebyl takový odjakživa.

Před nějakým časem vzbudila obecný rozruch zpráva, že beze stopy zmizel hlavní zahradník, správce tohoto parku. Obecně rozšířenou verzí bylo, že tento samotářský podivín se nejspíš někde usoužil nebo upil k smrti. Byl to člověk, jehož povaha hrubě kontrastovala s jeho řemeslem. Málo kdo tak dobře rozuměl citlivé úpravě zeleně všeho druhu a park v sezóně doslova lahodil oku při pohledu na preciznost, s jakou byly květinové keře zastřiženy. Člověk neznalý by v tomto mistru svého oboru stěží hledal člověka vnitřně zkroušeného, který nikdy nevynechal možnost si postěžovat náhodnému kolemjdoucímu na faleš, která se ve skutečnosti vznáší nad každou lavičkou v jeho parku. Zatímco jiný by zde hledal místo, které dalo vzniknout mnoha krásným lidským příběhům, správce viděl před sebou především tu spoustu nesplněných slibů, lží a zlomených srdcí. Tyto pocity rád po večerech rozpouštěl v alkoholu a tak pro spoustu lidí nebylo příliš velkým překvapením, že správce jednoho dne zčistajasna zmizel. Po čase se na něj zapomnělo, brzy pak byl nahrazen a život v parku šel dál svoji cestou. Nakonec jediná vzpomínka na něj bylo jeho jméno, které doposud zelo v policejních seznamech pohřešovaných osob.  Na stejném seznamu za poslední dobu přibylo několik dalších jmen. Přes veškerou snahu policie, by nikdy nikoho nenapadlo, že všechna nejnovější jména mají, kromě faktu, že se jednalo o osoby dosud nevypátrané, ještě jedno společné. Všechny spojoval právě park. Každý z nich zde nalezl a vzápětí ztratil lásku. To však nikdo nemohl tušit. Snad jedině člověk, který trávil denně sledováním života v parku dlouhé hodiny. Nikoho proto nenapadlo přemýšlet nad skutečností, že by to mohlo souviset se zmizením správce.

Daniel neznal nikoho z těchto lidí a neznal ani příběh o správci parku. Sám se však také před časem právě zde zamiloval do své dívky. Znali se nějaký čas z práce, kde se oba denně potkávali, ale právě až zde se na jedné z laviček začala psát jejich společná kapitola. Příběh, který byl toho chladného pátečního večera, stejně jako jeho zaměstnání, již minulostí. Epizoda, která skončila vášnivou hádkou a zlomeným dívčím srdcem na stejném místě, kde vše začalo.

Když tudy teď procházel, všechny tyto vzpomínky znovu ožily. Z toho dne si nejvíce pamatoval, jak jej probodávaly pohledy okolních lidí v parku, kteří byly touto scénou pohoršeni.

Ze vzpomínek jej však probral náhlý poryv větru, který s ním prudce zacloumal, a mnoho nechybělo, aby se převážil i s krabicí do porostu vedle pěšiny. Vypadalo to snad i komicky a chvíli se mu dokonce zdálo, že odněkud uslyšel vzdálený smích. Rozhlédl se do naprostého ticha kolem sebe. Přestože již dlouhou chvíli nepotkal živou duši, začal mít pocit, že není v parku sám.

Prudce se ochladilo. První vločky sněhu se začali snášet nenápadně. Během několika chvil však již byla tráva v parku pokryta tenkou vrstvou čerstvého bílého prašanu. Ve chvíli, kdy přišel druhý silný poryv větru, se Daniel nacházel v nejodlehlejší části pěšiny napříč parkem. Tento poryv rozhoupal lampu osvětlení, která nejdříve několikrát zablikala, aby vzápětí zhasla zcela. Lampa byla v této části parku jediná a tak se celé okolí zahalilo do tmy. Než se stačil zorientovat, ztratil rovnováhu, upadl a celý obsah krabice teď ležel vedle něj. Rozbitá lampa dvakrát rychle zablikala. První záblesk před ním zřetelně vykreslil na zemi obrys mužské postavy, s jednou rukou za zády a druhou podél těla. Při dalším záblesku tento stín zmizel. To však stačilo k tomu, aby se Daniel prudce vymrštil ze země a propadl strachu. Po hmatu a ve spěchu shraboval všechny rozsypané věci do již dvakrát roztržené, téměř nepoužitelné krabice. Zvolnil až ve chvíli, kdy měl téměř vše zpátky v krabici. Tehdy si uvědomil, že za sebou slyší tlumené cvakání. Nejdřív si myslel, že je to zvuk, doléhající z nejbližších ulic u parku, ale začal ho slyšet stále zřetelněji. Chvílemi měl pocit, že přichází pokaždé z jiné strany. Ať už ten zvuk vydávalo cokoli, vypadalo to, že kolem něj krouží. Pocit, že v tomto odlehlém temném koutě parku není sám, teď byl již doslova hmatatelný, ba přímo nesnesitelný. Zvuk najednou ztichl. Začal se rozhlížet kolem sebe a snažil se proniknout očima tmou. Když po krátké odmlce znovu uslyšel cvaknutí, bylo již jasné, že pochází od něčeho v jeho těsné blízkosti. Celé tělo mu ztuhlo strachem, když tu náhle si uvědomil, že ten zvuk dobře zná. Z chvíle, kdy před nedávnem v tomto parku svým přiznáním zlomil své dívce srdce, si nepamatoval jenom pohledy okolních lidí. Pozadí toho okamžiku po celou dobu dokreslovalo stejné cvakání nedaleko jejich lavičky.

Náhle mu po tváři přejel lehký závan a současně pocítil, jakoby se něco otřelo o rukáv jeho kabátu. Vyděšením upustil krabici na zem. Uslyšel další cvaknutí, tentokrát přímo za sebou. Ve stejný okamžik, kdy se prudce otočil, na zlomek sekundy znovu zablikala lampa. Bylo to na tak krátký moment, že jediné co stačil zahlédnout, byl kovový odlesk ostří zahradnických nůžek…

Brzké ráno v městském parku bylo po zasněžené noci obzvlášť tiché a ospalé. Na pěšinu se rozjel malý odklízecí vůz, který začal shrabovat čerstvě napadaný sníh. Když se dostal k opačnému konci, řidič najednou zastavil. Nemohl uvěřit tomu, co před sebou v pruhu světla před vozem uviděl. Malé prostranství pod lampou, lemované keříky, bylo pokryto sněhem uhlazeným tak, že připomínalo peřinu. Kolem dokola nebyla jediná stopa. Přesto přímo uprostřed leželo na sněhu něco rudého. Vystoupil, aby se mohl zblízka podívat. Nevěřil svým očím.

Mezi kapkami krve na zemi ležela rozkvetlá růže, precizně ustřižená rukou zkušeného zahradníka …