03 ZASNĚNÝ BOBR

Zasněný bobr

Byla jednou jedna země, kde všechna zvířátka žila pohromadě jako nejlepší sousedé. Žili spokojeně, skromně, pomáhali si a všude kolem byly krásné hory, louky, řeky, lesy, jezírka a rok co rok na jaře celá krajina rozkvétala. Zvířátka si své přírody moc vážila, protože jím dávala vodu obživu a proto bylo kolem dokola všechno krásné. Každé zvířátko si z přírody bralo jenom tak akorát, aby zbylo vždy i pro ostatní.

Byla tam také řeka. Začínala na kopci jako docela malý potůček a jako had se klikatila do údolí, kde trochu zpomalila a narostla. Na té řece bydleli bobři. Bylo jich tam několik rodin a žili tam od nepaměti. Byli to čiperní a pracovití tvorové. Neúnavní stavitelé. Bydleli jinak než ostatní zvířátka. Svoje domy si stavěli z kmenů, ze dřeva a větviček přímo na vodě. Vypadali jako takové hromádky nebo malé ostrůvky a vchod měli pod vodou, takže se tam muselo podplavat. Bobři také rádi stavěli na řece hráze a řeka se tak rozlévala do spousty jezírek.

Žil tam s nimi jeden bobr, kterému ostatní bobři říkali Snílek. Byl pracovitý to ano, ale nikdy nebyl s ničím spokojený. Stěžoval si, že ho nebaví být neustále mokrý a od bláta. Všechny volné chvíle trávil pozorováním nebe nad hlavou. Byl věčně zasněný, nebyl v řece spokojený, přál si dostat se výš.

Nejstarší a nejzkušenější ze všech bobrů, říkali mu Stavitel, si jednoho dne všiml, jak je Snílek smutný. Šel za ním a zeptal se ho:

 „Co tě trápí, Snílku?“

 „Jsem smutný tady v korytě řeky, přál bych si být blíže k nebi“, odpověděl Snílek.

Stavitel se zamyslel a povídá:   

„Víš, Snílku, všichni tady na zemi máme svůj úkol. Ten náš je budování hrází tady na řece, aby jezírka chránila naše domy před nebezpečím a abychom mohli schovat potravu na celou zimu. To je úkol, který nezvládne žádný bobr sám. Musíme si pomáhat. Práce tady dole na řece, je náš úděl. Příroda to tak vymyslela a my ji musíme poslouchat.“

„Já vím“, povídá Snílek, „Vážím si našeho údělu, ale občas bych si přece jenom přál dostat se výš, rád sním o nebi“.

Stavitel se moudře zamyslel a po dlouhé odmlce pronesl: „Všichni mohou do nebe, každý ale musí jinak. My musíme poctivě pracovat, vážit si toho, co máme tady na zemi. Každý kdo na zemi poctivě buduje, se dostane až do nebe“.

Snílek dlouho seděl zamyšleně a pak ho to najednou napadlo. Postavím si hráz tak vysokou, že po ní vyšplhám až k nebi!

Nadšený tímto nápadem začal hned druhý den. Dlouho před tím, než všichni ostatní bobři vstávali do práce. Začal snášet všechno dříví a klády z okolí a vršit vše na sebe. Za chvíli již nebylo kolem kde brát a tak začal rozebírat hráze. Pracoval neúnavně. Hromada byla čím dál vyšší. Pořád to ale bylo málo. Slezl dolů, aby se pustil do kácení dalších stromů. Okusoval, kácel a snášel všechno na hromadu, až kolem nezbyly žádné stromy. Když všechno vyskládal a vylezl navrch, podíval se nad sebe. Pořád to nestačilo, nebe ještě nebylo nadosah. Znovu slezl, a když se rozhlédl, viděl, že už tu žádné stromy nezbyly. Jen břehy porostlé vysokou trávou a kopřivami.

Vylezl nad břehy a najednou před ním stála velká jabloň. Rozběhl se hned ke kmeni a začal hryzat. Po chvíli si uvědomil, že kmen nedokáže porazit. Je příliš mohutný a jeho zoubky už byly úplně opotřebené. Co dál? Potřeboval ještě svoji hráz zvýšit. Strom byl obsypaný kolem dokola napadanými jablky. Naskládám je všechny navrch a vylezu si na hromadu, to by mohlo k nebi stačit, pomyslel si. Začal postupně jablka snášet a hromadit navrch svojí stavby.

Když nesl poslední jablko, slunce už vycházelo a ostatní bobři začali teprve vstávat. Snílek už však šplhal s jablkem k vrcholu hromady. Byl tak soustředěný, že nevnímal nic kolem. Ani to, že voda z rozebraných hrází jeho postavenou hromadu začala postupně odspodu odplavovat. Ostatní bobři na něj volali: „Okamžitě slez dolů, Snílku, celé to spadne!“ To však Snílek už neslyšel. Když se chtěl vyškrábat na hromádku jablek k vrcholu, začala se celá věž hroutit. To už bylo pozdě. Celá stavba se i se Snílkem sesunula během okamžiku. Ostatní bobři se rychle seběhli a začali vše odklízet. Snílkovi však už nebylo pomoci. Když tu spoušť uviděl bobr Stavitel, byl moc smutný, ale bylo mu hned jasné, co se stalo.

Celá bobří komunita z toho měla obrovské ponaučení. Nikdo už nikdy nebral druhému, aby si polepšil. Žádný už nestavěl jenom pro sebe a svoje potěšení. Všichni si moc vážili údělu, který jim příroda dala a žili skromně ve vzájemné pomoci a spolupráci. Snílek byl vždy pilný a zručný stavitel, a protože si toho příroda cení, nejspíš se nakonec přece jenom dostal do nebe. Zaplatil za to však cenu nejvyšší. 

A proto pamatujte, jak to bylo s Bobry. Buďte rádi s tím, co vám život dal. Kdo myslí jenom na sebe, chce moc a chce to hned, nemá nakonec nic. Příroda už to tak má zařízené, všichni máme své místo a každý sklidí jenom to, co sám zasel.