Vesmír

Stáli jsme spolu pod temným nebem propíchaným miliardou malých hvězdiček. Já – ve svých jedenadvaceti už zkušený vedoucí na dětském táboře, ona – čerstvá praktikantka. V šestnáctileté hlavě zmatek.

Stáli jsme na té louce, zakloněné hlavy uprostřed svého oddílu dvanáctiletých špuntů a dívali se. Na ty hvězdy. Z vlasů nám voněl kouř z táboráku, v uších doznívala melodie poslední písničky a před námi pět kilometrů nočním lesem do tábora.

„Ty, Pavle, jak je vlastně ten vesmír velikej?“

„Hloupá, to nikdo nezměří, to je přece NEKONEČNO!“

„Ale přece, když my jsme tak malinkatý…“

„Kdepak, to je přece relativní. Proti nám je vesmír obrovskej, nepředstavitelnej prostor bez konce, ale pro někoho jinýho je to jen zrníčko prachu pod nohama. Podívej, tady ta cesta je přece plná maličkejch vesmírů. A každým našim krokem jich miliardy zanikají, přeskupujou se do dalších galaxií, vznikají. Kdo byl kdy v jádru atomu? Kdo ví kolik planet elektronů obíhá kolem neutronů? A kolik z nich je obydlenejch nějakejma pidilidičkama. Stejně tak my letíme na svý miniplanetce uprostřed prašný cesty na nějaký obrovitánský kouli, která je součástí ještě obrovitánštějšího vesmíru v super gigantický galaxii…!

Opřela se mi o rameno: „To není možný, to si ani neumím představit…“

„Hmmm, já vlastně taky ne, ale je to parádní myšlenka. Vesmír nekonečnej ve svý malosti i velikosti. Sluneční soustava je jen atom v jiným rozměru, atom je sluneční soustavou…“

„Tak teď už tomu nerozumím vůbec“, zasmála se a pohodila blonďatou hlavou.

„Děcka jdeme, ať jsme včas ve stanu a jdeme chrnět. Zítra jsou závody, ať jste v pohodě“

Oddíl se pomalu vypravil na cestu a v těch malých hlavičkách rotovaly myšlenky jak v mlýnicích. Kolik z toho, co jim vedoucí řekl je pravda, co si vymyslel, kde končí vesmír a začíná fantazie…?

Sluníčko ráno zaplašilo sny a včerejší rozhovor pod hvězdami zůstal snad jen v mé hlavě. Tábor plynul dál svým tempem ke svému závěru. A na konci autobus, nějaké to auto s nedočkavými rodiči, podpis do památníčku, pár podání ruky, polibky – vzdušné i ty opravdové, nějaká slzička a povzbudivé úsměvy na cestu. A potom už jen prázdná louka na místě, kde stávaly stany…

Odjížděl jsem, v srdci další z táborových kapitol a v kapse pár nových adres a telefonů. Byl tam i ten její – mojí praktikantky.

„Jo, někdy se ozvu.“

Neměl jsem v úmyslu hledat za tím něco víc – čerstvě ženatý a šťastný, zamilovaný a jistý… A ona? Bláznivá mladá holka – to je normální, že se tak trochu zamilovala do svého vedoucího – možná - anebo si to jen namlouvám, tím líp...

Návrat k realitě vždycky bolí. Práce a práce a zase práce. Po třech týdnech v lese jak rána do hlavy. K tomu ještě závist kolegů – panečku, to se někdo tak má, tři týdny na táboře a další tři dovolené ještě před sebou… Všednost dnů mě pohltila, semlela a strávila v požeráku obyčejnosti.

Ani jsem si neuvědomil, jak to uteklo a začaly se hlásit vánoce. Naše první společné. Strojili jsme stromeček a vymýšleli dárky. A novoročenky. Hromadu jsem poslal, hromadu dostal. A tak si čtu. PF 2002 … všechno nejlepší … užijte si … uvidíme se … a najednou černý rámeček … všem přátelům … a jméno ... nedožitých sedmnáct … neunesla nemoc a strach … vzpomínáme …

Měla bílou rakev nevinnosti a já jsem se tak trochu styděl za ten večer, za ta slova, za ty úsměvy. Vždyť ona tomu snad opravdu věřila. Snad…

Vzpomínám. Často vzpomínám na tu noc pod hvězdami, když se zastavím a zakloním hlavu. A věřím, že se stala součástí všech těch vesmírů v nás, okolo nás, nad námi … uvidíš jí tam nahoře vedle souhvězdí Labutě, nalevo od Gama Cygni. Je to ta nádherná Motýlí mlhovina, poslední pozdrav umírající hvězdy…

(Motýlí mlhovinu můžete vidět tady: http://www1.astro.cz/apod/ap001217.html)