Kostka ledu

Zkuste si to představit se mnou... Sedíte ve vyhlášené restauraci umístěné na vyhlášené ulici, třídě, kde nenajdete žádný pajzl, ba právě naopak, jeden skvost za druhým, ať už jde o obchody, módní salóny a další... Prostě eňo-ňuňo pro miliardáře! Ano? A teď to přijde! Číšník, distingovaný číšník, vám přinese v kůži vložený jídelní lístek, vy jej otevřete a vidíte samé lahůdky z celého světa! Tak co bychom si tak dali? Hm... Ale to vypadá dobře! Titanic & Ice. Co to asi bude? Nuže, pane vrchní, do toho...

V restauraci vládne tichý šepot, klepání příboru o talíř, které občas ruší o něco hlasitější zasmání někoho z hostů. Lidé se snaží nemlaskat a neolizovat si prsty. Vrchní přijde a položí mi na stůl modrý talíř, na kterém je položena kostka ledu. Pak se usměje a odejde. Kostka ledu? Podívám se na jídelní lístek... Ano, stojí tam: Titanic & Ice.

„Pane vrchní?“ lusknu prsty.

„Přejete si, pane?“

„Co to je?“

„Titanic & Ice!“ řekne distingovaně.

„Aha,“ zamračím se. „A co s tím mám dělat?“

„Zatím nic,“ řekne mi a podá mi divadelní kukátko.

„A co s tímhle?“ zamračím se zmateně.

„Stačí se jen dívat!“ usměje se vrchní.

„A proboha na co?!“ zhrozím se při pohledu na talíř, na kterém se pomalu rozpouští kostka ledu.

„Na toto,“ ukáže rukou v bílé rukavici na modrý talíř s ledem.

„No,“ začnu, „vidím modrý talíř, slabou vrstvu vody a kus ledové kostky!“

„Správně, pane!“ souhlasí vrchní.

„A kde je ten Titanic?“ zeptám se.

Vrchní se podívá na hodinky a řekne: „Za chvíli připluje na váš talíř, račte se podívat skrze kukátko, pane!“

Skutečně, tající led se proměnil v moře, ve kterém plavala původně kostka ledu, pardon, ledovec, ke kterému si to plnou parou hnal Titanic. Vidím vše do posledního detailu. I ty prťavé cestující na palubě...

„Ale oni...“ zamračím se.

„Zemřou!“ souhlasí vrchní. „Až parník narazí na ledovec, tak se potopí a ti lidé se utopí, tedy ne všichni, samozřejmě!“

„Ale, nejde s tím něco udělat?“ zhrozím se.

„Nikoliv, pane!“ zavrtí vrchní hlavou. „Minulost měnit nelze, na to nejsme zařízeni!“

„Tak co mám dělat?“

„Koukejte se!“ usměje se vrchní.

„Ale oni umírají...“

„Samozřejmě, pane,“ vydechne vrchní. „Objednal jste si přeci Titanic & Ice...“

„A co bude, až se loď potopí?“ zapochybuji. „Vidíte, teď vystřelují světlice a spouštějí první záchranné čluny!“

„Samozřejmě, pane,“ souhlasí vrchní.

„A konec světa tu nemáte?“ zeptám se trochu nejistě.

„Samozřejmě, že ano?“ zamračí se vrchní. „End of the World, ale to je jiná cenová skupina!“

„A další chod?“ vydechnu trochu vyděšeně.

„Až vaše malé soukromé drama na talíři pomine, doporučuji Kachnu po pekingsku, je výtečná!“ usměje se vrchní.

„A to je co?“

„Kachna pane,“ řekne vrchní, jako kdybych spadl z Měsíce.

„Aha,“ zamyslím se.

Titanic se potopil, okolo plulo několik záchranných člunů. Ledovec, tedy kostka ledu, byl ten tam, jen okolo člunů se topilo asi patnáct set lidí... Pak se vše rozplynulo a na talíři zůstala jen voda.

„Je ta voda slaná?“ zeptám se.

„Ano,“ přikývne vrchní, „mohu ten talíř nyní odnést? I to kukátko?“

„Ano, prosím,“ přikývnu. „A Vídeňský řízek by nebyl?“

„Cokoliv si budete přát,“ usměje se vrchní a na okamžik mne opustil...