Číslo popisné 1037-13A

„Tak dělej!“ řekl jeden muž druhému v šeru chodby nedaleko schodiště jednoho z mnohých činžovních domů, jakých je ve světě na tisíce. Kdesi zahučel výtah, avšak v tomto patře nezastavil.

„Vždyť dělám...“ odpověděl mu druhý. „Doprdele, co to dneska lidi dávají do těch dveří... Nedá se to... Otevřít!“

„Ježíši, nekecej a makej!“ rozhlídl se muž kolem sebe, avšak chodba i přilehlé schodiště bylo tiché. Dokonce i výtahy nejezdily tak často. Byla sobota a lidi se rozjeli do přírody. Kdo by trčel v létě v tom horku doma? Leda tak blázen. S tím však také oba počítali. To je doba...

„Co pořád máš?“ zamračil se muž, kterého ten druhý pořád kibicoval.

Oba byli dvojkou k pohledání. Jeden vysoký, druhý malý. Ten vysoký byl tenký čahoun, zatímco ten malý zase jako kulička. Jeden by myslel, že utekli rovnou z cirkusu. A oni ne, oni musí být bytovými zloději. Kdesi cvakl zámek dveří...

„Tos byl ty?“

„Já? Ne, vidíš, že to nemůžu otevřít!“ zuřil ten malý, který se ani moc nemusel krčit u zámku dveří, jež nesly označení: 1037-13A. „Jsme tu vůbec správně?“

„Vím já?“ sykl vysoký muž, který se nepřestával rozhlížet kolem sebe. Kouřil jako fabrika a neustále odklepával horký popel na sešlapaný koberec.

„Musíš hulit i při práci?“ zeptal se jej nervózně malý muž. „Ještě to tu podpálíš!“

„Hovno podpálím... Kde to bylo?“ zeptal se jej čahoun. Vždyť ty neumíš otevřít ani krabičku od zápalek!

„Co kde bylo?“ otočil se k němu malý muž a na okamžik se přestal pokoušet jej otevřít. „Co kde bylo?“

„Někdo kdesi cvakl zámkem... Jestli nás tu někdo načapá... Nejspíš půjdeme zase sedět!“ řekl čahoun ustaraně. „Už to máš?“

„Za chvíli... Lidi už dneska nevědí, za co ty peníze utratit... Bezpečnostní zámky...“

„Copak tu děláte?“ houkla na ně stará paní o berli, která vyšla z bytu naproti. V ruce měla síťovku, na nohách předpotopní boty, jinak ji krášlil starý obnošený kabát a vytahané tepláky. Nač se oblékat do gala, když byla samoobsluha hned za rohem? Nehledě na to, že ji tam všichni znali! Bohužel...

„Copak, paninko? Co se děje?“ zazubil se na ni čahoun. Kde ta se tu vzala?

„Co by se dělo?“ zarazila se. „Je středa ne?“

„No vidíte, je středa a co?“ pousmál se čahoun a postavil se tak, aby babka neviděla na prcka, který stále ještě něco tropil se zámkem dveří, které nemohl za boha otevřít. Kurva, ještě aby nás chytli...

„Copak to tam ten váš kumpán šteluje?“ zamračila se a natahovala krk do stran, aby lépe viděla. Čuměla skoro jako husa do flašky. Vysoký muž pokrčil rameny.

„To víte, zlomil se nám klíč v zámku a teď se ho snažíme vytáhnout ven!“ usmál se čahoun. „Kolega je trochu hrr a zabral víc, než měl a to víte... Dneska se všechno dělá na levačku, nic to nevydrží, ani ty klíče ne...“

„To máte pravdu!“ mávla babka rukou, zabouchla za sebou dveře a pomalu se vydala k výtahům. Cestou se stále otáčela a sledovala, co tam ti dva vyvádějí.

„Nechcete přivolat výtah?“ předběhl ji čahoun a rychle přiběhl ke schodišti s výtahy. Rychle několikrát stiskl přivolávací tlačítko, jakoby chtěl, aby ta bába co nejdřív vypadla. Cítil se před ní víc jak nahý. To by bylo, aby nás chytili chlupatí jen kvůli takové staré krávě. řekl si v duchu.

„Už to bude...“ ozval se prcek. Zámek cvakl a pak nastalo ticho.

„Už to je?“ zeptal se jej nervózně čahoun. No tak, babo, pohni kostrou!

I babka se zastavila, přestože uslyšela, jak v jejich patře zastavil výtah. Dlouhán by dal nevím co za kus páčidla. Měl sto chutí tu babu přetáhnout přes hlavu a pak hodit do výtahové šachty. Byla stará a slepá, mohlo dojít k poruše a ona namísto do výtahu by čistě náhodou mohla šlápnout do prázdna. Ani ta technika už dneska není, co bývala...

„A vodkaď vy vůbec jste? A co tu chcete?“ zeptala se babka znovu.

Opřela se jednou rukou o stěnu a dívala se střídavě na prcka u otevřených dveří a na čahouna vedle ní. Čahoun se trochu kysele usmíval a prcek nejistě našlapoval střídavě na obě nohy, jako by stál na velmi tenkém ledě. Nastalo takové ticho, že by i špendlík bylo slyšet na zem spadnout.

Přišli jsme to tu vykrást, ty krávo! zuřil vysoký muž v duchu. Jak se jen ten dědula jmenuje?

„Ale...“ řekl jí náhle čahoun. „To víte, pan Horáček... Zavolal, že nemá něco v bytě v pořádku!“

„Jak víte, že se tak jmenuje?“ podivila se.

„Tady, není to správná adresa?“ ukázal jí kus pomačkaného papíru, na kterém byla naškrábaná adresa s tipem na dobrý lup. Buď a nebo! Všechno a nic! Nyní se ukáže! Byla v něm malá dušička.

„A vy jste od technických služeb?“ znejistěla. „To víte, dneska chodí po světě lidi...“

„Jak jste to uhodla?“ zazubil se čahoun. Prcek začal na dlouhána divoce mávat. Byl bílý jako křída, spíš vypadal jako socha z vápence... Mnoho nechybělo, aby se na chodbě natáhl jak široký tak dlouhý. Vydrž, malej, vydrž! Baba vodjede a jdeme na to...

„Ty vole, pojď se podívat!“ řekl malý muž roztřeseným hlasem.

„Copak?“ zajímala se babka a již se chtěla vydat k otevřenému bytu.

„Ne, ne, ne, tam nemůžete!“ odbyl ji rezolutně dlouhán. „Co kdyby tam ucházel plyn? Ještě by to s vámi seklo a co potom?“

„A kde máte masky?“ zeptala se jich babka.

„Jaké masky?“ zarazil se čahoun. Jaké masky má ta rachejtle na mysli? Kurva!

„No, na plyn?“ zeptala se babka nevinně.

„Jo, plynové masky?!“ poškrábal se čahoun na hlavě. „Kolega je má v té velké tašce, která leží u něj na zemi. Vážně byste tu neměla zůstat...“

„A vy pana Horáčka znáte?“

„To víte, že ne... A jak bych mohl? Víte kolik máme denně práce?“ řekl jí čahoun. Stačí, že známe od vidění tebe... Prcek se praštil do čela a zavrtěl hlavou.

„On je Horáček hodný pán...“ řekla babka. „Tvrdil, že mu v bytě uchází plyn a měl strach aby se neotrávil, že jo?“

„No vidíte!“ usmál se a ohlédl se za prckem, který hodil dovnitř velkou tašku a stále se nehýbal. Stál opřený o obrubeň dveří a otíral si rukou čelo. „Nemáte strach, že vám zavřou?“ zeptal se čahoun slušně babky. Já ji snad vážně zabiju!

„Teď v poledne?“ znejistěla babka.

„No právě, vy to nevíte?“ snažil se ji dlouhán obalamutit. Vědět, že tě tu potkám, přibral bych tě do party, babo!

„A copak?“ nechápala jej babka o berli.

„Teď o prázdninách je změna pracovní doby, ani my o poledni neděláme...“

„A co děláte teď?“ zeptala se jej babka nejistě.

„Teď? Teď ještě pracujeme, přestávku si uděláme až pak...“ zamyslel se čahoun. Teď tu s tebou kecám a máme prostoje...

„Kdy pak?“ vyzvídala babka. Výtah už mezitím odjel bůh ví kam. „A nechcete něco přinést?“

„Až to tady doděláme, mladá paní!“ řekl jí čahoun bodře. Jestli todle nezabere, tak se picnu!

„Ale vy lichotníku jeden!“ usmála se babka a praštila jej berlí do nohy.

„Vážně, být tak mladší...“ řekl dlouhán a pobaveně babku pozoroval, jak se začala pýřit jako šestnáctka. Prcek zalezl do bytu a něco v něm kutil. Na chodbu se nesly až prapodivné zvuky. Ježíši, co tam ten debil dělá?

„To jde od pana Horáčka?“ zarazila se babka. Už byla na odchodu, natěšená čahounovými komplimenty. I jemu se zdálo, že je to už dlouho a nejraději by se babky zbavil všemi možnými a dostupnými prostředky.

„Asi nechal puštěnou televizi, to víte, staří lidi...“ řekl jí. Ani brvou nehnul, přestože lhal, jako když tiskne. „A běžte, nebo vám zavřou a víte co?“

„Copak?“ zeptala se jej babka.

„Buďte tak hodná a přineste nám čtyři rohlíky a dvakrát dvacet deka šunky! Tady máte dvě stovky a zbytek si nechte!“ podal jí čahoun peníze a znovu přivolal výtah. „Jo a ještě dvě minerálky, pivo by sice bodlo víc, ale to víte... V práci nepijeme alkohol!“

„To jako myslíte vážně?“

„Smrtelně!“ řekl jí čahoun a podržel jí taktně výtahové dveře. Po pravdě však měl jen strach, aby mu (i jí) ten výtah zase neujel. Klidně si ty prachy nech!

„A ať mu tam něco nerozbijete, pan Horáček je svatý člověk!“ řekla babka ještě z výtahu, než čahoun zavřel dveře.

„Nebojte se, budeme v jeho bytě chodit po špičkách!“ ubezpečil ji čahoun a hned co se výtah rozjel, se rozběhl za prckem. Tak, baba je v trapu... Pro Krista pána, co se tam děje?

„Koukej!“ ukázal mu prcek do otevřených dveří.

„Na co?“ nechápal jej dlouhán. „Starý pán má doma sbírku jako v museu?“

„Je to ještě horší...“ řekl mu prcek a takřka jej vtáhl dovnitř.

„Kurva, co to je?“ nechápal jej čahoun. Nesmrdí tu něco? A co je tohle? U svaté makrely...

Oba stáli ve dveřích a dívali se na rozlehlou krajinu. Na nebi létali ptáci. Slunce vidět nebylo, ale vítr čechral nejen koruny stromů, ale i nedaleko stojící keře, stejně tak do pasu vysokou trávu. Ode dveří se do dáli táhla úzká kamenitá pěšinka. Nedaleko se páslo stádo skotu, oba slyšeli, jak ty krávy hlasitě bučí.

„Ty vole, to jsme oba ožralí?“ zeptal se čahoun prcka. „Co když tomu dědkovi vážně uchází plyn?“

„Ale hovno, plyn bych cítil, mám nos jako ohař!“ zavrtěl prcek hlavou. „A vůbec, nekuř tady...“

„Vážně ne?“ zeptal se jej čahoun nevěřícně. Pan Horáček je nejspíš pánbůh...

„Mrtví nejsme, kousl jsem se do jazyka!“ ujistil jej malý muž. „Bože, co to je? V životě jsem nic podobného neviděl!“

„Někdo jde!“ řekl čahoun a zatlačil prcka dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Ty rázem zmizely. Kurva!

„Doprdele a dveře jsou pryč!“ ozval se prcek. „Co teď?“

„Co by, vydáme se po té pěšině, třeba někam dojdeme... Když už jsme tady?“

„Jestli tu v tom bytě je vážně puštěný plyn a oba jsme sjetí...“ zapochyboval malý muž. „Já se dám asi na víru a toho loupení nechám...“

„Hovno puštěný plyn! Otrávit se za takovou chvíli? Vyloučeno...“ zavrčel čahoun. „Tohle je jako z pohádky z Tisíce a jedné noci...“

„No právě!“ zahučel prcek.

Když tu nebe náhle zčervenalo a pak zčernalo. Několikrát zahřmělo a vítr prudce zesílil. Zdálo se, že se blíží pěkná slota, ukrýt byl však v nedohlednu. A co je zase tohle? Konec světa? Nejspíš se dám taky na víru... řekl si dlouhán.

„Asi bude pršet!“ řekl zcela zbytečně a pohlédl na prcka, zdali se mu to vše opravdu nezdá. To čumíš, vole! Jako já...

„Asi...“ souhlasil prcek. „Myslíš, že nás ta babka se svačinou najde? Začínám mít hlad!“

„Netuším...“ řekl čahoun potichu a odhodil na zem nedopalek cigarety, kterou dokouřil až takřka k filtru. Mnoho nechybělo a vykouřil by tu cigaretu celou. Mysli, debile, mysli!

„POZOR, NARUŠITEL!“ uslyšeli odněkud cizí hlas. „NARUŠITEL V RÁJI! RÁJ BUDE ZNIČEN A ZNOVU STVOŘEN ZA PĚT, ČTYŘI, TŘI, DVA, JEDNA...“

„Doprdele!“ řekli oba najednou a pak se zablesklo. Poslední myšlenka, která se mihla čahounovi hlavou byla: Bože, jak já tě nenávidím!

Ono hlasité „PLOP“ už neslyšeli...