Co byste chtěli od....
Co byste chtěli od....
***
Přinesli nám druhé... Při tom prvním jsme si toho příliš mnoho neřekli. Venku pětadvacet, vevnitř o dva míň a deset kilometrů v nohách. Jako bych slyšel: no, to je toho... pravda - jenže nám je dohromady stočtyřicetpět... samozřejmě let. Proto tedy to ticho, nakonec nikoli dlouhé. Víte přece, jak taková žízeň umí být rychlá...
Tedy při prvním jsme si toho moc neřekli. Když jsme močili ret do druhého, asi nás oba současně něco napadlo, takže po napití jsme začali mluvit oba současně. Přítel je skoro o tři roky starší, než já, takže jsem zmlknul a tiše zašoupal bačkorama.
Vláďa sice zmlknul také, zároveň se mnou, ale ničím nešoupal a vzápětí pokračoval, či lépe - začal znova: Dneska jsem hledal - povídá - ono je tedy jedno co, stejně jsem to nenašel – prostě při hledání jednoho dokladu jsem narazil na výstřižek z Vesmíru a života, ve kterém jakýsi kosmolog předpokládal existenci asi dvou tisíc civilizací jen v naší galaxii. To je takové Pišvejcovo číslo, těch odhadů je celá řada. Začínají od nuly – to jako že jsme v galaxii a dokonce i ve Vesmíru sami – a končí někde u sta tisíc. Řád sem, řád tam... Netroufám si tipnout, kde asi je pravda – vadí mi v tom ta neukončená představa velikosti galaxie a Vesmíru. Spíš by mne zajímalo, na kterém místě je v té možné řadě se svou úrovní ta naše civilizace...
Využil jsem odmlky a povídám: Aniž by nějak zvlášť přispělo k řešení problému... přece jen - od kdy se nějaká komunita tvorů počítá mezi civilizace? Je tím mezníkem jazyk jako projev myšlení, písmo, projevy druhé signální soustavy? Technický pokrok? Věda? Umění ? Nebo snad války? Obávám se, že to jsou naše, pozemská měřítka, která nikde jinde nemusí platit. Tak kdy tedy ?
Chvíli bylo ticho, kterého jsme využili k další chmelinaci ústní dutiny.
Postavili jsme štucy na stůl (štuc, to je taková malá, půllitrová sklenička. Já vím – půl litru je půl litru – jakápak malá, nebo velká... půllitrová. Jenže mně někdy připadá tak malá...), ale ticho pokračovalo. Už jsem se nadechoval k nějaké drobné provokaci, když Vláďa povídá: No – to není úplně marná otázka. Zavedla mne k tomu, jak stará je ta civilizace u nás – milion let ? To asi ne – bude mladší... od kdy? Nevím. Ale tak si říkám: i kdyby jsme byli civilizací celý ten milion let, od kdy se počítá pravděpodobný vývoj člověka – co je to proti možnostem těch ostatních (alespoň některých)? Představ si... Stáří současného vesmíru se odhaduje podle rychlosti a stupně jeho rozpínání na osmnáct miliard let. I kdyby v prvních devadesáti procentech toho času nevznikla žádná civilizace, tak pořád zůstávají dvě miliardy let, kdy vzniknout už některá mohla. Teď zpátky na Zemi: uvědom si, jaký pokrok udělal člověk jen za náš život za řekněme těch sedmdesát let – umíš si představit jen v mlhavých konturách, kde musí být ti, kteří za sebou mají historii dvou miliard roků? Jsme na samém začátku...
Další napití a po něm zamyšlené ticho. Když už to chvilku trvalo, opatrně zpytuji: Co myslíš – už si za tu dobu vymyslili pohodlnější a trvalejší formu života, než je ta biologicko-bílkoviná báze ?
Vládík ožil: Jo, já nechtěl vypadat - ale to je jedno. Umím si představit formu života na bázi záření, magnetizmu, nebo nějaké další, o jejíž existenci ještě nemáme ani tušení. Někteří z nás možná jen to tušení... My nejsme nejdokonalejší tvorové ani na Zemi, natož ve Vesmíru. Jsme jen taková embrya, která ještě nemají ani páru, co se z nich vlastně vyvine.
Vůbec nám nevadilo, že naše řešení není řešení, že je to jen úvaha s naprosto nejasným výstupem. Byli jsme rádi, že jsme dospěli aspoň k němu. Ze samé radosti a taky proto, že se nevídáváme až tak velmi často, jsme si dali ještě třetí, čtvrté, páté a šesté... To už je v našem věku dost na to, abychom ještě dokázali s jistotou a důstojně dojít domů.
Měl jsem neklidnou noc. Zdálo se mi postupně v několika po sobě jdoucích snech, že jsem se miloval se svou první dívkou. Vypadala tak, jako když jsme se před třiapadesáti léty rozešli. Plynulý přechod od dívky do snu v němž jsem vyhrál milion. Uprostřed radosti jsem zjistil, že to bylo jen v dolarech a jen jsem se z toho překvapení dostal, už tu byl další snový zážitek: koukal jsem se sám na sebe z povzdálí, jak močím v poledne na náměstí – jen jsem nepoznal, v kterém městě. Dělal jsem, že se neznám... Prostě blbosti...
No jo, no – ale: Co byste chtěli od embrya ?
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.