O Játrové panence

"Mámí? Máámíí? Mááámííí? Posloucháš mě vůbec?" křičí dívka na celé kolo a ničeho nedbá.

"Copak chceš, milé dítě? Přihodilo se ti něco ošklivého? Hnusného? Nepříjemného? Nebo snad ostudného? Co je ti?"

"Co je to alkohol, maminko?"

"E-e, kdes na to přišla, holčičko..."

"Strejda Ledvina mi říkal, že..."

"Strejda je lump a neznaboh... Je prokletým ateistou, kterému se nedá věřit! A také je velikým smilníkem, lichvářem a opilcem..."

"Strejda Ledvina? Myslela jsem, že je to náš soused, pan Prostata..."

"Ale ne, ten ne! Ten je rád, když ráno vstane z postele!" řekla jí matka. "Tím smilníkem bude patrně pan Varle a jeho jednovaječné dvojče!"

"Ne, pan Šourek, Mami!" řekla jí dcerka s růžolící tváří. "Onehdy mě zval k sobě domů na sbírku motýlů... Ale měl tam jen fotografie červených a bílých krvinek a krevních destiček a kdoví, čeho ještě..."

"A co? Neměl v tom prsty také pan Pyj?"

"A nic!" pokrčila dívka rameny. "Já jsem jen Játrová panenka! K ničemu nedošlo..."

"No proto, a cos to vůbec původně chtěla?"

"Co je to ten alkohol? Chlast? Ohnivá voda? Je to něco jako nikotin, o kterém nám vykládala teta Plíce?"

"Je to ještě větší svinstvo, moje milá! Ne, aby ses někdy něčeho podobného chytla..."

"Čeho? Pana Šourka, nebo Pyje?"

"Ne, alkoholu! Mohlo by se stát, že bys ztvrdla jako sádrový zahradní trpaslík a byl by s tebou konec!"

"A to je to tak strašné?" zhrozila se dívka bez životních zkušeností. "A plakala bys pro mne?"

"To víš, že plakala, proč se asi jmenuju paní Srdcová?"

"Když ten strýc Ledvina si nedá pokoj..." usmálo se děvče. "Můžu to zkusit, alespoň malinko! Maličko? Ždibeček? Malou štamprličku... Jedna přeci nezaškodí... Co mami? Nebuď jako pan Koleno, který se nechá vrtat pro každou prkotinu!"

"Tak jo, ať je tedy po tvém, ale až z tebe bude kámen, pak za mnou nechoď!" řekla jí matka rázně a šla si vybít vztek...

"Je to jen kec!" uslyšela dívka svého bratrance. Byl slepý jako patrona a také se podle toho jmenoval: Slepé střevo!

"Kec?"

"Jo kec, neztvrdneš, jen se proměníš v něco jiného, krásného..."

"Třeba v motýlka?" zajiklo se děvče. "Chtěla bych být motýlkem a létat si z květu na květ!"

"Krávo pitomá!" řekla jí bába Pohrudnice. "Z tebe nic pořádného nebude, budeš jako tvá prababička Játrovka!"

"Játrovka je náhodou moc dobrá ke svačině!" řekl děda Žaludek.

"Ty také nemyslíš na nic, než na jídlo!" odbyla jej sousedka Bránice. "Pořád se na mě tlačíš, jako nějaký uchyl a stále rosteš a rosteš! Jednou praskneš, uvidíš!"

"Tak už dost, nechte toho klábosení! Jen ji nechte, ať si tu zatracenou štamprličku dá, ať je od ní už konečně pokoj!" ozvalo se.

"Kdo to byl?" zeptalo se děvče.

"To byla bába Žluč! Pořád se jí něco nelíbí a otravuje všechny kolem!" řekla jí matka.

"Ano, ano... Já chci malou štamprličku na spaní!" řekla dívka měkce. "Aspoň jednu, nebo neusnu!"

"Jedna neuškodí!" ozval se pan Rozum.

"No jasně, ty aby ses do něčeho pořád nemíchal..." řekla mu paní Srdcová nakvašeně.

"Jooo!" zvolala dívka nadšeně. "Štamprli sem!"

A co se stalo dál? Za nějaký čas, se v onom království propálil kotel, Játrová panenka se změnila v bábu Játrovici, pan Ledvina se nažral kamením a pan Prostata emigroval neznámo kam. Jaké je z toho ponaučení? Jak řekl pan Žaludek: Játrovka je fajn, ale musí se umět udělat! Štamprle také bodne, ale alkohol neškodí jen v rozumném množství! A co na to náš pan Rozum? Raději se jej neptejte, moudřejší přeci ustoupí, nebo snad ne? I když se o něm povídá, že trpí tou senilností, nebo čím vlastně! Zazvonil zvonec a téhle pitomosti je konec...