Zítra se polepším, drahoušku

Už více jak půl hodiny visím na laně nad propastí a čekám, kdy mi povolí další skoba. Sice podvědomě tuším, že pod ní je po několika metrech ještě jedna a pak další, ale tolik jich ve stěně zase není, aby mě všechny udržely. A také jsem neměl chuť tu poletovat jako ta můra v lahvi. Uznejte, že pořád štěstí mít nemůžu! Co že tu, sakra, dělám? Původně jsem chtěl zdolat jen jeden větší skalnatý kopeček v Alpách a patrně budu jen dalším turistou, který zahyne při pádu ze srázu jedné z mnoha hor, nebo spíše vrcholků v Tyrolských Alpách. Ano, je to směšné, člověk sem jezdí za turistikou a lyžováním, užít si dovolenou a ne si tu zlomit vaz...

Počasí se prudce zhoršilo a studený vítr mi začínal pomalu profukovat bundu. Zamračilo se a začalo sněžit. V tomhle počasí vrtulník nepoletí! Také se na mě začal lepit mokrý sníh a já netušil, jak dobře byla do skály vložena skoba s karabinou, na které jsem stále visel a komíhal se jako postřelený pták ve střemhlavém letu, který však nebyl nikdy dokončen. Díval jsem se na nejasné obrysy okolních štítů a naslouchal posměšnému vytí vichru. Zablesklo se a zahřmělo! Kdyby alespoň do mě uhodilo, abych měl konečně pokoj! Říkal jsem si. Ale něco ve mně stále toužilo žít, přestože rozum to už dávno pomalu vzdával... A to se říká, že moudřejší ustoupí! Ruce i nohy mi těžkly a lano, na kterém jsem visel, se zvolna prověšovalo. Cítil jsem jeho vibrace a říkal si, že ten kus železa ve skále nemůže vydržet věčně.

Slyšel jsem sice hlasy mých přátel a kamarádů, také toho přiblblého horského vůdce, ale nikoho jsem neviděl. Nikdo mě také neviděl padat a já ani nevykřikl, když jsem uklouzl na mokré skále a ledu. Pád se podobal skoku z letounu a na chvíli jsem se také tak cítil, jenomže na zádech jsem v tu chvíli neměl žádný padák a tvrdý náraz do skály mě docela hezky vyvedl z omylu. Cítil jsem, že se mé tělo znovu propadlo o několik centimetrů. Kdo ví, zda-li lano někde nedrhne o skálu a nepřetrhne se? Snažil jsem se zahlédnout dno strže, ale to bylo v nedohlednu. Tento pád určitě nepřežiju! Pořád jsem myslel na to, kdo že je na druhém konci lana! Možná ďábel, možná nějaký anděl, možná všichni svatí... Možná jen nějaký pitomý uzel!

Hlasy přátel utichly docela. Namísto nich se mi přiblble chechtal do uší zdejší vítr, který snad uměl jen Německy a kdo ví, zda-li vůbec dovedl mluvit. Nadával jsem si v duchu do kreténů a také jsem dával za vinu svým kamarádům. Copak je nenapadne hledat lano? Ano, byl jsem poslední, ale kdo mě jistil? Nebyl to Karel? Pepa? Vojta? Zdeněk? Nebo snad Jirka? Kdo ví, na co ti kreténi vlastně mysleli, beztak na šoustání a chlast. Možná si už nevrznu, možná se už nenapiju... Smrt se mi smála do tváře... Ano, zítra už možná nebude!

„Kamile!“ slyšel jsem. „Kamileee!“

Někdo křičel na celé kolo a snažil se přehlušit hukot větru. Lano sebou opět trhlo a já cítil, jak kdesi cosi povolilo. Zhoupl jsem se o dalších deset, možná dvacet metrů, a vzdálil jsem se od přátel do až příliš přátelsky se tvářící mlhy. Další skoba byla v háji? Kde jsou propočty tahu a nosnosti? Kde je povolené zatížení a provozní hodnoty, při kterých je toto vybavení bezpečné? Dělali je ve fabrice snad pro děti do pískoviště? Tohle byla už třetí skoba. Karabinou jsem opět dostal po hlavě. Sjela po laně a připomněla mi, že nejsem pták a neumím létat. Co teď? Pořád jsem si říkal, který kretén zatloukal ty skoby do skály.

Vítr zesílil a sněžení se proměnilo v jedno veliké a hluboké nic. Zdálo se mi, že bych se mohl tu a tam něčeho přichytit ve stěně a přečkat tuto bouři. Znovu se zablesklo a kolem mne spadlo několik kamenů. Cítil jsem vůni ozónu a celým tělem mi projelo ono známé brnění. Sbohem dětičky, kulky již patrně nebudu potřebovat. Lano se znovu rozkmitalo. Byl jsem bílý jako sněhulák, ale dokázal jsem se zkřehlými prsty a takřka mrtvými pažemi přitisknout ke stěně. Nohy jsem už necítil, ale z posledních sil jsem se pokusil rozhoupat, abych byl blíže tomu kolmému nadělení, u kterého jsem visel, jako nějaký opilý pavouk. Pomalu jsem těžkl a lano také může měnit svou pevnost díky zatížení a povětrnostním podmínkám. A ono poskakování, jako na gumě, mu také moc nepřidalo a bylo jen otázkou času, kdy něco opravdu povolí a já se sejdu se svým stvořitelem.

„Jsi děsný hajzl!“ uslyšel jsem náhle hlas své ženy, až jsem překvapením zamrkal.

„Cože?“ nechápal jsem. „Ty jsi tady? Kde?“

„Myslíš jen na to, jak se mnou vyjebat... A vlastně promiň... Také myslíš na hory a na ty své kamarádíčky... Ti jsou přednější, než já a tvé dvě děti... Hlavně, že si zašukáš a jdeš na měsíc někam do prdele a já tu musím zůstat sama z dětmi! Kéž by ti ten pták někde umrzl...“

Uchechtl jsem se. Možná dneska! Možná zítra, pokud nějaké zítra vůbec bude! Zdálo se mi, že se začíná pomalu rozednívat a bílá temnota se mění v rozředěné mléko. Další skoba povolila... Kdybych neměl přilbu, patrně bych již zemřel. Hlavou jsem se udeřil o skálu. Měl jsem štěstí, zbyla mi ještě jedna a také jsem se ocitl u jakési malé římsy, která by mi možná mohla zachránit život. Stále foukalo a já si připadal jako ten sněhulák! Má sněhulák koule? Zeptal jsem se v duchu! Má, tři, tak je na tom vlastně lépe, než my lidé... Vlastně chlapi, ale nyní bych bral i to, kdybych byl stonožkou!

V hlavě mi začali pracovat permoníci. Nohy a ruce jsem necítil. Nechápal jsem, jak se může krásný letní den proměnit v tuhle mrazivou ledničku. Čas zde přestal existovat a já jsem si připadal jako mrtvý! Byl to konec? Stále jsem si opakoval, zda-li bude nějaké zítra, nebo nebude? Viděl jsem před očima svou krásnou ženu a dvě zdravé děti! Stojí mi to vůbec za to? Nejsem Pepa, nebo Karel, nebo kdokoliv jiný! Nechodím si sem vytřepat pytel... Chodím sem skrze lásku k horám! Proč se to tedy nestalo někomu jinému? Proč právě mně?

„Kamile!“ slyšel jsem, ale směr se nedal určit. Hlas se ztratil v ozvěně. „Kurva, kde jsi!“

„Kde jsem?“ zasípal jsem s úsměvem. Vousy jsem měl jako ten Santa Claus. Co dělat?

Napadlo mě, že mám v jedné z kapes své červené bundy světlici. Takovou tu signální světlici, která hoří dlouze... Ne, je to dýmovnice? Co je to? Nedokázal jsem se soustředit! Ruce... Kde mám ruce? Možná tu zmrznu! Je tu zima... Hele sluníčko? Ty vole, ty jsi ale žluté! Sluníčko, sluníčko, kam půjdeš? Do nebe, nebo do pekla? Kam půjdeš ty, vole? Zeptal jsem se v duchu! Zřejmě do prdele! Počasí se začalo umoudřovat, ale vzduch byl stále studený a byl cítit sněhem. Nebe se pročistilo, ale já byl jako opravdový sněhulák a nikdo by v té hromadě sněhu nemohl vidět mé tělo. Byl jsem jako housenka v kokonu a žádnou sílu ze sebe ten protivně studený sníh shodit do propasti, kam jsem takřka před chvíli spadl také. Takže? Zeptal jsem se Boha, ale ten neodpovídal.

„Kamile, kde jsi!“ zvolal někdo. Že by to byl Pepa? Ale kde jsou? Není je vidět. Dá se v těhle horách ztratit? Je již docela hezky. Čas utíká a brzy bude večer. Možná vzlétne vrtulník a pokusí se mě najít. Možná! Možná poletí Kačer Donald také do Vesmíru a potká se tam s Gagarinem! Nebo začne téct voda do kopce! Kurva život, co teď? Ruce! Kde mám ruce... Chci vidět ještě ženu a děti, tu mou milou krávu s dvěma telátkama! Slibuju, že už budu hodný a na hory se ani nepodívám!

Nastalo opět ticho vyplněné větrem. Kdesi spadlo několik kamení. Pak na mě spadl i zbytek lana s poslední karabinou. Byla prasklá, možná že do ní uhodilo. Ale stát by se to nemělo. Neměla by se rozbít, závisí na ní lidské životy. Co se stalo se skobou, nebo s pružinou, která se vkládá do spár ve stěně a drží takřka stejně dobře, jako skoba zatlučená do skály? Pánbůh ví... A také jsem si nemohl vzpomenout, jak se tomu nesmyslu vlastně říká... Kdyby tu alespoň nebyla taková zima, vždyť svítí slunce. Ležel jsem na úzké římse a její okraj byl tak blízko! Stačilo se jen trochu pootočit. Ještě chvíli a bude mi všechno jedno...

Hele ruka! Mám ruku! Co s ní? Chce se mi spát! Alespoň budu mít klid a zítřek mi bude ukradený! Nezáleží mi na něm a žena s dětmi jsou daleko! Jsou za tou bílou mlhou! Kdo ví, kde vlastně jsou? Ruka se pohnula! Byla to má ruka? Co když patří někomu jinému? Zděsil jsem se! Co když to není moje ruka! Kdo jsi? Ke komu patříš? Jak víš, kam šáhnout? Dýmovnice? Červená? Nemám rád červenou! Raději mám žlutou, jako slunce... Hele, ono to dělá... Obláčky... A jsou krásně červené, snad je někdo uvidí. Poslední, co si pamatuju bylo: „Kamile, ty kokote, cos tam dělal? Vždyť víš, že jsem se měli vrátit!“

„Já vím!“ řekl jsem spíše v duchu, naprosto dezorientovaný časovým úsekem, který jsem strávil ve skalách. Víc jsem neřekl, myslel jsem, že jsem mrtvý! Že jsem svobodný, jako pták a nějaké zítra mě vůbec nemůže vzrušit! Zítra, jak směšně to zní... Bude nějaké zítra? A čas plynul mimo mne. Byl jsem v černé temnotě, procházel se na konci všeho a hleděl na tajemství Vesmíru, abych vše zapomněl. Světlo na konci tunelu se otevřelo a já viděl svou uslzenou ženu a naše dvě děti!

„Vítej doma!“ řekla mi. „Jsi v Praze, skoro jsi tam umřel...“

„Já vím...“ řekl jsem. „Jsem rád, že...“

„Nemluv!“ řekla mi a pohladila mě po tváři. „Zítra ti bude lépe! Uvidíš a brzo odtud vypadneš!“

„A ostatní?“

„Jsou v pořádku, jen Pepa si zlomil nohu, když tě hledal ve skalách a také on viděl tu dýmovnici, či co to bylo! Odvezli tě vrtulníkem! Mohl jsi se zabít, ty kreténe, víš to?“ řekla mi se slzami v očích. „Miluju tě!“

„Já tebe taky, horám jsem dal vale!“ řekl jsem a čas pro mne zase na chvíli přestal znovu existovat, jen jako by z dáli jsem slyšel hlas své ženy: „To říkáš dneska, ale kdo ví, co uděláš zítra? Hory jsou pro tebe něčím, jako ženské prdelky a ty jsi jen jeden veliký ocas, který si nedá říct...“

Zítra! Říkal jsem si v duchu a seděl jsem vedle Pánaboha. Vypadal jako děda, kouřil dýmku a vozil se na obláčku. Nic neříkal, jen se smál a já jsem se smál také. No a co? Když nejde o život, jde přeci o hovno. Mám rád svou ženu, své děti i hory! A jednou... Jednou si budu muset vybrat! Proč ne hned zítra? A stařík na obláčku se znovu pousmál a poplácal mě po rameni. Pak zmizel a potom, že bůh není, nebo se mi to jen všechno zdálo? Možná jsem mrtvý a mé tělo ještě teď leží pod srázem kdesi mezi sutí a zbytky sněhu. Vítr se nad ním prohání a slunce zamyšleně pokukuje po tom, co zbylo z dalšího blázna, který se vydal na hory za dobrodružstvím... Kdo ví? A zítra? Copak na tom záleží? Na světě jsou přece důležitější věci, třeba láska, přátelství a tak podobně. Ale toho idiota, který dělal pro nás jištění, toho bych nejraději zabil!

„Myslíte, doktore, že se z toho dostane?“ zeptala se jej má žena. Viděl jsem ji, jako teď vidím vás.

„Vidíte, jak mu stojí?“ rozesmál se a má drahá polovička přikývla. „S tím si ještě užijete, to mi můžete věřit!“

„A vy?“ zamyslela se. „Vy jste také lezl na hory?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou lékař. „Já miluju jachting, ale ten námořní a moje stará o tom nechce nic slyšet! Kdyby věděla, že jedu za dva měsíce do Španělska, patrně by mě zabila...“

„To se jí nedivím!“ zavrčela. „Myslíte, že bude již zítra k užitku?“

„Kdo? Váš muž, nebo jeho chlouba? Nechcete ještě chvíli počkat? Nebo mu ty hory hodláte vyšukat z hlavy?“ rozesmál se doktor. „Doufám, že moje stará nebude mít stejný nápad!“

Pousmál jsem se. Znovu jsem se probudil z bílé nicoty. Vítr si se mnou pohrával. Bylo zamračeno a padal drobný sníh. Slunce zatím nevyšlo a já stále visel na poslední skobě, která mi zbyla. Jen tu římsu jsem marně hledal očima. Ruce i nohy jsem měl zmrzlé a bez citu. Kdybych mohl, odřízl bych se od lana, ale nešlo to. Všude okolo mně byla jen bílá kaše, nejasné obrysy hor a vlezlý sníh se studeným větrem, který ani nerozuměl česky. A čas se vlekl s neúprosnou pomalostí a já jsem čekal, kdy povolí i ta poslední. Náhle jsem někoho spatřil. Někdo na mě mával, usmíval se a kouřil jako elektrárenský komín. Kdo to byl? Bylo mi to jedno. Rozuměl mi a něco mi říkal. Všechno prý bude zase dobré, zítra si už prý na nic ani nevzpomenu!

Nedokázal jsem jej k nikomu přirovnat, byl však docela milý a usmíval se. A mi se zdálo, že jej odněkud znám. Nakonec mi to bylo jedno. Vítr dál hučel mezi skalami a sníh stále padal z bílého nebe. Jen to lano se divoce komíhalo sem a tam, dokud se také nezřítilo kamsi do hlubin. Pak ještě několikrát zahřmělo a život běžel dál...